»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Jedna z nejpozoruhodnějších Andersenových filosofických pohádek je „Větrný mlýn". Zdá se, že autor v ní polemizuje s církevním učením, že „v poslední den Ježíš Kristus vzkřísí naše tělo, tj. Duši s tělem spojí... těla vzkříšených budou tatáž, jež měli v pozemském životě, ale nebudou stejná".
     Kromě toho zaznívá z této povídky Andersenovo přesvědčení o reinkarnaci, o převtělování. Mluví v ní o větrném mlýně jako o něčem živém, způsobem, jak to umí jen Andersen.
     O svém rozumu a citu říká mlýn: Mojí nejsilnější myšlence, vše řídící a ovládající, říkají ostatní myšlenky „mlynář". Ví, co chce, je vysoko povznesen nad mouku a krupky, avšak má také sobě rovna, a tato myšlenka nazývá se matka. Jest srdcem, pravým myšlením, nepobíhá nikdy nadarmo...je mírná jako vánek, silná jako vichřice. Ona je citlivou mojí stránkou, otec tvrdošíjnou. Jest jich dvé a přece jsou jen jedno, říkají o sobě navzájem „moje polovička".
     O svém stárnutí mlýn říká tato slova: Něco na mne přišlo - nebo do mne: ve složení se něco změnilo! Zdá se, jako by otec byl svou polovičku proměnil, jakoby nabyl mnohem jemnějšího smýšlení, mnohem líbeznější společnice, tak mladé a skromné, ale přece téže - jen časem zjemnělé a skromnější. Zmizelo, co bylo drsného; celkem je to velmi veselé. Dny jdou, přecházejí, vždy blíže k věčnému jasu a radosti, a pak, ba, bylo řečeno a jest psáno, pak nastane den, kdy se mnou bude konec a přece nebude konec úplný: mám být zbourán, avšak mám znovu a lépe povstat, mám přestat a přece nadále zůstat, mám se změnit a přece zůstat týmž. Stěží chápu, jak stále jsem osvícen sluncem, měsícem, stearinem, olejem a lojem. Moje staré trámy a zdivo prý povstanou ze sutin! A přišel den, kdy mlýn vyhořel, zbyla z něho jen hromada popela.
     A závěr povídky? Je v něm básnickou obraznou řečí vyjádřeno Andersenovo přesvědčení o tom, že naše duše se nespojí na konci věků se svým jediným pozemským tělem, nýbrž že se brzy vtělí do nového pozemského těla.
     Co živoucího bylo ve mlýně, zůstalo, neutrpělo příhodou škody, by spíše získalo. Mlynářova rodina, jedna duše a mnoho myšlenek a přece jediný celek, obdržela nový, krásný mlýn, radost se podívat. Podobal se úplně dřívějšímu, lidé říkali: „Hle, tu máme mlýn na kopci, jak hrdě tu stojí!" avšak tento byl lépe zařízen, časově, neboť svět pokračuje.          
     Staré dříví, prožrané červotočem a prorostlé houbou, rozpadlo se v prach; tělo starého mlýna nepovstalo znovu, jak se domníval; on se chytil slova, a my nesmíme všemu doslova věřit.
     Jaká krásná alegorie znovuvtělení lidského ducha do nového pozemského těla! Zmínkou o této hluboké duchovní povídce končím naše krátké putování odkazem slavného dánského spisovatele....

18.03.2013 16:25:01
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2018  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one