»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

MEFISTO (Co nám chtěl Goethe říci)

  Již v „Prologu v nebi" Goethe zřetelně zdůrazňuje, jak velice je Mefisto vzdálen od Boha. Jejich dialog není v žádném případě setkáním, neboť jen hlas - projev vůle - Hospodina proniká dolů až k Mefistovi. Předtím ale, velebíce dílo stvoření, vyznačují archandělé ony dálky, jež Boha od Mefista věčně oddělují. Říká přece, že Mefista lze vidět „mezi čeledí", tedy osobami, které sice v domácnosti žijí, přesto nepatří do rodinného svazku. Je tím jasně řečeno, že Mefisto stojí mimo. A hned se také stává zřetelnější jeho prolhanost, říká přece v uvedeném „rozhovoru", že „vidí" „Starého" čas od času rád - a jen zdálky slyšel hlas.

     Přesto bývalo to kdysi jinak. V Mefistových slovech se spoluzachvívá ještě vzpomínka na dobu před Luciferovým pádem: 

„ … jak dříve rád mě vídal před svou tváří, …" (273)

     Neboť archanděl Lucifer, Boží světlonoš, byl vyslán do hmotného světa jako pomocník, který má podpořit duchovní zárodky v jejich doposud pomalém a kolísavém rozvoji vědomí. Avšak při plnění božího úkolu podlehl vlastním představám a zavedl - místo pomáhání slabším - nesprávný princip pokušení, který směřuje k záhubě slabých.

     Jak výstižně je to vyjádřeno v následujícím verši: 

„Až cíl můj dojde dovršení,
jen račte triumf mi zplna přát.
Prach měl by žrát, a rád, …" (332)

     Mefistovi nestačí ponížení, zde hovoří studené usilování po zničení, neboť „prach žrát" znamená, učinit se pozemským požitkem tak závislým na hmotných věcech, že se nakonec duch, pro vývoj ztracený, již nemůže dostat z hmoty a pozvednout se nad ní.

     Opuštěním Boží vůle, což pro Lucifera bylo vůbec možné teprve ve velké vzdálenosti od původu, se odvrátil od Světla, a zhutněním více vázaný tíží, zůstal poblíž hmotnosti. Jedině zde může uplatňovat svůj vliv: 

Pokud žije na zemi,
 (tak dlouho) nebude ti to zakázáno."  (315)

     Není to nějaké „zvláštní povolení" Hospodinovo, je založeno na svobodě vůle, kterou všechno duchovní - včetně člověka - nutně potřebuje, a která je tomuto druhu vlastní. Neboť duch, který je ještě schopen svého sebeuvědomění, potřebuje k vyrovnání své přitažlivé síly, o které jsme již hovořili, možnost volby toho, co k němu proniká, z toho co „se nahromadilo". Tak pokušiteli ani jeho oběti nemůže být svobodná vůle „zakázána". Tento verš nám ale ukazuje hranice působení zlého. Toto působení zůstává - zde je pro příklad uvedena země - ohraničeno hmotností.

     Úmyslně jsem hovořil bez rozlišení o Luciferovi a o Mefistovi. Goethe totiž přímo v této postavě shrnul vše falešné: 

„A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo
hříchem či zkázou, zkrátka zlem,
tam já v svém pravém živlu jsem."  (1342)

načrtává mefisto své pole působení a pokračuje:

„Míní, přemnoha že jmény lze mne zváti - "  (7117)

a také:

„Jsem ten duch, který vždy popírá!"  (1338)

     Pojem popírání zahrnuje veškeré důvody, které vedou k odvrácení se od Světla - svévoli, domýšlivost, pochybovačnost. Hledající, usilující člověk se každé zkušenosti a každému poznání otvírá, naproti tomu se ten, kdo popírá, vůči poučení a pomoci uzavírá. Tak se pomyslný oblouk, po kterém se Mefisto jako symbol zlého pohybuje, rozpíná od škodolibé radosti z ničení až po hloupoučké žertovnosti, kterými se - nestarajíc se o otázky bytí - promarňuje čas pro zrání ducha; jenže:

