»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 


Myšlenkové jádro dramatu a poselství Goethova „Fausta“

Nad všemi jinými ctnostmi stojí jedno: trvalé usilování vzhůru, zápas se sebou samým, neuhasitelná touha po větší čistotě, moudrosti, dobrotě a lásce.“   

J. W. von Goethe (1749 - 1832)

J. W. Goethe / FaustCo nám chtěl Goethe říci

Úvodní poznámka autora:      

Pro porozumění následujícím úvahám není bezpodmínečně nutné znát Goethova „Fausta"; k těmto výkladům můžete přistoupit bez váhání, neboť vlastním předmětem úvah není toto Goethovo dílo, nýbrž pravda, která je nám v něm zprostředkována. Tato pravda hovoří sama za sebe a je přístupná každému otevřenému člověku; vyzvednout ji z rámce faustovských básní, uspořádat ji v ucelenou představu o světě a ukázat cestu k dalším navazujícím náhledům je přáním následujících výkladů.

Richard Steinpach       

 (Citáty z Goethova „Fausta" vycházejí z textu vydání Nakladatelství Academia, Středisko společných činností AV ČR, 2008)


___________
Goethe: Faust, Nakladatelství Academia, Středisko společných činností AV ČR
Goethův „Faust" je pokládán za drama člověka toužícího po poznání. Co vše bylo o tom napsáno: Běžné používání tak mnohých citátů budí zdání, že smysl této výpravné básně již známe a tak již  další poklady v ní skryté nehledáme.

     Též i já jsem se domníval, že „Faustu" rozumím. Avšak pak jsem začal pátrat hlouběji a narazil jsem na skrytou vrstvu vnitřní, nové souvislosti, která smyslu tragédie dala zřetelnější ráz. Nejde zde o jednotlivý osud; Goethe chtěl, jak se mi to jeví, tomu, kdo vážně usiluje o nalezení pravdy, poskytnout obraz světa a ukázat cestu.

     Upozornit na to je zapotřebí proto, že dnešní neduživost stále více modernějších, rádoby pokrokovějších zpracování podobných témat, se mnohým zkreslením, ba komolením, dopouští přehmatů i na Goethově poezii.

     Goethe byl, a to stojí mimo jakoukoli pochybnost, vskutku omilostněným básníkem. Avšak omilostnění musí být získávána tím, že se člověk prokáže za hodna jejich přijetí. Tato možnost přijetí tedy ukazuje na vysokou duchovní zralost, která Goetha uschopňuje k vidění skutečnosti. A pokud si sami přejete hledat pravdu, pak se nechte vést částí cesty a naslouchejte jeho veršům …

Již ve „věnování" nám básník říká:

„Mne touha, jíž jsem dávno odvyk, jímá,
mne duchů vábí tiše vážná říš; … (25)

To vše, co mé je, v dálkách zřím jak v snění,
a zmizelé se ve skutečnost mění." (31)

     Nezní to, jakoby se zde někdo navracel do vyšších světů ducha, aby mohl přijímat trvalé hodnoty? Zmiňované verše básně se pokusíme vyložit z tohoto rozšířeného hlediska, neboť jsou nám často ukazovány duchovní obrazy, které daleko převyšují to, co je pozemské.

     Vždyť Goethe v básni zestručnil, co nejpřiléhavěji do ní vtěsnal to podstatné. Tak vykazují často dokonce již jednotlivá slova v sobě silně soustředěnou vypovídající sílu.

     Jak velmi se vzdaluje vznešená říše sebe sama si vědomého ducha, charakterizovaná jako „tiše vážná", oné pošetilé pozemské potřebě žvanit! Nezaměňujme vážnost s neschopností se radovat; znamená vědomé prožívání bytí. Jenže kdo se vůbec snaží, naslouchaje nitru, vědomě vycítit, vystopovat smysl svého života? Tak se samočinně formují, zcela přirozeně, závory, které Goethovu zvěst uzavírají pro všechny ty, kteří takovou touhu v sobě nemají. -

     V dalším pokračování svých úvah budu sestavovat verše z obou částí „Fausta" - nezávisle na skladbě scén - pouze na základě jejich smyslu. Domnívám se, že to nemusí být důvodem k pohoršení. Vždyť místo dění na jevišti zde v popředí stojí Goethův pohled na svět. A když kteroukoliv ze svých postav nechá, aby ve hře předávala přímé nebo nepřímé poselství, tak přináší toto poselství přece vždy jen jeho myšlenky - a pokud se uspořádají, vyplyne z nich celistvý obraz.

     Rád bych vám ale také chtěl říci, proč, podle mého mínění, má tento způsob uvažování o „Faustovi" oprávnění:

„Nač je vám pravdy? - Prázdný sen
vy chytáte a přelud jen -" (5735) 

běduje Goethe. Uvědomuje si tedy: Je téměř beznadějné, ale také nebezpečné chtít přinášet pravdu, neboť:

„Kdo troufá si zvát věci pravým jménem?
Těch nemnoho, co něco poznali
a, hloupě dost, svou víru, v dálku zřící,
svůj cit, své srdce luze rozdali,
vždy přišlo na kříž nebo na hranici." (589)

Avšak naproti tomu nalézáme také slova:

„ … kdepak se najde jaký učitel,
jenž přímo do očí by pravdu děl?" (6750)

Nejde zde o zřetelné upozornění na to, že Goethe pravdu sice říci chce, avšak nepřímo, zašifrovaně, skrytě? Mám za to, že jasný obraz nechal s předem uváženým záměrem zastřený.  Měli bychom vážnost naší snahy dokázat tím, že se vynasnažíme zanechané úlomky najít a sestavit je v celek.

Goethe nám ve své básni dává především tušení výstavby světa. Též pro posluchače a čtenáře přece platí úkol:

„Prochoďte na prkenném lešení
celičkým kruhem stvoření
a s rozvážnou rychlostí budete spěti
nebesy na svět, světem do podsvětí“ (239)

Neříká výraz „s rozvážnou rychlostí“: Dávám vám tento obraz jen ve velkých rysech, avšak zastavte se na chvíli na jeho jednotlivých místech a rozvažujte? Vynasnažíme se podle tohoto pokynu postupovat.

     Položme si nejprve onu prastarou otázku, která stojí na začátku a na konci hledání: Jakou silou bylo vše stvořeno? Odpověď, kterou nám nabízí Goethe se zdá být jednoduchá:

„ … láskou, láskou všemohoucí
je tvořen a je držán svět.“  (11872)

A přesto to jediné je pravda! Není svědectvím toho již pouhá možnost existence všeho stvořeného? Od koho ale, od koho tato láska vychází?

„Já nemám pro to jména!
Je všechno, vše jen cit;
Jméno je zvuk a dým,
nebeský žár zahalujíc.“

zní odpověď. Je nám zde básnickou formou řečeno vše, co řečeno být může. Neboť zdroj stvoření je bezbytostný, nikdo ho nemůže pochopit, je toliko jsoucím žárem. - Nic není s to pochopit více než pouze sebe sama, - to nás učí „teorie informací“. Protože vše povstalo z „nebeského žáru“, nemůže se jí nic, co tu vzniklo, rovnat, nemůže ani postřehnout její obsah nebo formu. My ovšem, protože myslíme jen v pojmech, potřebujeme jméno a hovoříme o „Bohu“. Avšak jméno je zvuk, má svou vlastní vibraci, své zachvívání. S tímto zachvíváním všechno, co získalo formu a jméno, se staví vedle a proti záření, ze kterého to právě vzniklo. Tak nám Goethe tímto veršem podává pomyslný klíč ke vzniku světů. Neboť vše, co povstává z tvůrčího vyzařování nebeského žáru následkem zeslabení tohoto vyzařování, je ve svém uvolněnějším stavu připraveno k dalšímu formování - a teprve tím mohou potom, z takto pozměněných vyzařování, vznikat další a další světy.

