»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

 Jako vědec s tvůrčím géniem požíval světové pověsti, přesto ale ve zralém mužném věku následoval vyššího příkazu. 

„Znovuzrození není možné bez svobodné vůle v duchovních věcech, ani bez pravd, jimiž je tvořena a vzdělávána víra a s nimiž se spojuje láska k bližním.“ (Swedenborg / 1688 Stockholm - 1772 Londýn)

Emanuel SwedenborgDalší příklad z dlouhé řady osobností, které se musely dostat do konfliktu s tradičním křesťanstvím své doby, vezmeme z protestantského světa. Má to dva důvody. Je třeba si ujasnit, že k „chybným rozsudkům jménem pravdy" nedocházelo jen v katolické církvi. Mimo to přijde nyní ke slovu svědek, jehož duchovní význam byl až do dnešní doby poznán jen nemnohými lidmi: Švéd Emanuel Swedberg. Narodil se 9. ledna 1688 ve Stockholmu jako syn luteránského faráře. Jelikož jeho otec, pozdější biskup švédské říšské církve, byl na základě četných zásluh uveden do šlechtického stavu, nesla jeho rodina od té doby jméno Swedenborg.
 
Je-li dnes umožněno život a dílo významného Švéda hodnotit správným způsobem, patří za to dík především teologovi a vědci v oboru religionistiky profesoru Ernstovi Benzovi. Již titul jeho knihy poukazuje na to podstatné: „Emanuel Swedenborg - přírodovědec a vizionář" (Nakladatelství Swedenborg, Zürich, 2.vydání, 1969).
 
     Protože se v této úvaze pojednává o velikém napětí mezi tradicí a Pravdou, jsou nám všechny životopisné poznámky cennou pomocí k vylíčení problémové záležitosti: Jak se mohlo stát, že ani osobnost s tak vysokým vědeckým postavením a ohlasem jakým měl Swedenborg, nemohla dosáhnout - doma nebo mimo svou vlast - trvalejšího vlivu v tehdejší křesťanské Evropě?
 

a) Život Emanuela Swedenborga až k povolání 

     V první části své knihy se E. Benz obšírně zaobírá závratně rychlým vzestupem mladého Swedenborga ve vědě. Je podivuhodné s jakou elegancí to vše bylo zvládáno. V mnoha směrech bohatě nadaný a zároveň s velkou touhou po vědění přistupoval neúnavně k práci, aby si osvojil výsledky dosavadního bádání a pokud možno je i doplnil. Tak studoval matematiku, geometrii a astronomii, brzy také fyziku a chemii, později s velkou horlivostí ještě anatomii. Na opakovaných cestách, které trvaly léta, přišel do styku s vedoucími učenci své doby, tak např. v Anglii s Isaakem Newtonem, který pomocí jím objeveného gravitačního zákona objasnil pohyb planet. Ve Francii se setkal s astronomem Philippem de la Hire, který byl činný i jako inženýr, stavitel a zeměměřič. A v Německu později osobně poznal matematika a filosofa Christiana Freiherr von Wolfa, významného žáka Gottfrieda Wilhelma Leibnize.

     Netrvalo dlouho a Swedenborg byl plně obeznámen se světem vědy své doby. Mnozí z tehdy žijících lidí pociťovali něco z jeho geniálních schopností a vloh. Poznali také jeho povahu vyzbrojenou velkou pracovní silou. Tak mu byly brzy všechny cesty otevřeny. Sám považoval vědecké bádání za svou životní úlohu. Ano, doufal, že bude moci v mnoha ohledech ukázat přírodovědě nové cesty a cíle.

     Avšak! Všechno mělo být docela jinak, než si ještě jako padesátiletý představoval a plánoval. Kde hledat správné objasnění tohoto tak zásadního duchovního přelomu?

