»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Prosté, skromné hrdinství a oběť pro bližní je vylíčena v povídce nazvané krátce „Něco".       
     Chudá, nemocná a osamělá žila stařenka v ubohém domku na břehu moře. Její slabost ji nakonec již téměř ani nedovolovala opustit lůžko. Jednou v tuhé zimě, kdy moře zcela zamrzlo, byla uspořádána na ledě v blízkosti jejího domku slavnost, lidé bruslili a tančili, hudba hrála. Na ledě bylo velmi mnoho lidí až do večera.
     V záři měsíce spatřila stařenka na obzoru bílý mráček s černým bodem uprostřed. Věděla, co ten vzácný přírodní úkaz znamená: bouři s náhlým přívalem a roztrháním ledu! Protože její křik lidé neslyšeli, zapálila lůžko a dovlekla se před dveře chatrče. Požár odvedl všechny lidi s ledu, aby pomohli hasit, a tím se zachránili, když příval zvedl a lámal ledy.
     Stařenka se nachladila a zemřela a stojí nyní před nebeskou branou, a s ní i jiný zemřely, jeden z pěti bratrů, o nichž byla v povídce předtím řeč, ten, který našel smysl života pochybeně v domýšlivém kritizování, aniž by sám učinil to nejmenší z lásky bližnímu.
     Duši stařenky anděl vpouští do ráje, rozumářského mudrlanta odmítá. Stařenka se však přimlouvá: „Všechny kaménky a zlomky cihel, z nichž jsem si svou bídnou chýšku postavila, daroval mi jeho bratr. Pro mne, ubohou, bylo to až přespříliš. Nemohly by mu všecky tyto úlomky být počítány za jednu cihlu? Byla by to milost! Jest mu jí třeba - a zde je milost domovem!" Anděl promluvil přísně k rozumáři, ale nakonec dovolí, aby zůstal pro dobrý čin svého bratra zatím před branou světlé říše radosti, dokud „nějakými dobrými skutky nedokáže aspoň něco".
     A jak na přísnou řeč andělovu reaguje omilostněný rozumář? Pomyslí si: „To bych se byl já lépe vyjádřil!" Nevnímá obsah toho, co mu anděl říká, ale kritizuje formu! A tak mu bude asi dlouho trvat, než najde cestu vzhůru - mohli bychom dodat.
     Nepostavil zde Andersen zrcadlo všem, kdo chtějí kritizovat formu Božího Slova lidem darovaného? Neukazuje zde směšnost toho, když pozemský človíček chce domýšlivě posuzovat to, co přišlo od stupňů Božího trůnu jemu ku pomoci? Ale ještě více: V krásné literatuře lze stěží vyjádřit prostěji, výstižněji a srozumitelněji, jaké místo v bytí člověka patří živému duchu a jaké rozumu, než jak to napsal v této povídce Hans Christian Andersen.
     Stařenka jednala z duchovního popudu, duch se projevil citem lásky k lidem, a rozum se musel podřídit. Stařenka udělala, co chtěl duch. Naproti tomu domýšlivý kritik, jak je z povídky patrné, postavil rozum na první místo a rozum tak určoval jeho jednání. Proto nesplnil co měl a musel zůstat pře branou do ráje. Jeho domýšlivé shlížení na druhé nebylo milé Bohu.
     Andersen tak obrazně vyjádřil pád do hříchu, podřízení se člověka chladnému rozumu, který má být jen nástrojem při uskutečňování duchovního chtění v hrubohmotnosti.

 
24.01.2015 16:34:33
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one