     „Nebeský žár“ říká, že světlo a teplo prýští z prapříčiny jako záření, pohyb. Jen tam je život, neboť kdekoliv jinde způsobuje tlak tvůrčího vyzařování jen pohyb a tím živoucnost:

„Točí se svět
nahoru, zpět
bez spočinutí;  (2402)

To nám říká: Pohyb světů je složen ze dvou směrů. Jeden probíhá shora dolů, druhý točíce se, horizontálně. Pohánějící síla se tedy rozštěpila do kříže z vertikály a horizontály, ve kterém se projevuje protiklad aktivního a pasivního, pozitivně-negativního. Tento verš nás tedy poučuje, že - a proč -  soukolí stvoření vykazuje krouživý pohyb. Neboť obíháním mezi nestejnými póly vzniká pulzující vlnivý průběh sinusové křivky, která neochvějně se valíc, zároveň ale stále stoupajíc a klesajíc, nese střídavou proměnu všeho živoucího.

     Jak mnohoznačnou se proto stává jednoduchá věta:

„Životu spíš je vlna vhod;“  (8315) 

Zde jsou shrnuty zákony léta a zimy, dne a noci, bdění a spánku, přílivu a odlivu, zemského a mořského větru, zákony týkající se periody nabývání a rozvíjení během růstu, srdečního tepu, dýchání.

     Přesto položme si otázku: Jak může dojít k rozštěpení síly „nebeského žáru“?

     Určitě znáte přece také fotografie, na kterých slunce na potemnělé obloze vypadá jako zářící kříž. Jakmile se jeho rozplývající vyzařování stínítkem a krátkým osvětlením prostorově a časově zúží do velikosti bodu, rozštěpí se jeho trvalé záření do kříže!

     Také mezi „nebeským žárem“ a veškerým stvořením - kroužícím „světem“ - si budeme muset představit určité zúžení, skrze které - od doby „budiž světlo“ a jako projev vůle - proniká tlak vyzařování, podléhaje při tom neustálému štěpení. Lidem příliš vzdálené na to, aby bylo více než legendou o vylití nejposvátnější prasíly, proudí zde v mystériu Svatého Grálu to

„Co věčně působí a povstává,“ ...  (346)

k žíznivému stvoření, poskytujíc mu tak obnovení. Jako první z toho povstávají postavy, o kterých slova básníkova jásavě říkají:

„Ó vždyť to víš, od nejvyššího Boha pocházíš
Prvnímu světu pouze náležíš.“  (9564)

Můžeme je nazvat „prastvořenými, neboť kde existuje první říše - prastvoření -, musí následně existovat také další, které vznikají stupňovitě jedna z druhé. A zde nám Goethe říká:

„Avšak duchové, hodni hlubokého zření toho, co v taj se kryje
bez mezí věří v to, co bez mezí je.“   (6117)

Ale co vše je skryto v těchto dvou řádcích! Vždyť „duchy“ nemíní nějaká strašidla; poznáváme zde základní druh duchovního, v rámci kterého je pozemský člověk - jak později ještě pojednáme - jen zformovaným zárodkem. Slyšíme zde také, že hodnota je určena hloubkou zření, tedy výší postavení v kosmu. Duchové s takovým rozhledem, protože to trvale prožívají, důvěřují vládnutí Toho, který je v sobě nekonečný, pravěčný, nevyčerpatelný - krátce: neomezený, bezmezný. Neboť nejvyšší stupeň poznání Boha je, projevovat tak bezmeznou důvěru, že žádné vlastní chtění něčeho jiného, již neruší jednotu s Boží vůlí.

     Tento verš nám dává zároveň vysvětlení, proč to je tím nejvyšším, čeho lze dosáhnout: Neboť  jestliže v tomto bezmezném bytí tohoto Jediného spočívá ten rozdíl, který Ho charakterizuje, musí samotné stvoření jako celek být ohraničené. Je tedy dílem; toliko vůle Stvořitelova - avšak ne on sám - je v tomto díle patrná, poznatelná. Prožívání jeho vůle je proto nejblaženějším způsobem bytí v jeho blízkosti.

     Prolétněme nyní obrovské dálky stvoření v několika jen řádcích:

„Vší chvály hodno je tvé přání,
jen se dej od počátku do vznikání,
pohotov k rychlým změnám vždy!
Jdi, projdeš podle věčných norem
tisíci, pratisíci forem,
ač k člověku máš ještě kdy.“  (8321)

„Rychlé změny“ lze najít jen tam, kde malá hustota záhalu není tak jako naše pozemské tělo překážkou ochotnému duchu. Tím je řečeno: Cesta nezačíná na zemi, nýbrž ve vyšších světech. A od nich až k lidem je také ještě daleko, protože mnohé se mohlo utvářet již dříve. Tím se tedy dozvídáme, že tato soustava světů je nesena neměnnými zákonitostmi Boží vůle.

     Tyto zákonitosti samočinně ohraničují jednotlivé stupně stvoření:

„Kdož by se příliš blízko prodrali,
ty bez milosti ihned žehem popálí. - … (5745)

„Však (jako) záruku takového řádu
neviditelný táhnu pás“ (5761)

     Tak, jako taje sněhová vločka při ohřevu, rozpouští se a ztrácí svou vlastní formu všechno to, co se nemůže udržet a zachovat pod tlakem vyšších vyzařování v původním stavu. Tím vznikají oblasti života jako stupně působením různého tlaku a teploty. Tvoří jak hranice směrem nahoru, tak také určité pásmo, které obklopuje stejnorodost.

Přesto se vše slévá do celku:

„Jak všechno, vše se v celek tká,
jak jedno v druhém žije, hrá!
Jak nebeské síly stoupají a sestupují,
a z ruky v ruku zlatá vědra plují.
Se zachvíváním požehnáním vonícím
Z nebe skrze zemi pronikají
harmonicky všechen vesmír prochvívají!“  (447)

     To není poeticky zjasněná smyšlenka; zde každé slovo má svůj význam! Jde o „síťové propojení komplexního systému“, které Goethe popsal asi sto padesát let před jeho objevením! Zasahuje-li přitom ale jedno do druhého, jsou tak přece také „tento a onen svět“ vzájemně protkány, odděleny jsou jen omezením našich smyslů. A všichni tvorové vyšších stupňů přijímají proudy světla a předávají je dále jako „zlatá vědra“ nejbližšímu, na ně již čekajícímu světu. Jaký to obraz stvoření a jeho ústrojí! Dávání a braní ve věčném kroužení. Jako darující prostředníci Boží vůle se bytosti v tom také viditelně zachvívají a jako jemnější pronikající hrubším, zahrnují dokonce zemi požehnáním.

