»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

OBRAZ STVOŘENÍ (Co nám chtěl Goethe říci)

Goethe nám ve své básni dává především tušení výstavby světa. Též pro posluchače a čtenáře přece platí úkol:

„Prochoďte na prkenném lešení
celičkým kruhem stvoření
a s rozvážnou rychlostí budete spěti
nebesy na svět, světem do podsvětí“ (239)

Neříká výraz „s rozvážnou rychlostí“: Dávám vám tento obraz jen ve velkých rysech, avšak zastavte se na chvíli na jeho jednotlivých místech a rozvažujte? Vynasnažíme se podle tohoto pokynu postupovat.

     Položme si nejprve onu prastarou otázku, která stojí na začátku a na konci hledání: Jakou silou bylo vše stvořeno? Odpověď, kterou nám nabízí Goethe se zdá být jednoduchá:

„ … láskou, láskou všemohoucí
je tvořen a je držán svět.“  (11872)

A přesto to jediné je pravda! Není svědectvím toho již pouhá možnost existence všeho stvořeného? Od koho ale, od koho tato láska vychází?

„Já nemám pro to jména!
Je všechno, vše jen cit;
Jméno je zvuk a dým,
nebeský žár zahalujíc.“

zní odpověď. Je nám zde básnickou formou řečeno vše, co řečeno být může. Neboť zdroj stvoření je bezbytostný, nikdo ho nemůže pochopit, je toliko jsoucím žárem. - Nic není s to pochopit více než pouze sebe sama, - to nás učí „teorie informací“. Protože vše povstalo z „nebeského žáru“, nemůže se jí nic, co tu vzniklo, rovnat, nemůže ani postřehnout její obsah nebo formu. My ovšem, protože myslíme jen v pojmech, potřebujeme jméno a hovoříme o „Bohu“. Avšak jméno je zvuk, má svou vlastní vibraci, své zachvívání. S tímto zachvíváním všechno, co získalo formu a jméno, se staví vedle a proti záření, ze kterého to právě vzniklo. Tak nám Goethe tímto veršem podává pomyslný klíč ke vzniku světů. Neboť vše, co povstává z tvůrčího vyzařování nebeského žáru následkem zeslabení tohoto vyzařování, je ve svém uvolněnějším stavu připraveno k dalšímu formování - a teprve tím mohou potom, z takto pozměněných vyzařování, vznikat další a další světy.

     „Nebeský žár“ říká, že světlo a teplo prýští z prapříčiny jako záření, pohyb. Jen tam je život, neboť kdekoliv jinde způsobuje tlak tvůrčího vyzařování jen pohyb a tím živoucnost:

„Točí se svět
nahoru, zpět
bez spočinutí;  (2402)

To nám říká: Pohyb světů je složen ze dvou směrů. Jeden probíhá shora dolů, druhý točíce se, horizontálně. Pohánějící síla se tedy rozštěpila do kříže z vertikály a horizontály, ve kterém se projevuje protiklad aktivního a pasivního, pozitivně-negativního. Tento verš nás tedy poučuje, že - a proč -  soukolí stvoření vykazuje krouživý pohyb. Neboť obíháním mezi nestejnými póly vzniká pulzující vlnivý průběh sinusové křivky, která neochvějně se valíc, zároveň ale stále stoupajíc a klesajíc, nese střídavou proměnu všeho živoucího.

     Jak mnohoznačnou se proto stává jednoduchá věta:

„Životu spíš je vlna vhod;“  (8315) 

Zde jsou shrnuty zákony léta a zimy, dne a noci, bdění a spánku, přílivu a odlivu, zemského a mořského větru, zákony týkající se periody nabývání a rozvíjení během růstu, srdečního tepu, dýchání.

     Přesto položme si otázku: Jak může dojít k rozštěpení síly „nebeského žáru“?

     Určitě znáte přece také fotografie, na kterých slunce na potemnělé obloze vypadá jako zářící kříž. Jakmile se jeho rozplývající vyzařování stínítkem a krátkým osvětlením prostorově a časově zúží do velikosti bodu, rozštěpí se jeho trvalé záření do kříže!