     Prof. Benz na to dal jasnou odpověď. K vyřešení této záhady poslouží čtyři další části z jeho základního díla: „Povolání - Vizionář - Učení - Swedenborg a církev jeho doby". Swedenborgovo prorocké poslání, odlišné a v protikladu k tradovanému křesťanství, tvoří  hlavní obsah následujícího líčení. V rámci tohoto vymezení můžeme z množství událostí vyjmout také jen to nejdůležitější, abychom získali jasný přehled.

     Během doby studií  došlo k mnohým prudkým výměnám názorů mezi otcem a synem. Otec, který byl luteránským farářem, ale svůj úřad zastával v duchu pietismu (křesťanství činu), se nemohl se synovou vědeckou ctižádostí zcela smířit. Nepoznal ovšem, že v mladém Swedenborgovi se začala projevovat prudká reakce na jeho jednostrannou křesťanskou výchovu; avšak ze školy oné úzkoprsosti se v něm udrželo jedno: ve smyslu křesťanské víry chtěl žít a působit. Proto nepsal své vědecké traktáty jen proto, aby podpořil bádání. Ne, spíše chtěl proniknout do řeči Tvůrce v přírodě a ve vesmíru. A při  takovém snažení pak narazil - pro něho nečekaně - na neschůdné či nepřekročitelné hranice.

     Brzy musel pocítit, že je to tajemství, které se přes všechno bádání lidského rozumu nedá odhalit. Takové prožití uvrhlo mladého, bouřlivého ducha do hluboké náboženské krize, která trvala několik let až do doby, kdy se otevřel novým poznatkům. Jak ale k tomu došlo? K dalšímu bádání, kterého se ještě v žádném případě nechtěl vzdát, se přidružilo - v poznenáhlém stupňování stále mocnější - silné prožívání, a sice prostřednictvím „vizí" (vidění), které se mu stále hlouběji vštěpovaly právě proto, že si je sám od sebe nepřál, nežádal, netoužil po nich. Stal se „vizionářem" („vidoucím", „jasnovidcem"…).

      Od jedné vize  k druhé se tím stupňovala i jeho niterní krize. Cílem takového striktního procesu je duchovní očista. Konečně pochopil svou ctižádost a občas se zalekl zameškaného času ve svém životě. Nebyly důležitější věci, než se zabývat vědeckými problémy, užívat radosti a vzrušení na svých cestách Evropou a psát knihy? Jeho pochybnosti se mnohdy stupňovaly až k zoufání. Až se odehrálo následující. Během jedné vize v noci ze 6. na 7. dubna 1744 se setkal s Kristem v zářícím světle. Později o tom sám uvádí:

     „Obrátil se ke mně a tázal se mne, mám-li zdravotní pas. Odpověděl jsem: ´Ó Pane, Ty to víš lépe než já´. Načež pravil: ´Učiň to tedy!´ To znamená, tedy podle toho jak jsem to pochopil: ´Miluj mě skutečně!´, nebo ´Čiň, co jsi slíbil!´ Ó, Bože, propůjči mi k tomu milost! Myslel jsem, že to vlastní silou nezvládnu. Pak jsem se probudil v rozechvění". (E. Benz, str.181)

     Abychom těmto zkoumavým, zkoušejícím slovům mohli porozumět správně, je třeba si k tomu poslechnout vysvětlení prof. Benze:

     Když se ho Kristus táže: ´Máš zdravotní pas?´, tak v tom zaznívá první velké prožití jeho mládí, plavba do Anglie. Tehdy po mnoha nebezpečích připlul na pobřeží vytoužené země a ačkoliv přišel z kraje, kde zuřil mor, vloudil se protiprávně a neprošetřen, bez zdravotního pasu do milované země a málem mohlo pro něho toto protiprávní proniknutí skončit šibenicí. Nyní, kdy po různých pokušeních a nebezpečích svého niterného Já stojí na pobřeží země své duchovní touhy, vnímá napomínající otázku strážce hraničního prahu:´Máš zdravotní pas?´ To znamená: ´Jsi hoden a k tomu připraven, abys vstoupil do země? Setrval jsi až do konce v karanténě pokušení a očisty, kterou musí projít každý, kdo do této říše chce vstoupit ze zamořeného světa, nebo na tobě stále lpí nákaza ctižádosti, pýchy, svévole, která zuří ve tvé dosavadní vlasti?´ Tehdy sebejistě a s bezstarostnou svévolí vstoupil do Anglie, do země přírodovědného poznání. Nyní, když pronikl až k hranicím poznání přírody a byl vržen zpět v nejhlubších pochybách, cítí se nyní být nesen před práh Božské milosti k břehu země Božské Pravdy, kde mu anděl a duchové ukazují pravou podstatu věcí. (str.183)

