»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Autor výše uvedeného citátu, Oskar Ernst Bernhardt - Abd-ru-shin, se narodil v roce 1875. Na tentýž rok připadá úmrtí Hanse Christiana Andersena, významného dánského spisovatele mnoha románů, divadelních her, povídek a pohádek.
     Chtěl bych v širších souvislostech vzpomenout jeho stále živého literárního díla. Zvláště známé a oblíbené jsou jeho pohádky.
     V Andersenových pohádkách spolu mluví a jednají nejen lidé, ale i zvířata a dokonce neživé věci. Andersen chce nejen pobavit a upoutat děti tímto svým básnicky chápaným světem, nýbrž v mnoha případech i poučit a vést k ušlechtilosti. Naší pozornosti si zaslouží i Andersenovy krátké povídky, v nichž stejně jako v mnohých pohádkách dokonalou uměleckou formou a s jemnou satirou, ne bez odstínu dobrosrdečnosti, kárá Andersen neustále se opakující lidské chyby a slabosti.
     Jeho postavy umírají, ale vzápětí stojí před nebeskou branou, před vstupem do říše blaženého velebení Boha, kde se projeví, co bylo v jejich životě dobré a co pochybené, co jim tedy brání ve vstupu do ráje.
     Do mnohých pohádek a povídek uložil Andersen svá nejniternější prožití, své náboženské přesvědčení, svou lásku k lidem, zvířatům, rostlinám. Zaznívá z nich vřelé pochopení pro lidi nemocné, zklamané a opuštěné. Jiná jsou chvalozpěvem na Boží lásku a oslavou jeho díla stvoření. Konečně - a to je zvlášť pozoruhodné - někde projevuje Andersen intuitivně vycítěné vědění o zákonitosti, která je základem odpuštění a následujícího vzestupu.
     Čtenář může s osobami Andersenových povídek a pohádek spoluprožívat vnitřní očistu a obrácení k dobrému cítění a sledovat, co tomu nutně musí předcházet. To se týká především pohádky „O dívce, která šlápla na chléb", jak hned ukáži. Snad se někdo jednou ujme krásného úkolu a hlouběji osvětlí z hlediska Poselství Grálu, co znamená H. CH. Andersen pro duchovní dějiny lidstva a jak se v jeho díle zrcadlí vycítění vědění o zákonech Božích ve stvoření.
     Chtěl bych nyní jen stručně upozornit na několik Andersenových pohádek a povídek, které jsou zvláště účinné a jsou schopny souhlasně rozezvučet struny v lidském nitru touhou po nejušlechtilejším.
     Jde o rozsahem nevelká literární díla - ale což nestačí několik akordů Beethovenovy hudby, aby se v našem srdci ozvala odpověď?
     V následujících odstavcích se zmíním o několika z těch přečetných Andersenových pohádek a povídek, o těch, které k nám zvlášť důvěrně a přesvědčivě mluví o síle lidského citu a jsou tak dobrou ilustrací k tomu, co víme o citu z Poselství Grálu: „Každé citové chtění je duchovní jednání, které je rozhodující pro bytí člověka, poněvadž se z něho vyvine vzestup nebo úpadek."
15.01.2014 11:01:52
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one