     Také mezi „nebeským žárem“ a veškerým stvořením - kroužícím „světem“ - si budeme muset představit určité zúžení, skrze které - od doby „budiž světlo“ a jako projev vůle - proniká tlak vyzařování, podléhaje při tom neustálému štěpení. Lidem příliš vzdálené na to, aby bylo více než legendou o vylití nejposvátnější prasíly, proudí zde v mystériu Svatého Grálu to

„Co věčně působí a povstává,“ ...  (346)

k žíznivému stvoření, poskytujíc mu tak obnovení. Jako první z toho povstávají postavy, o kterých slova básníkova jásavě říkají:

„Ó vždyť to víš, od nejvyššího Boha pocházíš
Prvnímu světu pouze náležíš.“  (9564)

Můžeme je nazvat „prastvořenými, neboť kde existuje první říše - prastvoření -, musí následně existovat také další, které vznikají stupňovitě jedna z druhé. A zde nám Goethe říká:

„Avšak duchové, hodni hlubokého zření toho, co v taj se kryje
bez mezí věří v to, co bez mezí je.“   (6117)

Ale co vše je skryto v těchto dvou řádcích! Vždyť „duchy“ nemíní nějaká strašidla; poznáváme zde základní druh duchovního, v rámci kterého je pozemský člověk - jak později ještě pojednáme - jen zformovaným zárodkem. Slyšíme zde také, že hodnota je určena hloubkou zření, tedy výší postavení v kosmu. Duchové s takovým rozhledem, protože to trvale prožívají, důvěřují vládnutí Toho, který je v sobě nekonečný, pravěčný, nevyčerpatelný - krátce: neomezený, bezmezný. Neboť nejvyšší stupeň poznání Boha je, projevovat tak bezmeznou důvěru, že žádné vlastní chtění něčeho jiného, již neruší jednotu s Boží vůlí.

     Tento verš nám dává zároveň vysvětlení, proč to je tím nejvyšším, čeho lze dosáhnout: Neboť  jestliže v tomto bezmezném bytí tohoto Jediného spočívá ten rozdíl, který Ho charakterizuje, musí samotné stvoření jako celek být ohraničené. Je tedy dílem; toliko vůle Stvořitelova - avšak ne on sám - je v tomto díle patrná, poznatelná. Prožívání jeho vůle je proto nejblaženějším způsobem bytí v jeho blízkosti.

     Prolétněme nyní obrovské dálky stvoření v několika jen řádcích:

„Vší chvály hodno je tvé přání,
jen se dej od počátku do vznikání,
pohotov k rychlým změnám vždy!
Jdi, projdeš podle věčných norem
tisíci, pratisíci forem,
ač k člověku máš ještě kdy.“  (8321)

„Rychlé změny“ lze najít jen tam, kde malá hustota záhalu není tak jako naše pozemské tělo překážkou ochotnému duchu. Tím je řečeno: Cesta nezačíná na zemi, nýbrž ve vyšších světech. A od nich až k lidem je také ještě daleko, protože mnohé se mohlo utvářet již dříve. Tím se tedy dozvídáme, že tato soustava světů je nesena neměnnými zákonitostmi Boží vůle.

     Tyto zákonitosti samočinně ohraničují jednotlivé stupně stvoření:

„Kdož by se příliš blízko prodrali,
ty bez milosti ihned žehem popálí. - … (5745)

„Však (jako) záruku takového řádu
neviditelný táhnu pás“ (5761)

     Tak, jako taje sněhová vločka při ohřevu, rozpouští se a ztrácí svou vlastní formu všechno to, co se nemůže udržet a zachovat pod tlakem vyšších vyzařování v původním stavu. Tím vznikají oblasti života jako stupně působením různého tlaku a teploty. Tvoří jak hranice směrem nahoru, tak také určité pásmo, které obklopuje stejnorodost.

Přesto se vše slévá do celku:

„Jak všechno, vše se v celek tká,
jak jedno v druhém žije, hrá!
Jak nebeské síly stoupají a sestupují,
a z ruky v ruku zlatá vědra plují.
Se zachvíváním požehnáním vonícím
Z nebe skrze zemi pronikají
harmonicky všechen vesmír prochvívají!“  (447)

     To není poeticky zjasněná smyšlenka; zde každé slovo má svůj význam! Jde o „síťové propojení komplexního systému“, které Goethe popsal asi sto padesát let před jeho objevením! Zasahuje-li přitom ale jedno do druhého, jsou tak přece také „tento a onen svět“ vzájemně protkány, odděleny jsou jen omezením našich smyslů. A všichni tvorové vyšších stupňů přijímají proudy světla a předávají je dále jako „zlatá vědra“ nejbližšímu, na ně již čekajícímu světu. Jaký to obraz stvoření a jeho ústrojí! Dávání a braní ve věčném kroužení. Jako darující prostředníci Boží vůle se bytosti v tom také viditelně zachvívají a jako jemnější pronikající hrubším, zahrnují dokonce zemi požehnáním.