     Jak silně je zakotvena pochybnost kriticky myslícího badatele nám objasňuje skutečnost, že ani Swedenborg se určitý čas nemohl vypořádat s otázkou: Bylo toto vidění skutečně pravé? Nebo je jen produktem vlastní fantazie, tedy sebeklamu? Konečně v něm při modlitbě a uvažováním nad mocným prožitím zvítězí jistota pravosti. To však byl předpoklad k tomu, aby Swedenborgovi mohl být svěřen nový velký úkol. Kdo tuto souvislost vidí a chápe, může s E. Benzem jen souhlasit, když uvádí:

     „Toto vidění Krista je přípravou k jeho povolávající vizi v roce 1745" (str.185)

     Také prožití povolání zcela odpovídá osobitosti a charakteru příjemce, proto má dvě po sobě následující části. Bylo to kolem poledne, když Swedenborg ve svém londýnském bytě opět jednou s velkou chutí a blahem obědval. Ve vidění, které ho právě v tomto okamžiku překvapilo, spatřil muže, který mu pravil přísným hlasem: „Nejez tolik!" To bylo všechno; ulekl se ale, a přemýšlel o smyslu takového požadavku. Měl velice rád dobré jídlo a pití. Jak často jedl u bohatě prostřeného stolu; bylo mu rozkoší po tvrdé práci také vydatně pojíst. Proč bylo nyní k němu voláno: „Nejez tolik?" Jistě znal také on latinské přísloví" Plenus venter non studet libenter" (Plné břicho nerado studuje). Půst nebyl vyžadován; avšak měl se omezit na to, aby utišil jen skutečný hlad. Dosud, jako badatel a učenec, vykonával jen intelektuální práci; brzy mu měl být svěřen jiný úkol, který od něho vyžadoval daleko více: přijímat shůry duchovní Pravdu a předávat ji všem hledajícím. To mohl ovšem jen v případě, že si uložil v jídle a pití větší střídmost.

     Již následující noc ho zastihlo volání. Obdržel příkaz, aby lidem vyložil duchovní smysl Písma svatého.

     „V téže noci mi byl k vlastnímu ověření a přesvědčení otevřen svět duchů, peklo a nebe, kde jsem zastihl vícero mých známých ze všech stavů. Od tohoto dne jsem se zřekl vší pozemské učenosti a pracoval jsem jen na duchovních záležitostech, podle toho, co mi Pán přikázal psát." (E. Benz, str.205).

b) Působení Emanuela Swedenborga ve smyslu povolání 

     Není zapotřebí abychom nyní poskytli náhled na celkové Swedenborgovo učení, protože našim cílem je na několika příkladech poukázat na stále znovu se vybíjející bouřlivé napětí tradicionalismu vůči Pravdě. K tomu je ale nutné, abychom vystihli jádro jeho učení. Zabývejme se proto nyní jeho zvěstováním „zrcadlení".

     Bible je v první řadě duchovní knihou. Neměli bychom tedy při jejím čtení uvíznout v povrchnosti. To se děje tehdy, když máme na zřeteli pouze napsaná a již staletí vytištěná slova. Je nutné uvědomit si, že v Bibli uvedené obrazné výpovědi a pojmy mají často určitý duchovní smysl. Swedenborg k tomu vypovídá:

     „Principy skutečného bytí jsou jako ´vnitřní smysl´ uzavřeny ve vnějších písmenech Písma". (E. Benz, str.367).