     Avšak zachvívání, chvění je tón. Tak jsou tedy všechny světy - jak tušil již Kepler  - naplněny zvuky. A aniž by mohl mít znalosti o ultrazvuku, říká Goethe, že tento kosmický zvuk nemohou lidské smysly vnímat:

„Pro uši duchů znějící
povstává nový den se rodící ...  (4667)
V ryčném hřmotu světlo plá!“  (4671)

     Vždyť východ slunce plný barevné nádhery musí znít nadšenými tóny, protože barva a tón jsou dvě formy stejné příčiny - zachvívání, kmitavého vlnění!

     Je pochopitelné, že v každém případě také

„Slunce zní dávnou hudbou sfér
souzvučně s bratrskými světy,
svůj majíc stanovený směr 
s hřmotem dobíhá své mety.“  (243)

     Kdo dosud uvážil u posledního řádku onu faktickou skutečnost dění? Teprve před nedávnou dobou bylo zjištěno, že světové těleso, jež se následkem gravitační síly hroutí samo v sobě, skutečně končí „s hřmotem“. A tento konec je stanovený! To znamená, že ve hmotě jednou pro všechny hvězdy nadejde doba zániku! Mefistofeles se nad tím bez porozumění rozhořčuje:

Co vůbec platno, věčně tvořit!
Stvořené zas do nicoty bořit! …

A žene se to přec v kruh, jak by to bylo.“  (11598)

     Zde je v několika řádcích shrnut koloběh hmotných světů, o kterém se pomocí astrofyziky teprve nyní postupně dovídáme. Říkám úmyslně „hmotných světů“, neboť:

„Vše pomíjivé
příměrem jen pouhým je“ (12104)

     Jde o verš s nesmírným významem. Zvěstuje o nepomíjejících říších, kterým se to, co je pomíjivé, obrazně podobá. To ale znamená, že řád stvoření lze vypozorovat v hmotném zobrazení. Toliko jen podstata odděluje světy, avšak vládne v nich stejný zákon.

     Jak makrokosmos tak mikrokosmos jsou tak stále ještě proniknuty duchovním základním druhem:

„Cos živého poznat a popsat-li zkusíš,
dřív ducha z toho vyhnati musíš,
abys částice všechny v svých rukou měl;
jen ztratil se pohříchu duchovní tmel.“  (1936)

     Neboť nepatrná odstupnění duchovního spočívají, sice změněná, avšak přesto nezničitelná, ve veškeré materii jako energie.

     Zde je odpověď na Faustovu otázku

„ … jaký je světa vnitřní tmel, …“ (382/83) 

     Přitažlivá síla těchto duchovních částic vytváří, jak to Goethe nazývá, „duchovní tmel“ (pozn.: původní termín v originále je „duchovní vazba, spojení“...). Ozřejmuje se nám tím rozdílnost hmotných světů od světů ostatních: Tam dochází k bezprostřednímu, okamžitému vznikání. Zde se jedná o poslední duchovní zůstatek, zbytek, který by již nikdy nebyl s to dosáhnout uvědomění, a který jen ještě nutí „sraženinu“ Božího vyzařování, neživou hmotu, aby se formovala. Podle způsobu vzniku můžeme hmotnost nazvat také „pozdějším stvořením“.

     Jak se duch zahaluje do hmotných obalů, líčí Goethe pregnantně v tomto verši:

„K tomu sebenádhernějšímu duch co přijímá
stále cizí a cizejší hmota se přimyká.“  (634)

     „Přimyká se“, protože duchovní přitahuje. Všechno, co jako částečky hmoty nakonec vstupuje do našeho smyslového světa, vzniká tak, jak líčí předchozí verš: Hmota, která je duchovnímu cizí, zahaluje - se zvětšující se hustotou stále cizeji - duchovní prášek, jenž následkem takového nákladu těžkne a stále více klesá, až se stává stavebním kamenem k pozemskému formování.

URČENÍ ČLOVĚKA  (Co nám chtěl Goethe říci)


Tak je i tělo pozemského člověka jen hmotným záhalem, avšak

„ ... v této schráně
také smělost a síla ducha je; …“ (9800)

Kde se ale nachází nyní hmotným pláštěm zahalený lidský duch, v rámci duchovního uspořádání, které sahá od prastvořených duchů až k práškům duchovního?

     Vysvětlení poskytují slova Mefistofelova:

„On by si líp žil o poznání,
jen nemít od tebe nebeské záře zdání;
rozumem zve ji, což mu znamená,
že smí být zvěrstější než zvířena.“  (283)

     Je zde řeč o „nebeské záři zdání“; odlesk jen, žhnoucí jiskra, která se teprve rozdmýcháním může zjasnit. A to je tragika lidského rodu: Skutečnost, že nepoznal svůj vlastní druh! Zeptejte se někoho: „Co je duch?“  Odpovědí bude: „Rozum … intelekt ...“, avšak nikdo neřekne: „To jsem přece já sám!“  Namísto toho, aby hospodařil s touto hřivnou a uvědomil si, jak s ní má naložit, postrádá člověk často dokonce i přirozenost zvířete - protože nechápe sám sebe.

    Zdá se - pozorováno z vyššího stanoviště - že se jiskrám ducha pak vede následovně:

„Jen zřídka výš se roznítí
a rychlým ohněm zasvítí;
dřív než ji poznal, kdo ji má,
většinou smutná zhasíná.“  (5636)

     Neboť tak jako jiskra potřebuje určitou látku, hmotu, aby se mohla vyvinout v plamen, zároveň ale nemůže postrádat dech z výšin, kyslík, protože jinak by ji hmota udusila - tak také duch potřebuje spojení se světlem, aby se mohl ve hmotě posilnit. Překrásně popsal Goethe tento vývoj v následujícím verši:

„Každý z vás nechť vzhůru pluje,
aby v čistší okruh vrost;
věky věků oživuje
vše jen Boží přítomnost.
Neb toť duchů posílení,
éterná kde volnost čirá:
Ve věčnou lásku zahledění
duchy k blahu rozevírá.“  (11918)

     Tento obraz žádá otevírání se z nitra, aby člověk mohl obsáhnout stále více, až konečně potom, v nejlehčím stavu, může prožívat jen Boží lásku. Neustálé prožívání této blaženosti zralého ducha je v „ráji“,  ačkoliv i tam se může setkat jen s přítomností Boží, nikdy ale s ním samotným.

     Nejsou to jen obrazy. Stejný zákon působí i při odpařování vřící vody, když během zvyšování vnitřní teploty se stává živější, lehčí, a překračujíc při tom hranice se rozšiřuje a zvětšuje. Co můžeme pozorovat u hmoty, platí - jen pozměněno v rámci druhu - u ducha: Člověk, který žhnoucí plamen ducha vystupňuje až k hranici dané formy bytí, již připravuje jeho proměnu.

     Jen již několik málo veršů stačí, a můžeme poznat vzdálený cíl. Přistupme nyní k nim.

     Jak je duch, který je přece hmotě cizí, s touto hmotou spojen?

