»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Ingrid byla od malička pyšná, marnivá a krutá, trápila zvířata, a když povyrostla, nijak se nenapravila, spíše naopak.
     Odešla do služby v bohaté rodině, kde ji měli rádi. Za svou chudou matku se styděla, a když ji šla přece jednou navštívit, hodila do kaluže chléb, který pro matku dostala a jí nesla. Na chléb pak šlápla, aby si neumazala střevíčky. V tom okamžiku se i s chlebem propadla do černé bažiny.
     Andersen navazuje na tuto lidovou zkazku a pohádkovou formou líčí Ingridiny další osudy. Pevně připoutaná na chléb propadla se do hnusné čarodějné varny. Ďáblova babička, která vyšívá lži a háčkuje neprozřetelná slova, aby lidi připravovala o klid, si ji vyžádala jako sochu do předsíně svého vnuka.
     Tak se Ingrid dostala do pekla. „Lidé se tam nedostávají vždycky rovnou, ale mohou se tam dostat oklikami, mají-li vlohy," říká Andersen s jemnou ironií. Jako přikována na chléb musela Ingrid stát v té temné úrovni, kde trpěly lidské duše připoutáním na své chyby a lpěním na pozemském.
     Andersen to líčí v několika větách a pokračuje: „To je z toho, že jsem dbala čistoty svých noh," pravila sama sobě. „Oh, jak na mne všichni zevlují!" Ano dívali se na ni všichni. Jejich zlé chtíče planuly jim z očí a mluvily, aniž by se ústa pohnula. Byla to hrozná podívaná. „Je to zajisté rozkoš dívat se na mne!" pomyslila si malá Ingrid. „Jsem hezké tváře a mám pěkné šaty!" Trápil ji hlad, ale pro chléb, na němž stála, se pro strnulost nemohla shýbnout. Nastal pocit příšerné vnitřní prázdnoty! Náhle skanula jí na hlavu vřelá slza, perlila se po tváři a přes prsa právě na chléb. Skanula ještě jedna, skanulo jich mnoho.
     Kdo pláče pro malou Ingrid? Což neměla tam nahoře matku? Slzy, které strast matčina pro vlastní dítě vypláče, vždy k němu proniknou, avšak nevysvobodí ho, planou, zvětšují muka. Na světě se mluvilo o její špatnosti, a Ingrid to vše slyšela. Všichni ji odsuzovali a matka si vyčítavě povzdechla: „Jak velice jsi zarmoutila svoji matku, Ingrid !" Slyšela jak její páni, ti dobří lidé, kteří jako rodiče se k ní chovali, říkají: „Bylo to hříšné děcko! Navážilo si daru Božího, šláplo naň; brána slitování jí bude stěží otevřena." To vše Ingrid slyšela, ale nechtěla se polepšit. „Nechci se ani polepšit! Hle, jak na mne zevlují!" A srdce její bylo plné hněvu a zloby na všechny lidi.
     A nahoře na světě o ní mluvili jen jako o bezbožné Ingrid, dětem o ní vyprávěli, a děti říkaly: „Ošklivá, zasluhovala by hodně trápení." - Tu se však stalo něco jiného: Ale kteréhosi dne, když hněv a hlad v duté schránce jejího těla hryzly, slyšela vyslovit své jméno, když povídka byla vypravována nevinnému dítěti, malému děvčátku. A slyšela, že maličká při povídce o pyšné, marnivé Ingrid se dala do pláče. - „Ale cožpak se už nikdy nedostane nahoru? Ptalo se děvčátko. A dostalo se mu odpověď: „Už se nedostane nahoru!" - „A což když poprosí za odpuštění a slíbí, že už to nikdy neudělá?" - „Ale ona nechce prosit za odpuštění!" bylo mu řečeno. - „Já bych velmi ráda, aby to učinila!" pravilo děvčátko a nebylo k utišení. „Dala bych za to svůj pokojíček pro panny, aby směla nahoru. Má se tam jistě zle, chudák Ingrid!" - Tato slova vnikla Ingrid do srdce a velmi jí svědčila.      