     Ještě zřetelněji to vysvětluje následně:

     „Význam či smysl písmen určitého slova je základem, schránou a oporou jeho duchovního a nebeského smyslu. Smyslové slovo je ´obalem´ duchovního a nebeského smyslu, tak jako je pozemský svět obalem vyššího duchovního a nebeského života. Přesně daná forma je tělem nebeského slova, jež se na této zemi do tohoto těla zahaluje člověku přístupným způsobem" (str.373).

     Na tyto výklady navazuje Swedenborg otevřeným, rozhodným a ke všem, kteří to čtou nebo slyší, k rozhodnutí volajícím přiznáním:

     „Tak je Božská Pravda přítomná ve významu písmen Slova, v celé její plnosti, posvátnosti a moci. Přístup k této posvátnosti je ale dovolen jen tomu, komu Bůh daruje poznání pravé obdoby" (str.374).

     Právě to se z milosti stalo:

     „Aby nyní člověk nebyl na pochybách, že Slovo je božské a nejvýš posvátné, byl mně Pánem zjeven jeho vnitřní význam, který je svou povahou a podstatou duchovní a který tkví v jeho vnějším, pozemském významu jako duše v těle. Tímto významem je duch, který písmena oživuje; proto také může právě tento význam svědčit o Božském a posvátném a může i pozemskému člověku pomoci přenést se přes pochybnosti, pokud se přes ně přenést nechá." (str.374)

     Je důležité a k lepšímu porozumění nutné toto zásadní prohlášení ještě blíže objasnit na dvou příkladech z Bible. Pomysleme nejdříve na tajemství stvoření. Kdo zůstává vázán na slovní výklad Bible, zbaví se jen těžce představy, že existuje pouze hmotné stvoření: nám viditelný vesmír se svými nesčetnými galaxiemi. Giordano Bruno (1548 - 1600) jako první přírodovědec poznal, že ani naše Slunce není středem vesmíru, že spíše všechny hvězdy, které s údivem můžeme v noci na nebi pozorovat, jsou ve skutečnosti slunci, kolem kterých opět také krouží planety. To nesmělo být pravdou, protože v takovém vesmíru by pak Země byla stejně bezvýznamná jako zrnko prachu. Protože ale G. Bruno nechtěl svůj poznatek odvolat, byl v Římě na Campo de Fiori 17.února 1600 veřejně upálen …

     Kdyby však mělo souhlasit to, co objasnil ve svých přednáškách a svém díle Emanuel Swedenborg, pak by se opět náš dosavadní obraz světa převratným způsobem rozšířil, i když v jiném směru, tentokrát nikoliv horizontálním, nýbrž vertikálním, tedy zdola nahoru! A to v našem realistickém věku nadále považují i křesťané za „fantazírování".

     Skutečnost je však jiná, než si lidé často myslí a představují. Podle Emanuele Swedenborga existují tři vznešené a mocné říše: říše božská, říše duchovní a říše přírodní. Mezi nimi je Tvůrcem chtěný a uskutečněný vztah, který má za následek „napodobování", „zrcadlení". V nejsvětlejší výšině pulzuje „říše božská"; je to nejčistší pravzor, na němž je všechno stvoření zcela závislé a díky němuž i trvá. Jako duchovní zobrazení či „napodobení" tohoto pravzoru existuje dále „říše duchovní". Jí je odkázána zprostředkující funkce mezi říšemi. Neboť teprve na nejnižší úrovni nacházíme nám svěřený, ale také jen částečně probádaný vesmír, který Swedenborg nazývá „říší přírodní" a všechno pozemské označuje jako „stínový obraz" duchovní říše.

