»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Hans Küng

     … Tyto otázky nás staví před jiný problém: problém duchovní svobody s vlastním právem nebo s přísnou poslušností a důvěrou ve vedení církve? Kde je pravá hranice mezi těmito v základě rozličnými způsoby chování, které lze obhajovat mnoha důvody. K tomu nechť zde přispěje vyjasňující slovo a sice v souvislosti s děním, které se stalo v několika málo týdnech: myslíme tím odebrání církevního povolení k vyučování pro profesora Hanse Künga (od 18.12.1979 až do 13.1.1980).

     Küng byl jmenován v r. 1962 papežem Janem XXIII oficiálním teologickým poradcem Druhého vatikánského koncilu v Římě (1962-1965). To bylo bezpochyby aktem důvěry k tomuto významnému teologovi. Ještě uprostřed prosince 1979 učil a zkoušel v rámci církevního vzdělávání jako profesor pro dogmatickou a ekumenickou teologii (úsilí o sjednocení všech křesťanů) na univerzitě v Tübingen. Potom mu bylo náhle ze strany kurie odňato oprávnění k vyučování. Z jakého důvodu? „Kamenem úrazu" bylo především otevřené vystoupení za přiměřenou korekci formulace „neomylnosti církevního učitelského úřadu" uzavřené Prvním vatikánským koncilem (1870).

V následující citaci lituje prof. Küng, že církev ve stoletích po Konstantinu Velikém (288-377) nastoupila chybnou cestu k moci.

     „Byl to dlouhý proces, který umožnil, aby papežství vyrostlo ve světovou velmoc a dospělo k absolutistické církevní moci." (str. 488)

     Co by se bývalo mělo uskutečnit, tj. „primát nezištné služby s odpovědností před Pánem církve a ve skromné bratrskosti" - bylo k tomu ale v protikladu.

     „Otázka, která nyní vystupuje při pohledu na ztracenou jednotu církve Kristovy a mnohá ustrnutí uvnitř katolické církve, je otázka po budoucnosti: Existuje cesta od tohoto primátu panování zpět a tedy zároveň vpřed k primátu služby?"  (str. 488)

     Odpověď zní: ano, ale církev se musí naučit odříkat!

     „Bez zřeknutí se ´duchovní´ moci je opětné sjednocení odloučených křesťanských církví právě tak nemožné jako radikální obnova katolické církve podle evangelia".

     „Zřeknutí se moci (ale) je vskutku možné jen tomu, kdo pochopil něco z Kristova poselství a z kázání na hoře. (str. 489).

Pravda a tradice

    

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one