„ … dohadování třeba o duši a těle:
čím to, že k sobě hodí se tak skvěle,
drží se jako by snad trvale měli být svoji ...“  (6893)

     Tato otázka se zdá být otevřená - a přece je odpověď již v těchto řádcích skrytě dána: Duše - duch v jemném zahalení - je mostem, přechodem. Je držena vyzařováním těla - a tím se nakonec objasňuje i podstata smrti. Není-li toto vyzařování zeslabením těla nebo jeho poškozením dostatečně silné, odpoutává se lehčeji utvářená duše a s ní duch od těla: 

„To je dušička, Psyché s křídly, …  (11660)

V pupku jí milo bydleti -
Pozor, sic odtamtud vyletí!  (11668)

     Jak pravdivé! V blízkosti pupku, ve sluneční pleteni ústí často pozorovatelné spojení, „stříbrná šňůra“, která se odděluje jako poslední.  Přesto umírání je jen rozením se do života v jiném světě: 

Hle, pozemské se láme pouto,
již ze staré schrány rván,
a éterické tvary jsou to,
jimiž, zas mlád, je odíván!  (12088) 

     Stárne tedy jen hmotná schrána, duch zůstává stejný - po celý život, neboť vše je jednotou, zde i tam: 

„Zrození a hrob,
(jeden) věčný oceán
(jedno) střídavé tkaní,
(jeden) planoucí život, …“  (504)    (Ein glühend Leben, …)

     V češtině implicitně použitá číslovka „jeden“ (pozn.: v němčině v posledním řádku uvedené „ein“ je třeba chápat jako číslovku, nikoliv jako člen), vyjadřuje vědění o opakovaných narozeních. Ta nám dobrotivě nabízejí možnost, abychom prožívali chyby, kterých jsme se dopustili a uvolnili se ze smyček, do kterých jsme se zapletli - krátce, abychom se 

„ ...k osudu blaženému
s díky přetvořili.“  (12098) 

     Neboť účelem všech pozemských cest přece je, aby se člověk plným rozvinutím duchovního druhu stal jiným než tím, kdo lidsky chybuje. Slyšme, jak to může být naplňováno:   

„ Kdo namáhajíc spěje vždy dále
toho můžeme vysvobodit.“  (11936)

     To zní tak povědomě, že již o smyslu tohoto verše nepřemýšlíme. A přesto nám zde Goethe přibližuje nejvýznamnější zákon stvoření. Tady není řeč o „chceme“ nebo o „smíme“ - ono „můžeme“ znamená nemožnost jiného jednání, protože Boží vůle, řád stvoření, to nikdy nepřipustí.“ Je zde jasně naznačeno neúprosné vyloučení duchovně líných, neboť 

„Láska jen milujícího
vstoupit dovolí“ (11751) 

     Pět slov zahrnuje celé tajemství, obsahuje klíč k blaženosti! Boží láska nesoucí stvoření může brány otevřít jen pro ty, kteří do ní vcházejí cele. Jak je to logické! Neboť láska Boží nás stvořila - znovu ho milovat s plnou touhou, znamená prostě působit v jeho vůli čistotou myšlení a radostným činem.

     Tak můžeme začít již na zemi hledat spojení k vyšší síle: 

„Ohně vy svaté!
Blažen se v žití
ten, na nějž váte
s dobrými cítí.“ (11817) 

Ten, kdo se takovým způsobem zdokonalil, zušlechtil, je po smrti zákonem stejného druhu veden do tomuto duchu již důvěrného okolí, protože svou stejnorodostí tomuto okolí odpovídá: 

„Obklopen ušlechtilým sborem duchů,
sotva všimne si nového,
o žití čerstvém ledva tuchu,
tak podobá se již zástupu svatému“ (12084) 

     Nesmlouvavost těchto zákonů se musí ovšem těm, kteří se proti nim provinili, jevit jako tvrdě trestající: 

„Bez smlouvání, bez kupčení -
jak to spáchal, odpyká si.
Nikdo nepěj o odpuštění!“  (5687)

     Zde se poukazuje na to, že jsme si učinili nesprávný obraz o Boží lásce. Všimněte si přesně slov: člověk má odpykat nejen co spáchal, ale také jak to spáchal - a to týmž způsobem! Neomylné je toto zpětné působení, které každého člověka nutí sklízet v přesném odvážení plody jeho vlastního chtění. Zde se uplatňuje - mnohými postrádána, aniž by cokoli tušili a viděli - vždy absolutní spravedlnost!

     Co jiného bychom chtěli od Boha očekávat než spravedlivé - pouze těm, co se samy provinili, jako trest jevící se - zpětné působení? 

„Soudce, jenž trestat nemůže,
sám posléze k zločincům se druží.“  (4805) 

Takový soudce by svou benevolencí, svým přehlížením zlo jen podporoval. Avšak Boží zákony jsou ústrojím, které nás, ano, celé stvoření, udržuje při životě. V důrazu, který nás prožíváním nesprávného konečně podnítí k pochopení správného, spočívá tedy nakonec pomáhající láska, která nás ochraňuje před škodami. Poznáváte nyní, jak zpětné působení sjednocuje Boží spravedlnost s Láskou? Bůh netrestá; přivádí nás jen svými zákony zpět na cesty života.

VÝVOJ A PŘEKÁŽKA  (Co nám chtěl Goethe říci)

V nezlomných normách projevujících se ve tkaní stvoření nemůže nikdy existovat libovůle. Následujícími slovy Goethe ostře kritizuje slepou víru, která očekává „zázraky“: 

„Zázrak je víry nejmilejší děcko“ (766) 

 - plod představy, na základě které „považuje se vše za možné“! 

„Kdo doufáš v zázrak, posiluj svou víru!“  (5056) 

Ať ji posiluje, protože ještě neví, že Boží zákony jsou dokonalé a dokonalost nestrpí žádné změny. Co se lidem většinou jeví jako zázraky, zůstává vždy v rámci zákonů stvoření, zatím co důvěřivé sebeotevření dopřává přístupu k vyšší síle.

     Jak vzácná je ale taková pokora. Většina se ptá přesně tak jako Faust: 

„Čím tedy jsem, když není možno mi
koruny lidstva vydobýti, ...“ (1803)

„Koruna lidstva“ - je rozvinutím veškerých schopností ducha, pro které v zárodku máme vlohy. Každý, kdo své možnosti k rozvoji ducha dokáže využít, se může této „koruny lidstva“ domoci, přesto se v otázce „Čím tedy jsem?“ zřetelně spoluzachvívá i domýšlivost a pýcha, která si sama uzavírá cestu vzhůru. Faust je proto hluboce zasažen odpovědí „zemního ducha“ (Erdgeist = skřítek): 

„Duchu tomu se podobáš, jejž chápat znáš,
ne mně!“  (512) 

A přece chtějí tato slova dát jen věcně jediné výstižné objasnění a trojnásobně nápomoci ke správnému poznání. První upozornění: ... podobáš se … ne mně!“ souhlasí, protože tato slova pronáší bytost, zformovaná elementární síla. Je zde jen nesprávně nazvána „zemním duchem“. Pro tohoto tvora by bylo vhodnější použít výrazu „bytostný“. - Druhé upozornění: „Duchu (tomu) se podobáš“, zařazuje Fausta do jemu příslušného druhu stvoření, a s upozorněním třetím „... jejž chápat znáš“ je označen přesně onen jediný bod, na kterém - neustále ohraničen svým vlastním druhem - se musí duch nyní nalézat.

     Přesto není toto místo pevně dané, absolutní, závisí na stupni vývoje. Změna je nám kdykoliv umožněna. Pro tuto ohraničenou schopnost chápání používá věda dnešních dnů - jak jsem uvedl již dříve - odborný pojem „informační teorie“.