„Z těch tvorů, kteří popírají,
taškář nejmíň na obtíž mi byl."  (338)

protože škodí jen sám sobě, sotva jiným. Vidíme však, jak se takovým popíráním úží výhled:

„Nevím jak slunce a světy krouží,
já vidím jenom, jak se lidé souží."  (279)

     Pohled zaměřený pouze na pozemské, zachytí také pouze vnější obraz. Smysl soužení mu uniká: k pokroku totiž, jak fyzickému tak i duchovnímu, je ve hmotě zapotřebí popudu, tření. Vyžadování výkonné činnosti, znamená podporovat schopnost všeho, co chce růstem zesílit. Neboť:

„Chuť do práce by mohla doživořit
a člověk zpohodlní, je-li sám;
a proto rád mu druha přidávám,
jenž dráždí a tká, a musí, tak jako čert, být činný."  (340)

     „Čertem" je zde míněn zákon pohybu, jehož vyzývající naléhání se duchu - v jeho touze po setrvačnosti, jež je podmíněna pobytem ve hmotě - může často zdát jako nepohodlné, obtížné, nepříjemné, krátce „čertovské". Avšak, je-li tento zákon respektován, působí blahodárně jako ochrana před upadnutím do nečinnosti, neboť vystoupení z pohybu stvoření vede rychle ke ztrnulosti a duchovní smrti …

     Představuje-li nyní Mefisto falešný princip, může se zdát, jakoby v jeho slovech spočíval rozpor:

„ ... Té síly díl jsem já,
jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná."  (1335)

     Nezní to, jakoby bylo zlo naplánováno tak, aby se stalo podpůrným prostředkem? Smysl oněch slov je jiný: Stejnorodost sdružuje nakonec zlé se zlým, takže se v účincích svých tužeb a žádostí musí zničit navzájem. Zároveň je ale odporem a ošklivostí, kterou zlý čin u ještě dobrého člověka vzbuzuje, posilována obranyschopnost ducha tak, že pokušitel se již nemůže zachytit a zapůsobit. Ovšem nyní musí lidský duch hledat cestu ven z houští, které vzniklo Luciferovou svévolí. To mělo za následek:

„Obvykle jen klikatou jdeme cestou naší."  (3862)

neboť:

„Tvor lidský bloudí, pokud o něco usiluje."  (317)

„Usilovat" znamená, že cíl již známe, jenže nejsme znalí cesty, což často zapříčiňuje nutnost návratu. Avšak nemáme nějaký vnitřní kompas?

„Dobrý člověk ve svém temném vření
má přec o pravé cestě povědomí."  (328)

     Dobrý, duchovnímu vedení naslouchající člověk, je totiž veden svým svědomím. Naslouchá hlasu svého duchovního vůdce, pomocníka, jenž mu podává, tak jako Ariadné Théseovi, v každé době zachraňující nit, aby mohl dospět ze spletitého bludiště „temného vření" ke světlu …

     Kdo usiluje vzhůru, tomu jsou všechny pomoci Stvořitele poskytovány v jeho zákonech:

„Nechť jeho služba posud zmatena,
já záhy dovedu ho k jasu.
Ví sadař, když se stromek zelená,
že květ i plod jsou dary příštích časů" (308)

Povšimněte si zde řazení slov: Napřed jmenovaná připravenost k službě znamená sloužit něčemu - působit na svém místě jako užitečný člen celku. Kdo o to usiluje, v tom bude růst uvědomění si vlastní schopnosti ducha. A jestliže v nitru soustředěná síla - tak jako zeleň stromků - již proniká navenek a viditelně se utváří, potom v každé době jsou také připraveni pomocníci k podpoře zrání a zdokonalování.

Z dalšího obsahu:

13.05.2014 22:16:44
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one