»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Goethe: Faust, Nakladatelství Academia, Středisko společných činností AV ČR
Goethův „Faust" je pokládán za drama člověka toužícího po poznání. Co vše bylo o tom napsáno: Běžné používání tak mnohých citátů budí zdání, že smysl této výpravné básně již známe a tak již  další poklady v ní skryté nehledáme.

     Též i já jsem se domníval, že „Faustu" rozumím. Avšak pak jsem začal pátrat hlouběji a narazil jsem na skrytou vrstvu vnitřní, nové souvislosti, která smyslu tragédie dala zřetelnější ráz. Nejde zde o jednotlivý osud; Goethe chtěl, jak se mi to jeví, tomu, kdo vážně usiluje o nalezení pravdy, poskytnout obraz světa a ukázat cestu.

     Upozornit na to je zapotřebí proto, že dnešní neduživost stále více modernějších, rádoby pokrokovějších zpracování podobných témat, se mnohým zkreslením, ba komolením, dopouští přehmatů i na Goethově poezii.

     Goethe byl, a to stojí mimo jakoukoli pochybnost, vskutku omilostněným básníkem. Avšak omilostnění musí být získávána tím, že se člověk prokáže za hodna jejich přijetí. Tato možnost přijetí tedy ukazuje na vysokou duchovní zralost, která Goetha uschopňuje k vidění skutečnosti. A pokud si sami přejete hledat pravdu, pak se nechte vést částí cesty a naslouchejte jeho veršům …

Již ve „věnování" nám básník říká:

„Mne touha, jíž jsem dávno odvyk, jímá,
mne duchů vábí tiše vážná říš; … (25)

To vše, co mé je, v dálkách zřím jak v snění,
a zmizelé se ve skutečnost mění." (31)

     Nezní to, jakoby se zde někdo navracel do vyšších světů ducha, aby mohl přijímat trvalé hodnoty? Zmiňované verše básně se pokusíme vyložit z tohoto rozšířeného hlediska, neboť jsou nám často ukazovány duchovní obrazy, které daleko převyšují to, co je pozemské.

     Vždyť Goethe v básni zestručnil, co nejpřiléhavěji do ní vtěsnal to podstatné. Tak vykazují často dokonce již jednotlivá slova v sobě silně soustředěnou vypovídající sílu.

     Jak velmi se vzdaluje vznešená říše sebe sama si vědomého ducha, charakterizovaná jako „tiše vážná", oné pošetilé pozemské potřebě žvanit! Nezaměňujme vážnost s neschopností se radovat; znamená vědomé prožívání bytí. Jenže kdo se vůbec snaží, naslouchaje nitru, vědomě vycítit, vystopovat smysl svého života? Tak se samočinně formují, zcela přirozeně, závory, které Goethovu zvěst uzavírají pro všechny ty, kteří takovou touhu v sobě nemají. -

     V dalším pokračování svých úvah budu sestavovat verše z obou částí „Fausta" - nezávisle na skladbě scén - pouze na základě jejich smyslu. Domnívám se, že to nemusí být důvodem k pohoršení. Vždyť místo dění na jevišti zde v popředí stojí Goethův pohled na svět. A když kteroukoliv ze svých postav nechá, aby ve hře předávala přímé nebo nepřímé poselství, tak přináší toto poselství přece vždy jen jeho myšlenky - a pokud se uspořádají, vyplyne z nich celistvý obraz.

     Rád bych vám ale také chtěl říci, proč, podle mého mínění, má tento způsob uvažování o „Faustovi" oprávnění:

„Nač je vám pravdy? - Prázdný sen
vy chytáte a přelud jen -" (5735) 

běduje Goethe. Uvědomuje si tedy: Je téměř beznadějné, ale také nebezpečné chtít přinášet pravdu, neboť:

„Kdo troufá si zvát věci pravým jménem?
Těch nemnoho, co něco poznali
a, hloupě dost, svou víru, v dálku zřící,
svůj cit, své srdce luze rozdali,
vždy přišlo na kříž nebo na hranici." (589)

Avšak naproti tomu nalézáme také slova:

„ … kdepak se najde jaký učitel,
jenž přímo do očí by pravdu děl?" (6750)

Nejde zde o zřetelné upozornění na to, že Goethe pravdu sice říci chce, avšak nepřímo, zašifrovaně, skrytě? Mám za to, že jasný obraz nechal s předem uváženým záměrem zastřený.  Měli bychom vážnost naší snahy dokázat tím, že se vynasnažíme zanechané úlomky najít a sestavit je v celek.

15.09.2014 10:44:03
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2018  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one