     Avšak Faust v tom vidí podceňování, dokazuje ale jen omezenost chápání tím, že zemnímu duchu (skřítku) namítá:

„A komu?
Já, obraz božstva!
A ani tobě ne!  (515) 

Je mu vzdálené poznání, že každý tvor, který naplňuje své místo ve stvoření, je ve své službě celku stejně cenný. Faustova domýšlivost potřebuje nadřazenost a podřízenost. A ovšem, protože sám je domýšlivý, může odpovědi také jen tak rozumět, neboť: 

„A každý uzří, co v srdci má sám.“  (179)

     Tak každý - v zrcadle vlastního ducha: svým vlastním pohledem na svět - sám sebe staví na odiv. Jsme - a v tom je vše obsaženo -

„Stvoření s touhou k bohům dopracovat se,
avšak s kletbou vždy jen sobě podobat se.“  (8096) 

     Zde je Faustova domýšlivost uvedena na pravou míru: Nikdy se nemůže ono pouhé „zdání nebeského světla“ srovnávat s božstvím. Stoupajíc stupeň za stupněm, se může k „bohům“ (povšimněte si použití množného čísla!) jen dopracovat, to znamená, stát se zobrazením přímých obrazů - zobrazením „prastvořených“. Abychom se tomuto cíli přiblížili, musíme nejdříve začít s vývojem ve hmotnosti. Pozemské tělo je zde nástrojem, který jako ponorný zvon zprostředkovává lidskému zárodku možnost setrvání v hlubinách hmotnosti. Smrt pak toto zakotvení odstraňuje: 

„Teď jsi se zbavil přetěžké své tíže.
Jsi volný, nuže hbitě k tvé sféře blíže!“  (5689) 

K tvé sféře - to nám říká, že od těla se uvolňující duše je neprodleně roztřiďována podle své stejnorodosti. Sjednocovat nestejné je zde tedy možné jen s pomocí pozemského těla. To činí pozemský život tak cenným: nabízí nám podpůrnou možnost, abychom díky takové mnohotvárnosti prožitků dozrávali.

     Využijme tuto možnost a učiňme lenivý duchovní zárodek vzletnějším: 

„A jsme-li lehcí, jde to pak rychle nahoru.“  (2071)

Neboť pohyblivost našeho ducha je podmíněna hutností duševního těla a jeho „výtlakem“ odpovídajícím tíži … Po zákonu pohybu, stejnorodosti a zpětného působení poznáváme ještě zákon tíže. Tyto čtyři základní zákony pronikají celou stavbou stvoření. Budete již nyní rozeznávat vzájemné prolínání tíhy, stejnorodosti a vzájemného působení a budete moci pozorovat, že nakonec vše je pohybem.

     U vědomí těchto daných skutečností se nám smlouva mezi Faustem a Mefistem bude jevit ve zcela novém světle: 

„Zde poslušen chci býti tvého slova,
bez dechu ve všem po vůli ti být;
až na druhé straně shledáme se znova,
mně ty máš stejným oplatit.“  (1656) 

… tak zní Mefistova nabídka Faustovi.  Zdá se být něco jako obchodem, smlouvou - tkví ale v zákonech stvoření. Uskuteční-li Faust s pomocí zla pozemská přání, dospěje po smrti nevyhnutně do toho okolí, ve kterém je donucen prožít na sobě všechno zlo, kterého se dopustil. Smlouva se pak naplní sama sebou, i bez ochoty nebo připravenosti ze strany Fausta. Mefisto líčí Faustovi pouze následky, které jeho žádosti musí způsobit. 

     Jak „závislosti“ - ve smyslu slova! - vznikají, lze postřehnout ze slov „zemního ducha“: 

„Tak času jsem tkadlec, tak hrčí můj stav,
a tkám – tkám božstva živoucí háv.“  (508) 

V různorodosti „bytostných“ existují totiž i takoví, kteří lidské chtění zakotvují jemnými vlákny na místech, kam takové chtění podle druhu svého obsahu směřuje. Na tomto „tkalcovském stavu“ neochvějně pracujíc, splňují přece tím, že tkají vzory osudu odpovídající lidské touze, jen úkol podle božího příkazu.

     Tak se tedy svým klamným chtěním postavil člověk sám do cesty svému duchovnímu vzestupu: 

„Ach, skutky našimi, jak strasti sužující,
běh života je zadrhnut.“  (632) 

Protože tedy uzavřením kruhu lze každé dění vyvážit či zrušit jen stejným druhem, vyplývá ze všeho, co zde není vyřešeno, nutnost opětovného pozemského zrození. Neboť i utrpení - zpětné účinky někdejšího vlastního zlého skutku - zatěžuje pak toho, který v nedostatečném pochopení, chová v sobě pochybnosti o Boží spravedlnosti.

     Nyní je ale důležité vyřešit otázku: Je naše vůle vůbec svobodná? Nevykonáváme jen předem určené děje jako loutky na drátku? Poslechněte si Goethovu ohromující odpověď: 

„Ďáblům a strašidlům je zákon stanoven:
Kdo kudy dovnitř vklouz, zpět smí tudy jen.
To první dáno nám k uvážení svobodnému, při druhém jsme vazaly.“  (1410) 

Zdá se, jako by první řádek byl použit k maskování pravdy. Neboť se zemí spojení duchové (strašidla) a ďáblové nemají žádný zvláštní zákon. Z jejich nízkého hlediska nevidí nic jiného, než právě jejich oblast. Co tedy platí pro tyto temné útvary v hlubinách hmoty, musí z důvodu jednoty zákonů ve stvoření mít platnost i kdekoliv jinde. V následujícím verši je nám pak řečeno vše o svobodě vůle: Neboť právě určitým rozhodnutím se vyčerpává, zužuje svoboda ve smyslu chtěného,  „vklouzáváme“ ve směru tohoto chtěného. Nyní zůstáváme vázáni na následky, dokud nám znovu nedovolí svoboda chtění návrat k východisku - to je uzavření kruhu, spojení začátku a konce.

     Člověk hovoří o „osudu“. Netuší při tom, že ho přivodil jen on sám: 

„Avšak pádil jsi nezadržitelně
svobodně do sítě bezmoci,
tak rozkmotřil ses násilně
s mravem a zákonem;“  (9923) 

To, co pociťujeme jako „zákon a mravy“, řád stvoření, nás chce jen podporovat.  Každý člověk, který se zaplétá do sítě následků, musí proti tomuto řádu jednat „násilně“ - zneužitím svobody vůle. Neboť „bezmocní“ - zajatci těchto následků - jsme vždy až v důsledku svobodného rozhodnutí.

     Neohraničujme tento pojem příliš úzce. Má-li se cokoliv chtěného nějak projevit, musí to přece vzniknout nejdříve jako myšlenka - a s touto myšlenkou začíná zaplétávání: 

„Dílna, kde myšlenka lidská se tká,
je věru jak dílna tkalcovská:
Sem a tam člunky lítají.
Šlápneš, a na sta pohne se nití.
Tekou tak rychle, že nelze je zříti.
Ráz a sta se jich splétají.“  (1922) 

     Zde je obrazně vylíčena síla myšlenek. Neboť každá myšlenka se vplétá do již existující sítě stejného druhu, až se, touto sítí mnohonásobně zesílená, někde projeví svým účinkem. Tak můžeme mít prostřednictvím této myšlenkové sítě duchovní spoluvinu i na činech, které jsou vykonávány daleko od nás někým jiným a často se o nich nikdy nedozvíme. Proto by měl člověk udržovat myšlenky stále čistými. Velmi rychle z nich totiž povstávají formy, neboť: 

„Hebkými prsty moci zduchovnělé
tvoří a staví tvary zprůsvitnělé; ...“ (10433) 

     Obdobným způsobem jako jsou třeba u magnetofonového pásku uspořádávány železné piliny v závislosti na tónech, můžeme si - v jemnější a dokonalejší podobě - vysvětlovat i formující sílu myšlenek. Zde i tam je dané zachvívání snímáno tím, co na jeho formující vliv reaguje, jen na druhé straně smyslových hranic, jsou u díla nepozorovatelné „hebké prsty“. Neboť hnací síla, která formuje jemnější hmotnost, je sílou duchovní. Náš duch tedy nese za celý, nerozdělitelný hmotný svět odpovědnost.