     Kdyby byl Emanuel Swedenborg nyní mezi námi, mohli bychom se ho ptát: Odkud to všechno tak přesně víte? - dal by nám tutéž odpověď, jako již kdysi ve svém posledním velkém literárním díle „Pravé křesťanské náboženství"(1771), jen jeden rok před svou pozemskou smrtí. Řekl by: vím to, protože smím čerpat z dvojího pramene, jehož přístup mi byl ukázán v hodině mého povolání: přijímám nové poznání z duchovního obsahu Písma svatého, ale také z mnohých vizí, které mi byly dány a které potvrzují, co Písmo podle zákona „zrcadlení" již zjevilo. Co se týká vizí či vidění, povšimněme si jednou vlastního svědectví apoštola Pavla v jeho 2. dopisu křesťanům v Korintě; tam podává zprávu o zvláštním prožití:

     „Znám někoho, jednoho Kristova sluhu, který byl před 14 lety ve vytržení unešen až do třetího nebe; nevím ovšem, zda se to dělo s tělem nebo bez těla, jen Bůh to ví. A vím, že tento člověk byl vytržen až do ráje." ---- „Slyšel nevyslovitelná slova, která člověk nemůže vyslovit." (Kap. 12, 2-4)

     Kdo takové přiznání nečte s předpojatým míněním, je zde postaven před otázku: Nedospěl apoštol cestou „vytržení" nebo - jak by se dnes řeklo - cestou „duchovní exkurze" do říše Světla, která ho tak silně ovlivnila, že si ještě po 14 letech vše velmi dobře pamatoval? Pravděpodobně se tam setkal s nějakou nadpozemskou osobností, neboť slyšel „nevyslovitelná slova, která člověk nemůže vyslovit". Jestliže Emanuel Swedenborg směl mít podobná prožití, sice ne cestou určité exkurze (vystoupení duše z těla), ale přesto díky mnoha vizím, které mu podle jeho přesvědčení byly dány jako dar shůry, tak je to přece skutečným potvrzením jeho zvěstování „říše božské" (pravzor), "říše duchovní" (obraz) a „říše přírodní" (stínový obraz).

     Jako druhý příklad duchovního významu jeho učení o „zrcadlení" si vezměme otázku vykoupení lidstva, neboť právě tato otázka je od nepaměti obzvláště důležitá pro všechny křesťany.

     Jestliže se zde Swedenborg vždy znovu staví ostře vůči jednostranné a proto chybné myšlence ospravedlnění člověka „pouze vírou", má to v podstatě dva důvody: právě tato víra byla v luterské říšské církvi v jeho vlasti rozšiřována s velkou horlivostí, k tomu ještě v takové formě a s takovou jednoznačností, s jakou se dnes již na kazatelnách stěží setkáme. („Aby usmířil věčnou spravedlnost, zemřel na dřevě kříže Boží Syn"; slova velkého inkvizitora v Schillerově dramatu „Don Carlos" 5, 10). Přistupovat k těmto slovům ještě v nějakém dalším podání by snad bylo zbytečné.

     Jednostranné zdůraznění slov „pouze vírou" však vede k trvalému osudovému duchovnímu ochromení. Tím nyní narážíme na hlavní snahu  a naléhání velkého Švéda: Taková mylná víra nesmí být nadále trpěna a přijímána, tím méně podporována. Swedenborgova varovná slova proti takovému pojetí víry krátce shrneme:

     Ježíš sám, podle zpráv z evangelií, nikdy o své smrti na usmíření nemluvil. Na otázku bohatého mladého muže: „Co mám dobrého vykonat, abych mohl dosáhnout věčného života?" - odpověděl Spasitel krátce a jasně: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání." (Mat. 19, 16-19) - V podobenství o vinařích dále čteme: Navzdory všem pronásledováním vyslaných služebníků (proroků) se majitel vinice (Hospodin) rozhodl k tomu, vyslat a vydat tak všanc i vlastního syna, činil tak v naději: Zastydí se před mým synem." (Mat. 21,37). Taková naděje ale rozhodně odporuje každé víře na Bohem chtěnou smírčí oběť na Golgatě! Představa o ospravedlnění „pouze vírou" nepochází tedy z prvního kruhu učedníků , nýbrž teprve později s ní přišel až apoštol Pavel (Římanům 3,28). Ve striktním opaku k tomu, požaduje apoštol Jakub ve svém dopise křesťanství skutku. Činí tak nekompromisně a vědomě slovy: „Tedy také víra, nemá-li skutky, je mrtva sama v sobě" (Jak 2,17). To není ale všechno! Zcela otevřeně se v rozhodném protestu proti Pavlovi odvažuje k vyznání: „Vidíte, že člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou (Jak 2,24). Tím jsme vyčerpali to podstatné k problematice „víra a skutky" ze zpráv Nového Zákona.