     Bylo to poprvé, co se někdo vyskytl, kdo řekl: „Chudák Ingrid!" a nedodal ničeho o jejím poklesku. Malé nevinné děcko pro ni plakalo a prosilo za ni. Bylo ji podivně u srdce, avšak nemohla zaplakat a to jí bylo mukou.
    Přešla léta. Ingridina matka umírala a Ingrid slyšela její poslední slova; platila jejímu provinění. A opět přešla léta. Náhle slyšela Ingrid opět svoje jméno a viděla, jako by nad ní dvě jasné hvězdy zasvítily. Byly to dvě tiché oči, jež na zemi zapadaly.
     Přešlo mnoho let od té doby, kdy malé děvčátko bezútěšně „chudáka Ingrid" oplakávalo, tolik, že z děvčátka byla stařenka, kterou nyní Pán Bůh k sobě povolával, a právě v tom okamžiku, když myšlenky její s úhrnem života účtovaly a vzhůru se povznášely, rozpomněla se také, jak hořce plakala, když jsouc dítětem poslouchala tuto povídku. Ona doba a onen dojem tak živě zaplanuly stařeně na duši v hodince smrti, že propukla v hlasitou modlitbu: „Také já, jako Ingrid, často jsem si nevážila darů Tvého požehnání, také já jsem byla pyšná, avšak milost Tvá nedala mi klesnout, nýbrž posílila mne! Neopouštěj mne ve chvíli poslední!" A oči stařeniny zapadly a duševnímu zraku jejímu se otevřel pohled v tajemno, a protože Ingrid plnila jí duši ve chvíli poslední, viděla ji, viděla, jak hluboko byla stržena, a spatřivší to propukla zbožná žena v pláč, jako děcko stála v říši nebeské a plakala pro ubohou Ingrid.
     Slzy a modlitby vnikaly ohlasem v dutou, prázdnou schránu, obmykající spoutanou, trýzněnou duši. Ta láskou nikdy netušenou a náhle jí projevenou byla přemožena, anděl Boží pro ni plakal.
     Čím si zasloužila této milosti? Ztrýzněná duše přehlédla v duchu všechny činy svého pozemského života a zavzlykala pláčem, jakým Ingrid nikdy zaplakat nedovedla. Naplnila ji strast a smutek pro sebe samu, zdálo se jí, že brána milosti nikdy nesmí jí být otevřena, a poznávajíc to v niterném zdrcení, byla náhle osvícena paprskem, v jícen pekla proniknuvším. Paprsek sálal silou větší než onen, pod kterým taje sněhulák, hochy na dvoře vystavěný, a rychleji než vločka sněhová, snesší se na hřejná ústa dítěte, proměnila se zkamenělá postava Ingridy v páru. Z páry se stal ptáček a ten nejdříve dlouho seděl a krčil se ve skulině polorozpadlé zdi. Ptáčeti sice chyběl hlas, ale prociťovalo všechnu krásu okolo. Avšak ten zázrak, tu tajuplnou a tak nesmírně závažnou vnitřní změnu, když se ztuhlé srdce, které se nechtělo stát lepším, přece pojednou zachvělo poznáním své viny a blaženou touhou po dobru, citem dobrého chtění, které se brzy mělo projevit činem, tu změnu způsobila láska, láska zbožného ducha odcházející ženy a její bolest nad hlubokým pádem dívky Ingrid. 
     Leč sledujme dále Andersenovo pohádkové drama vykoupení. Ano, všecko stvoření bylo vyvoláno láskou a krásou! Všechny tyto myšlenky, plnící prsa ptáčkova, byly by si rády ulevily zpěvem, avšak ptáček nebyl s to zazpívat. Rád by byl zpíval jako slavík nebo kukačka zjara.
     Pán Bůh, jenž slyší i chvalozpěv němého červíka, slyšel i jeho píseň, zvučící díkem, jako žalm v hrudi Davidově, než se mu dostalo slov a nápěvu. Tyto písně beze slov dmuly během týdnů vždy mocněni jeho hruď. Mělo se jim dostat projevu, až se jeho peruť poprvé rozepne k dobročinní, jinak nebylo to možno.