     Životní síla takových myšlenkových útvarů je rozdílná. To znamená především: 

„Toť kouzlo, idol, neživotný zjev,
potkat se s ním není dobré.“  (4190) 

     Jsou to „fantomy“, zformované útvary z pomíjející síly jejich zploditelů. Jiné je to v případě, kdy je myšlení proniknuto stálým, skutečným cítěním, plnou silou ducha. Zlé chtění pak plodí „démony“ a 

„Démonů, vím, se člověk snadno nezhostí,
duchovních pout přísných nelze zpřetrhati.“  (11491)

     Neboť duch uvádí v pohyb živoucí sílu stvoření a přivádí tyto zlé formy k vlastnímu, nezávislému životu, byť i také - do té doby, než se duch změní a přestane již být pro jejich druh oporou - s jejich zploditelem zůstávají spojeni. To - a nikoliv pozemský protekcionismus - se skrývá za Goethovými slovy:  

„Závislí nakonec jsme přece
na stvůrách, jež jsme udělali.“  (7003)

     Těmito stvůrami je jemnohmotnost, která nás obklopuje, lidstvem tak obohacena, že Goethe zvolal: 

„Teď vzduch tak nasák samým přízrakem,
že potkáme je, ať hneme se, kam hnem.“  (11410) 

      A co se od té doby k tomu ještě přidružilo! Dědictví nízkých vášní mnohatisícileté historie lidstva nyní osciluje, stále plodíc zlo, ke krizím přítomnosti. Nastává tedy čas, pohovořit o Mefistovi.

  Již v „Prologu v nebi" Goethe zřetelně zdůrazňuje, jak velice je Mefisto vzdálen od Boha. Jejich dialog není v žádném případě setkáním, neboť jen hlas - projev vůle - Hospodina proniká dolů až k Mefistovi. Předtím ale, velebíce dílo stvoření, vyznačují archandělé ony dálky, jež Boha od Mefista věčně oddělují. Říká přece, že Mefista lze vidět „mezi čeledí", tedy osobami, které sice v domácnosti žijí, přesto nepatří do rodinného svazku. Je tím jasně řečeno, že Mefisto stojí mimo. A hned se také stává zřetelnější jeho prolhanost, říká přece v uvedeném „rozhovoru", že „vidí" „Starého" čas od času rád - a jen zdálky slyšel hlas.

     Přesto bývalo to kdysi jinak. V Mefistových slovech se spoluzachvívá ještě vzpomínka na dobu před Luciferovým pádem: 

„ … jak dříve rád mě vídal před svou tváří, …" (273)

     Neboť archanděl Lucifer, Boží světlonoš, byl vyslán do hmotného světa jako pomocník, který má podpořit duchovní zárodky v jejich doposud pomalém a kolísavém rozvoji vědomí. Avšak při plnění božího úkolu podlehl vlastním představám a zavedl - místo pomáhání slabším - nesprávný princip pokušení, který směřuje k záhubě slabých.

     Jak výstižně je to vyjádřeno v následujícím verši: 

„Až cíl můj dojde dovršení,
jen račte triumf mi zplna přát.
Prach měl by žrát, a rád, …" (332)

     Mefistovi nestačí ponížení, zde hovoří studené usilování po zničení, neboť „prach žrát" znamená, učinit se pozemským požitkem tak závislým na hmotných věcech, že se nakonec duch, pro vývoj ztracený, již nemůže dostat z hmoty a pozvednout se nad ní.

     Opuštěním Boží vůle, což pro Lucifera bylo vůbec možné teprve ve velké vzdálenosti od původu, se odvrátil od Světla, a zhutněním více vázaný tíží, zůstal poblíž hmotnosti. Jedině zde může uplatňovat svůj vliv: 

Pokud žije na zemi,
 (tak dlouho) nebude ti to zakázáno."  (315)

     Není to nějaké „zvláštní povolení" Hospodinovo, je založeno na svobodě vůle, kterou všechno duchovní - včetně člověka - nutně potřebuje, a která je tomuto druhu vlastní. Neboť duch, který je ještě schopen svého sebeuvědomění, potřebuje k vyrovnání své přitažlivé síly, o které jsme již hovořili, možnost volby toho, co k němu proniká, z toho co „se nahromadilo". Tak pokušiteli ani jeho oběti nemůže být svobodná vůle „zakázána". Tento verš nám ale ukazuje hranice působení zlého. Toto působení zůstává - zde je pro příklad uvedena země - ohraničeno hmotností.

     Úmyslně jsem hovořil bez rozlišení o Luciferovi a o Mefistovi. Goethe totiž přímo v této postavě shrnul vše falešné: 

„A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo
hříchem či zkázou, zkrátka zlem,
tam já v svém pravém živlu jsem."  (1342)

načrtává mefisto své pole působení a pokračuje:

„Míní, přemnoha že jmény lze mne zváti - "  (7117)

a také:

„Jsem ten duch, který vždy popírá!"  (1338)

     Pojem popírání zahrnuje veškeré důvody, které vedou k odvrácení se od Světla - svévoli, domýšlivost, pochybovačnost. Hledající, usilující člověk se každé zkušenosti a každému poznání otvírá, naproti tomu se ten, kdo popírá, vůči poučení a pomoci uzavírá. Tak se pomyslný oblouk, po kterém se Mefisto jako symbol zlého pohybuje, rozpíná od škodolibé radosti z ničení až po hloupoučké žertovnosti, kterými se - nestarajíc se o otázky bytí - promarňuje čas pro zrání ducha; jenže:

„Z těch tvorů, kteří popírají,
taškář nejmíň na obtíž mi byl."  (338)

protože škodí jen sám sobě, sotva jiným. Vidíme však, jak se takovým popíráním úží výhled:

„Nevím jak slunce a světy krouží,
já vidím jenom, jak se lidé souží."  (279)

     Pohled zaměřený pouze na pozemské, zachytí také pouze vnější obraz. Smysl soužení mu uniká: k pokroku totiž, jak fyzickému tak i duchovnímu, je ve hmotě zapotřebí popudu, tření. Vyžadování výkonné činnosti, znamená podporovat schopnost všeho, co chce růstem zesílit. Neboť:

„Chuť do práce by mohla doživořit
a člověk zpohodlní, je-li sám;
a proto rád mu druha přidávám,
jenž dráždí a tká, a musí, tak jako čert, být činný."  (340)

     „Čertem" je zde míněn zákon pohybu, jehož vyzývající naléhání se duchu - v jeho touze po setrvačnosti, jež je podmíněna pobytem ve hmotě - může často zdát jako nepohodlné, obtížné, nepříjemné, krátce „čertovské". Avšak, je-li tento zákon respektován, působí blahodárně jako ochrana před upadnutím do nečinnosti, neboť vystoupení z pohybu stvoření vede rychle ke ztrnulosti a duchovní smrti …