     Ve Švédsku za časů Swedenborgových narážíme na zcela podobný kontrast. V luteránské říšské církvi nadále panovalo učení Pavlovo a tím také Lutherovo: Ospravedlnění člověka „pouze vírou", ovšem velmi jednostranným způsobem - rozhodující je a zůstává víra v Kristovu smrt na usmíření; na skutky se nemá mnoho dát. Dokonce se v říšské církvi proti tomu zvedly mnohé hlasy. Existovala totiž skupina několika luteránských biskupů, kteří tehdy byli silně ovlivněny duchovním hnutím pietismu. Mezi ně patřil také otec Swedenborga, který se luteránským biskupem stal v roce 1702. Pietismus vznikl v 17. století jako protiproud v boji s rozumovým kultem osvícenectví a jednostranným věroučným dogmatem luteránské teologie. Na místě ospravedlnění „pouze vírou" měla opět nastoupit výzva k pokání a volání po znovuzrození. Je-li totiž víra skutečně živá, pociťuje v sobe silné niterné naléhání, aby se mohla osvědčit v lásce k bližnímu.

     Se všemi těmito myšlenkami se opět setkáváme v „Pravém křesťanském náboženství" od Emanuele Swedenborga. Rozhodující hledisko, které předkládá proti mnohými církvemi hlásané víře v Kristovu smrt na usmířenou, je opět onen vznešený, v celém stvoření vládnoucí řád na principu „zrcadlení". Bohem stvořený člověk je „duchovní tvor", který za vše co myslí, hovoří a činí, musí nést plnou odpovědnost. Takovou zodpovědnost mu nemůže žádná cizí instance odejmout. Ano, „zrcadlení" se projevuje  tak přesně, že podle míry své viny budeme také pohnáni k odpovědnosti.

     Sice lze souhlasit s tím, že se lidé v důsledku svého odvrácení od říše Světla a Pravdy vydávali více či méně napospas rozličným rozkoším a žádostem, takže jejich původně svobodná vůle pro své vlastní selhání musí nyní konečně vytrpět osud „porobeného tvora". Přesto zůstává pravdivé i to, že s tím spojené, vlastní vinou způsobené utrpení a údery osudu, mohou duchovní jádro člověka opět vyburcovat k bdělosti. Je pak přenecháno na jeho rozhodnutí, zda vlastní utrpení přijme nebo se proti tomu zatvrdí. Pomocí mu přitom může být rada Mathiase Claudia: „V tobě je ušlechtilý otrok, jemuž dlužíš svobodu." Podle principu „zrcadlení" to není jinak možné: není žádné spásy bez milosti, ale také ne bez vážného spolupůsobení člověkem zotročeného duchovního tvora. K takovému spolupůsobení dochází v průběhu duchovního znovuzrození, jehož nutnost velmi jasně zdůrazňoval Nikodémovi sám Ježíš: „Nenarodí-li se kdo znova, nemůže vidět Království Boží". (Jan 3,3)  

     O duchovním znovuzrození hovořil zlatými slovy také Emanuel Swedenborg. Jimi nyní uzavřeme tento krátký vhled do jeho učení. Pro ulehčení správného porozumění je třeba napřed objasnit dva pojmy: Swedenborg myslí „vnitřním člověkem" Bohem stvořeného „duchovního tvora". To je živé jádro, které je nyní ve „vnějším člověku", to znamená v jeho pozemském těle, ukryto po dobu, po kterou člověk smí na zemi žít. Teprve v hodině pozemské smrti dochází k odloučení: „duchovní tvor" žije a působí dále, oděn do jemnějšího záhalu, který během pozemského života tvořil určitý druh mostu mezi duchem a tělem. Jen toto těžké hmotné tělo zde zůstává po smrti a musí se rozpadnout.