     Nastaly vánoce, pro ptactvo doba hladu. Ale dobrý hospodář upevnil na tyč otep nevymláceného ovsa, aby i ptáci měli radost v době vzpomínek na narození Spasitele. A slunce vyšlo o Štědrý den a osvítilo ovesný snop a všecka ptáčata švitoříce slétala se k tyči s potravou. Náhle zaznělo to také ze zdi: „tík! tík!" Mohutnící myšlenka oděla se zvukem, tiché zatíkání bylo radostnou hymnou, myšlenka na dobrodiní byla vzbuzena a ptáče vyletělo ze skuliny.
     V nebesích dobře věděli, který ptáček to byl. Ptáček - Ingrid - jen málo zrn a nasypaných drobtů sezobal, ale svolával ostatní druhy k potravě. Letěl po dědinách a městech, slídil tam, a kde laskavá ruka ptactvu chléb před okno nasypala, pojedl sám vždy jen několik drobtů a vše daroval ostatním. Když tak rozdělil tolik drobtů, že dohromady vyvážily pecen chleba, na který kdysi malá Ingrid šlápla, aby si nezamazala své střevíčky, byla spása dokonána. Ze šedého ptáka se stal pták s peřím bílým - symbol očištěného lidského ducha. „Racek letí nad mořem!" pravily děti spatřivší bílého ptáka. Brzo se potopil v moře, brzo se vyšinul v jasnou zář sluneční. Třpytil se tak, že nebylo možno se dívat, kam letí. Říkali, že vzletěl přímo ke slunci.
     Tím končí Andersen svou pohádku. Teprve až se dobré chtění stalo činem, až z poznání vlastního provinění vyrostlo úsilí pomáhat druhým, teprve potom byla vina zcela odpykána a smazána a očištěný duch Ingridy mohl vystoupit vzhůru.
     Z Poselství Grálu víme, že inspirace „musí vytvořit most k onomu světu, ke světu duchovnímu, aby tam vědomě čerpala z pramene". (PG, str. 40). Tak mohl inspirací i Andersen zanechat lidstvu vzácný klenot v této pohádce, která patří k jeho nejkrásnějším a nejhlubším.
     Uvažujme, jak vidí Andersen cestu ze zla a zatvrzelosti k obratu a k úsilí o dobro: Ingrid byla v temné úrovni obklopena stejnorodostí, z ní se jí nemohlo dostat popudu k procitnutí dobrého chtění.
      O prožívání v takových úrovní říká Abd-ru-shin: Vzchopení se k opravdovému dobrému chtění, které by ho mohlo osvobodit a povznést, bude pro něho těžším, ba po dlouhou dobu nemožným, neboť bude podléhat jen vlivu stejnorodého okolí, které nechová v sobě žádnou světlou myšlenku, jež by ho mohla probudit a posílit. Musí dvojnásob trpět tím, co si vytvořil. Proto je pak vzestup mnohem těžší než v těle na zemi, kde putuje dobro vedle zla. (PG, str. 46) Ingrid trpěla zlem okolo a pocitem vnitřní prázdnoty. Nepomohly jí vyčítavé vzdechy matčiny ani příkré odsuzování těch, kteří nějakou změnu k dobrému ani neočekávali a tím ji spíše stavěli překážky na cestě k probuzení.
     První změna nastala, když pro ni zaplakalo citlivé děvčátko, ušlechtilý duch v dětském těle ji litoval, ale tato změna se dosud nemohla projevit jinak než podivným a neznámým citem. Pláč nad sebou samým Ingridin duch zatím neprožil, a tak se muka ještě zvětšila.      