     Představuje-li nyní Mefisto falešný princip, může se zdát, jakoby v jeho slovech spočíval rozpor:

„ ... Té síly díl jsem já,
jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná."  (1335)

     Nezní to, jakoby bylo zlo naplánováno tak, aby se stalo podpůrným prostředkem? Smysl oněch slov je jiný: Stejnorodost sdružuje nakonec zlé se zlým, takže se v účincích svých tužeb a žádostí musí zničit navzájem. Zároveň je ale odporem a ošklivostí, kterou zlý čin u ještě dobrého člověka vzbuzuje, posilována obranyschopnost ducha tak, že pokušitel se již nemůže zachytit a zapůsobit. Ovšem nyní musí lidský duch hledat cestu ven z houští, které vzniklo Luciferovou svévolí. To mělo za následek:

„Obvykle jen klikatou jdeme cestou naší."  (3862)

neboť:

„Tvor lidský bloudí, pokud o něco usiluje."  (317)

„Usilovat" znamená, že cíl již známe, jenže nejsme znalí cesty, což často zapříčiňuje nutnost návratu. Avšak nemáme nějaký vnitřní kompas?

„Dobrý člověk ve svém temném vření
má přec o pravé cestě povědomí."  (328)

     Dobrý, duchovnímu vedení naslouchající člověk, je totiž veden svým svědomím. Naslouchá hlasu svého duchovního vůdce, pomocníka, jenž mu podává, tak jako Ariadné Théseovi, v každé době zachraňující nit, aby mohl dospět ze spletitého bludiště „temného vření" ke světlu …

     Kdo usiluje vzhůru, tomu jsou všechny pomoci Stvořitele poskytovány v jeho zákonech:

„Nechť jeho služba posud zmatena,
já záhy dovedu ho k jasu.
Ví sadař, když se stromek zelená,
že květ i plod jsou dary příštích časů" (308)

Povšimněte si zde řazení slov: Napřed jmenovaná připravenost k službě znamená sloužit něčemu - působit na svém místě jako užitečný člen celku. Kdo o to usiluje, v tom bude růst uvědomění si vlastní schopnosti ducha. A jestliže v nitru soustředěná síla - tak jako zeleň stromků - již proniká navenek a viditelně se utváří, potom v každé době jsou také připraveni pomocníci k podpoře zrání a zdokonalování.

Z dalšího obsahu:

Chcete se jistě již dlouho zeptat na to, co mi umožňuje „Fausta“ tímto způsobem interpretovat. Rád vám odpovím. Je to kniha „Ve světle Pravdy“, kterou její autor nazývá „Poselství Grálu“. Vysoký zdroj, z něhož pochází, je naznačen již tímto názvem. To, co se pokoušíme sestavit z Goethových veršů – a ještě mnohem více – tam naleznete otevřeně a všem lidem srozumitelně vylíčené. Autor, který vypovídat musel, píše:

„Abych lidem zprostředkoval toto vědění, které jim dá přehledné a srozumitelné přesvědčení o tom, jak Bůh působí ve své spravedlnosti a lásce, napsal jsem dílo „Ve světle Pravdy", které je bez mezer, odpovídá na každou otázku, a ujasňuje lidem, jak podivuhodné jsou ve stvoření cesty, které udržuje mnoho služebníků Jeho vůle. (PG, „Kult“)

Proto je toto dílo také způsobilé přinést vysvětlení Goethovy básně, poněvadž Pravda se nikdy nemění. Goethe ovšem, ještě pln přemítání, své tušení Pravdy skryl, avšak zde, protože čas splnění nadešel, ji hledající obdrží zcela a přímo.

Nepochopení, se kterým se Goethovo drama, především jeho závěr, setkalo, opravňuje žel k pochybnosti, zda lidé chtějí Pravdu vůbec slyšet. Nebyla většinou ohýbána tak dlouho, dokud neodpovídala lidským přáním?

Zdá se tedy, jako by básník ono poslední tajemství chtěl uschovat obzvláště dobře:

„Co nejlepšího můžeš znát
tomu ty kluky beztak nesmíš učit.“ (1840)

Co je ve „Faustu“ utajeno nejvíce, nenejpřístupněji, záhadně? Jsou to bez pochyby podivná slova násobilky, vyslovená čarodějkou. Vykládala se jako magický číselný čtverec, jako hříčka bez výpovědní hodnoty, pokud se v nich vůbec nějaký smysl hledal.

Zde však Goethe, podle všeho, skryl pomocí čísel skutečně to nejlepší. A ani to se mu nezdálo být dostatečně spolehlivé. Tak jako jsou v Egyptě královské hrobky chráněné účelovými klamy, pokouší se Mefisto od těchto slov čarodějky ihned zase odvrátit pozornost:

„Míní člověk obvykle, jak slova slyší jen,
že při nich musí si též něco představovat.“ (2565)

Zde se opět ukazuje Goethův záměr: Kdo naslouchá Mefistovi jako rádci, ten má Pravdu minout, pro něho beztak není určena. Nemá začít s hledáním teprve až zde; Mefisto upokojuje pocit své vlastní důležitosti:

„Neb dokonalé zmatení,
to pro moudré je taj a stejně pro zpozdilé.“ (2557)

To nám nemá být překážkou pro vypátrání skrytého smyslu těchto zvláštních veršů:
 

 Originální verze ‚násobilky‘:                      Překlad ‚násobilky‘ (so so):                      Klíč:

 „Du mußt verstehn!  „Musíš porozumět!  
 Aus Eins mach Zehn,  Jedničku vem, v deset ji změň!  1 = Kraft
 Und Zwei laß gehn,   a dvojku nech beze změn,  2 = Schöpfung
 Und Drei mach gleich,    a trojku učiň na roveň,  3 = Licht
 So bist du reich.  tak zbohatneš zároveň.  
 Verlier die Vier  Čtyřky se každý zřekněte!  4 = Natur (...Un-natur)
 Aus Fünf und Sechs,        Z pětky a šestky  5 = Liebe, 6 = Macht
 So sagt die Hex,  to jsou slova čarodějky,  
 Mach Sieben und Acht,  sedmičku a osmičku zhotov,  7 = Wille, 8 = Geist
 So ist´s vollbracht:  takto jsi s tím hotov:  
 Und Neun ist Eins,    A devítka je jednička,  9 = Glaube
 Und Zehn ist keins.  a deset je nic.  
 Das ist das Hexen-Einmaleins.“   To je násobilka čarodějnic.“  (2540ff)

 

Takto ovšem textu porozumět nelze; potřebujeme klíč k významu čísel. Jeden takový existuje a Goethe, jsa vědoucím, jej zřejmě znal rovněž. Čísla v tomto klíči odpovídají následujícím pojmům:
 

 1 = síla  2 = stvoření  3 = světlo
 4 = příroda  5 = láska  6 = moc
 7 = vůle  8 = duch  9 = víra

 

  

 

A nyní, vybaveni tímto nástrojem, se násobilku odvážíme dešifrovat:

„Jedničku (sílu) vem, v deset ji změň!“

Seber - zdesateronásob - všechnu sílu!

Avšak

„a dvojku (stvoření) nech beze změn,“

Člověče, ty v něm můžeš způsobit jen zmatek. Ano, jak aktuální je tato Goethova rada! Avšak co má znamenat

„a trojku učiň na roveň,
tak zbohatneš zároveň“ ...?