     Avšak zachvívání, chvění je tón. Tak jsou tedy všechny světy - jak tušil již Kepler  - naplněny zvuky. A aniž by mohl mít znalosti o ultrazvuku, říká Goethe, že tento kosmický zvuk nemohou lidské smysly vnímat:

„Pro uši duchů znějící
povstává nový den se rodící ...  (4667)
V ryčném hřmotu světlo plá!“  (4671)

     Vždyť východ slunce plný barevné nádhery musí znít nadšenými tóny, protože barva a tón jsou dvě formy stejné příčiny - zachvívání, kmitavého vlnění!

     Je pochopitelné, že v každém případě také

„Slunce zní dávnou hudbou sfér
souzvučně s bratrskými světy,
svůj majíc stanovený směr 
s hřmotem dobíhá své mety.“  (243)

     Kdo dosud uvážil u posledního řádku onu faktickou skutečnost dění? Teprve před nedávnou dobou bylo zjištěno, že světové těleso, jež se následkem gravitační síly hroutí samo v sobě, skutečně končí „s hřmotem“. A tento konec je stanovený! To znamená, že ve hmotě jednou pro všechny hvězdy nadejde doba zániku! Mefistofeles se nad tím bez porozumění rozhořčuje:

Co vůbec platno, věčně tvořit!
Stvořené zas do nicoty bořit! …

A žene se to přec v kruh, jak by to bylo.“  (11598)

     Zde je v několika řádcích shrnut koloběh hmotných světů, o kterém se pomocí astrofyziky teprve nyní postupně dovídáme. Říkám úmyslně „hmotných světů“, neboť:

„Vše pomíjivé
příměrem jen pouhým je“ (12104)

     Jde o verš s nesmírným významem. Zvěstuje o nepomíjejících říších, kterým se to, co je pomíjivé, obrazně podobá. To ale znamená, že řád stvoření lze vypozorovat v hmotném zobrazení. Toliko jen podstata odděluje světy, avšak vládne v nich stejný zákon.

     Jak makrokosmos tak mikrokosmos jsou tak stále ještě proniknuty duchovním základním druhem:

„Cos živého poznat a popsat-li zkusíš,
dřív ducha z toho vyhnati musíš,
abys částice všechny v svých rukou měl;
jen ztratil se pohříchu duchovní tmel.“  (1936)

     Neboť nepatrná odstupnění duchovního spočívají, sice změněná, avšak přesto nezničitelná, ve veškeré materii jako energie.

     Zde je odpověď na Faustovu otázku

„ … jaký je světa vnitřní tmel, …“ (382/83) 

     Přitažlivá síla těchto duchovních částic vytváří, jak to Goethe nazývá, „duchovní tmel“ (pozn.: původní termín v originále je „duchovní vazba, spojení“...). Ozřejmuje se nám tím rozdílnost hmotných světů od světů ostatních: Tam dochází k bezprostřednímu, okamžitému vznikání. Zde se jedná o poslední duchovní zůstatek, zbytek, který by již nikdy nebyl s to dosáhnout uvědomění, a který jen ještě nutí „sraženinu“ Božího vyzařování, neživou hmotu, aby se formovala. Podle způsobu vzniku můžeme hmotnost nazvat také „pozdějším stvořením“.

     Jak se duch zahaluje do hmotných obalů, líčí Goethe pregnantně v tomto verši:

„K tomu sebenádhernějšímu duch co přijímá
stále cizí a cizejší hmota se přimyká.“  (634)

     „Přimyká se“, protože duchovní přitahuje. Všechno, co jako částečky hmoty nakonec vstupuje do našeho smyslového světa, vzniká tak, jak líčí předchozí verš: Hmota, která je duchovnímu cizí, zahaluje - se zvětšující se hustotou stále cizeji - duchovní prášek, jenž následkem takového nákladu těžkne a stále více klesá, až se stává stavebním kamenem k pozemskému formování.

31.03.2015 19:08:49
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2018 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one