     Byla to však první předzvěst duchovního probuzení. Ano, i v nejhlubším bahně zůstává duch duchem, tím, čím byl, když se směl vyvinout z Božího díla stvoření. Tento základní dar, nesmrtelná jiskra, nemůže také být nikdy zakalena nebo pošpiněna! Zůstává čistou i v nejhlubším bahně. Je nutno pouze rozbít obal, kterým jste se sami zahalili dobrovolným omezením své chápavosti. Pak jiskra náhle a bez přechodu vzplane právě tak čistá a jasná, jako byla na počátku. Rozvije se svěží a silná a spojí se s duchovnem! (PG, str.241)   
     Světlá myšlenka, která mohla Ingrid probudit a posílit, přišla opět od onoho ušlechtilého ducha, tentokrát ve chvíli, kdy se odpoutával od hrubohmotnosti. Byla to láska tohoto ducha, která způsobila zázrak. „Proto zdůrazňoval Kristus vždy znovu všemohoucnost lásky! Jen láska všechno přemáhá a všechno dovede." (PG, str. 330) V jediném okamžiku prožil Ingridin duch nejhlubší lítost nad svou vinou a dostavila se pokora: „zdálo se jí, že brána milosti jí nikdy nesmí být otevřena".
     Tato pokora je nutným předpokladem pro pomoc shůry. Proto čteme v této Andersenově pohádce slova o přímém a okamžitém důsledku pravé pokory: „a poznávajíc to v niterném zdrcení, byla náhle osvícena paprskem, v jícen pekla proniknuvším".
     Co míní Andersen tímto paprskem? Jsme myslím oprávněni se domnívat, že Andersen vytušil existenci světlých nitek, které zprostředkují pomoc pro dobré chtění: Jsou-li hnutí duše temného druhu, nenacházejí připravené světlé nitky průchod pro pomoc. Teprve při světlém hnutí může astrální tělo tak zářit, že se samočinně otevírá pro ty nitky s výše, které jsou stejného druhu, jako je současné hnutí duše. (PG, str. 837) Nitky jsou tak mnohostranné, že není nic, v čem by se pozemskému člověku nebo také duši odloučené již od země nemohlo dostat posily, pomoci, útěchy a podpory v okamžiku, kdy jeho touha nebo prosba po tom dosáhne zcela určité síly v pravém chtění. (PG, str. 838) Paprsek přinášející pomoc ze světlých výšin Ingrid osvítil a ona se změnila. Z její zkamenělé a tak dlouho nehybné postavy vznikla pára. Tím chce asi Andersen naznačit, že se duše stala lehčí a tak mohla podle zákona tíže vystoupit výše. Z páry se zformovalo malé ptáče - duše tedy dostala, obrazně vyjádřeno, křídla.
     V těchto proměnách není nutno vidět jen pohádkový prostředek ke zvýšení účinku vyprávění, ale je dobře možné spatřovat v tom hlubší symboliku. Tak pták může symbolizovat duševní pohyblivost, pohyb a činnost ducha, zachvívání se v Božích zákonech. Závěr pohádky přináší líčení osudů ducha, který se právě probouzí k uvědomění si sebe samého.
     Vidíme, jak z dobrého chtění vyrůstá vytrvalé úsilí činit dobré, tedy čin, skutek. A teprve to ducha osvobozuje z pout zla a dovolí mu vystoupit ještě výše, „ke slunci" podle pohádky, ve skutečnosti do světlých výšin věčného domova.
     Zde se nabízí možnost využít některých Andersenových pohádek, jejichž umělecká hodnota je nesporná, nejen při výchově dětí a mládeže k citovému zaměření, k posílení vědomého úsilí o dobro, ale také při vysvětlování skladby a zákonů stvoření a smyslu lidského bytí. - - -
     S příchodem vědění Grálu se uzavřel kruh i pro Andersenovo působení. Čteme-li některé předmluvy k Andersenovým pohádkám a povídkám, vidíme, že i přes vysoká ocenění Andersenovy práce zůstali vydavatelé a posuzovatelé často mnoho dlužni významu a filosofické hodnotě Andersenova díla.
     Ozářeny světlem Pravdy z Poselství Grálu podobají se Andersenovy pohádky a povídky bohatě broušenému diamantu, který teprve tímto ozářením zjeví užaslému zraku všechnu svou krásu.
     Jsem přesvědčen, že lidé, kteří mohou čerpat z vědění Grálu budou si nadále vážit Andersenova díla i v budoucnosti pro jeho etické hodnoty a pro to, jak dánský spisovatel devatenáctého století v inspiraci přijal a napsal mnoho, co správně vystihuje některé zákony ve stvoření, známé nám nyní z Poselství.

14.04.2015 16:56:51
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one