Právě trojku – Světlo – brát jako trojí, jako trojici nejvyššího Světla. Nespočívá v rovnosti trojího Světla také současně trojjedinost, jedno jsoucno, i když s trojím působením? Tento verš ve svém zhutnění zahrnuje nejsvětější Boží tajemství!

Tyto první řádky nám tedy říkají: Poznej jako své určení, člověče, že máš s veškerou silou – bez samolibého narušování pořádku ve stvoření – usilovat o spojení s Božím Světlem, neboť pouze to tě v Pravdě učiní bohatým.

Po stručném shrnutí smyslu a cíle lidského bytí nám následující verše ukazují nejkratší cestu k jejich dosažení.

„Čtyřky se každý zřekněte!“

Nejtěžší řádek! Má se snad člověk vzdálit přírodě? Na tomto místě se musí každý rozhodnout, zda hledá vytrvale a vážně; jde přece stále o to, najít počátek vlastní cesty v houští mylných učení. Tento řádek stojí jako jediný osamocen. Je to, jako by ve své plnosti musel znít:

„Čtyřky se každý zřekněte!“
to jsou slova zvířete.

Neboť hned nato, u pětky nebo šestky, zní opět: „to jsou slova čarodějky“. Protože ale čarodějka pronáší celou násobilku, bylo by takové upozornění zbytečné, pokud by předtím nemluvil nějaký jiný tvor. V čarodějné kuchyni přece existuje určité „zvíře“. Možná se Goethovi falešnost této rady, pokud by ji vyslovilo zvíře, zdála příliš patrnou – je známo, že „Zvíře“ je v Apokalypse symbolem hříchu, zla -, a tak druhý rýmující se řádek v tomto verši vypustil. Je to, jako by nesrovnalost řádku, kterému chybí rým, měla dostačovat k náznaku, že má v sobě také nesrovnalost týkající se obsahu.

V tomto světě polarit má totiž vše svůj protějšek. Význam jednotlivých číslic se proto může změnit v jejich opak. Máme se tedy zříci „ne-přirozenosti“ a ve všech ohledech se stát přirozenými, protože to nás přivádí blíže k bytostnému, prvnímu mostu ke vzestupu.

Po překonání této dešifrovací překážky se další text odvíjí bez těžkostí:

„Z pětky a šestky
to jsou slova čarodějky,
sedmičku a osmičku zhotov,
takto jsi s tím hotov:“

Z lásky a moci učiň vůli a ducha: Čerpej ze všemocné lásky – která přece ‚vše tvoří a chrání‘ - pevnou vůli k vývoji ducha! Neboť do této lásky vrůstat, uvědomovat si její moc a nápomocně se do ní vřadit ze svobodné vůle jako duchovní tvor – to je smyslem tvého putování.

„A devítka je jednička,“

Víra se stala silou, přesvědčením! A tím začínáš stále prohloubeněji a rozsáhleji získávat důvěru k ‚nekonečnému‘. Nyní ovšem nelze číst:

„A DESET JE nic.“

nýbrž:

„A DESET je NIC.“

neboť vskutku neexistuje nic víc! Pro koho se stala víra hnací silou a vnitřním přesvědčením, ten podle toho také žije a zachovává spojení s živou Boží silou ve stvoření. Více pozemský člověk nemůže žádat, než zřetelně vidět cestu i cíl a skrze víru, jež se stala živou, obdržet sílu radostně po ní kráčet. -

Tak jako obsahuje jádro buňky v genetickém kódu zašifrovaný stavební plán celku, je zde v tomto jádru stěsnáno zašifrované poselství pro celé lidstvo. Avšak toto poselství není jen zašifrované, ono je i klíčem ke Goethovu „Faustu“. Víte přece: Již v první scéně, za hlaholu zvonů vzkříšení, volá k sebevraždě odhodlaný Faust:

„Já slyším poselství, leč víry ve mně není; “ (765)

Rozpoznáváte nyní ten stav napětí? Vždyť právě nedostatek víry v pomocné vedení, jehož se také dostává každému, kdo pokorně hledá, přimělo Fausta, aby následoval Mefista. Avšak ještě dříve než vypije nápoj mládí a připoutá se tak k zemi, uslyší z úst čarodějky poselství, které mu přislibuje vzestup ducha mocnou a živou vírou. Faust je ještě jednou postaven před rozhodnutí o své budoucí životní cestě. Této duši však, omámené Markétčiným přízrakem a již přístupné pozemským rozkoším, zůstává toto zvěstování uzavřeno. Až nyní nabývá onen první řádek čarodějnické násobilky svůj celý význam:

„Musíš porozumět!“ (2540)

Zde je vysmívána Faustova nechápavost, která mu již nedovoluje porozumět zastřenému smyslu řeči. Protože kdo zde hledá, musí být vždy připraven poznat Pravdu v každém šatu, ve kterém se mu konečně chce přiblížit. Není tragika této scény patrná ve své plné velikosti až teprve tímto? Tady právě – s neschopností již více chápat a tím v zaslepení považovat pravdu za bláznovství („Jak v horečce ta bába mele“ ... „Co nám to říká za nesmysly...“) – začíná již Faustova duchovní slepota, která pak nakonec znemožňuje vidět světlo a pravdu i zraku tělesnému.

Goethe nás tedy učí: Způsob, jak věříme, uzavírá nebo otevírá vnitřní smysl. Slepá víra – jak již napovídá označení – nepozná svět nikdy správně. Stávat se vidoucím tím, že naše víra prožíváním dospívá v přesvědčení, je myšlenkovým jádrem dramatu a poselstvím Goethova „Fausta“!

 

Nyní prosím otevřme první stránku knihy „Ve světle Pravdy“. Hned úvod začíná větami:

„Rouška padá a víra se stává přesvědčením. Jen v přesvědčení je osvobození a spása!“

Poselství Grálu tedy začíná tam, kde Goethovo básnické dílo – podle jeho smyslu – končí. Co Goethe v zašifrované formě lidem doporučoval, je zde od začátku konečně umožněno. „Rouška padá...“ není to příslib, moci se po dlouhé noci stát konečně vidoucím? Skladba, působení a provázanost celého stvoření je nám zde totiž vyložena tak důkladně, že porozuměním všem dějům se víra stává prožitou skutečností.

A zalistujeme-li o několik stránek dále, budeme zavázáni k tomu, abychom pátrali:

„... máme zkoumat, pátrat. Touha po zkoumání není v nás nadarmo.“ (PG „Probuďte se!“)

Nalezli jste již někdy něco podobného v ustrnulých formách různých nauk? Faustovské usilování o porozumění světu zde nachází – zůstává-li na správné cestě – konečně naplnění a oprávnění.

Povšimněte si však: I zde je přístup chráněn před zvědavostí nepovolaného; vždyť již v úvodu autor říká:

„Mluvím jen k těm, kdo opravdově hledají.“

To není jen upozornění, je to bariéra, která nebrání nalézat pouze tomu, kdo hledá. Ověřte si to, a pak se rozhodněte. Sami víte – pokud hledáte – jak často jste již tápali v tmách. S Goethovou pomocí jsem se vám tento pohled na svět snažil trochu objasnit. To se mohlo podařit jen po tu hranici, která byla Goethovu pohledu stanovena. Nyní záleží na vás, zda na cestě k poznání „Ve světle Pravdy“ půjdete dále...  (K doprovodu!)

Richard Steinpach
Was uns Goethe sagen wollte

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one