     Co tedy říká Swedenborg o duchovním znovuzrození? Poslechněme si o tom následující slova, aniž bychom je v jednotlivostech ještě blíže objasňovali, citujíce z jeho posledního literárního díla: „Pravé křesťanské náboženství" (1771), (Swedenborgovo nakladatelství, Zürich)

     „Nejdříve musí být přeměněn vnitřní člověk, a pak skrze něho vnější; takto se stane člověk znovuzrozeným. Při tomto ději povstává boj mezi vnitřním a vnějším člověkem, a vítěz vládne pak nad tím druhým. Znovuzrozený člověk má novou vůli a nový rozum." -

     „V té míře, v jaké se člověk rodí znovu, jsou odstraňovány hříchy; toto odstranění hříchů ale je odpuštěním hříchů.

     Bez svobodné vůle v duchovních věcech není znovuzrození možné.

     Znovuzrození není možné bez pravd, jimiž je tvořena a vzdělávána víra a s nimiž se spojuje láska k bližním". -  (Svazek IV, str. 1030)


Souhrn celé úvahy o Swedenborgovi:

     Swedenborg narážel u přísných luteránů ve švédské říšské církvi na tak prudký odpor, že proti němu zahájili soudní proces. Za to, že tento proces proběhl bez následků, mohl děkovat vlivným přátelům mezi přírodovědci, v řadách šlechty a částečně dokonce i v říšské církvi. Jen jednoho dosáhli jeho nepřátelé: nedošlo k duchovnímu probuzení, protože opět jednou zvítězila moc tradice. Prof. Benz přichází dokonce k závěru: „V každé jiné zemi Evropy by Swedenborg dopadl hůře." (str. 530)

     Nyní by se tak mnozí rádi zeptali: Jak lze vysvětlit, že ani osobnost s takovým nadáním a s tak bohatým věděním v mnoha oborech nemohla silnou zeď tradice prolomit? To asi nejlépe zdůvodnil M. Kahir ve své knize „Téměř 2000 let" (Nakladatelství Turm, Bietigheim/ Würt, 3. vydání 1959) prostými a výstižnými slovy:

     „V obou velkých křesťanských světových vyznáních v současné době panuje v záležitosti proroctví toto stanovisko:

 - Evangelická církev podle Lutherovy zásady „sola scriptura" (jen Písmo svaté) možnost nových zjevených posvátných pravd odmítá".

 - Římsko-katolická církev uznává možnost a existenci nových božských zjevení alespoň u svých „svatých". Nejsou však závazná pro učení církve, nýbrž představují spíše soukromá zjevení, určená pouze pro daného příjemce a nikoliv pro celý křesťanský lid." (str. 29)

     Protože podle našeho přesvědčení Bůh a církve nejsou jedno, nýbrž je zde dokonce veliká propast mezi těmito v podstatě tak rozdílnými instancemi, můžeme jen souhlasit s následujícím objasněním (M. Kahir , „Téměř 2000 let"):

     „Duch však vane kam a kdy chce, aby lidstvo osvítil prostřednictvím vizionářů a proroků vždy tehdy, když čisté učení o Bohu stále více ustrnulo v rozumové teologii a v církevním dogmatismu. K takovým Bohem požehnaným vizionářům se obzvláště řadí švédský učenec Emanuel Swedenborg (nar. 1688 ve Stockholmu, zemřel 1772 v Londýně). Jako vědec s tvůrčím géniem požíval světové pověsti, přesto ale ve zralém mužném věku následoval vyššího příkazu."

Erich Wendland

Pravda a tradice

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one