»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Alfred Loisy

     Věnujme se nyní výzkumnému oboru teologie a zde nejdříve exegezi, tedy vědeckému objasnění biblických textů ve Starém a Novém zákoně. Ve Francii žil na přelomu 19. a 20. století kněz a historik náboženství Alfred Loisy (1857-1940).

     Tento vysoce nadaný teolog se snažil přivést vyrovnání mezi katolickou vírou a moderním myšlením. To se mu mělo stát osudným. Ačkoliv miloval svou církev jako duchovní vlast a chtěl v ní zůstat a zemřít. Kvůli hledání Pravdy musel na sebe vzít osud exkomunikace (vyloučení ze společenství věřících). Jak k tomu došlo? O chodu událostí podává zevrubnou zprávu Fritéz Leist, profesor filosofie a náboženské filosofie na univerzitě v Mnichově, ve své knize „Zajatec Vatikánu" (Nakladatelství Kysel, Mnichov 1971).

     Omezujeme se zde v reprodukci na to, co je podstatné pro naše téma.

     Tragédie začíná v roce 1903, kdy četní biskupové ve Francii zakázali katolickým křesťanům číst právě vytištěnou knihu od Loisy: Evangelium a církev" (L´Evangile et l´Eglise"). To učinili, aniž by si před tím pohovořili s autorem o smyslu a obsahu. Jak trpce a hořce se vyjadřuje badatel o takovém jednání:

     „S čestně vzácnými výjimkami zůstávají ti, kteří sedí na trůnech, nehybnými a chladnými, jakoby vědu provozující kněží byli pro ně cizí a podezřelí. Ani jednou je nenapadne myšlenka, aby se ho dotázali. Biskup nediskutuje, nevyvrací, odsuzuje" pravil krátce jeden z prelátů, kteří knihu „Evangelium a církev" odsoudili. Ve skutečnosti čas od času vidíme napřahovat biskupa jeho berli, ne aby ukazoval cestu exegetům, kteří se snaží a vyčerpávají, aby znovu napravil zameškání minulých dob, nýbrž aby je slavnostně udeřil". (Z úvodu k novému spisu z r. 1904, po překladu F.Leistem, str. 197)

     V následujícím sporu, stála proti sobě dvě zcela rozdílná duchovní stanoviska. Tu nebylo žádné možnosti ke vzájemnému porozumění. Badatel projevil svou připravenost vzít zpět s politováním některé omyly, které se mu mohly přihodit, jakmile mu budou jako takové prokázány ve vědeckém rozhovoru. Jen povinnost k bádání samému nemohl nikdy odvolat, neboť tím by umlčel hlas svého svědomí. - Takové prohlášení bylo však římské kurii příliš málo, žádala bezpodmínečnou poslušnost, také proti hlasu svědomí! Svědomí badatele se může mýlit, ne však „hlas Pravdy", jak se oznamuje ve výroku svatého oficia (úřad papežské kurie, zabývající se otázkami víry, jehož prefektem je papež. A tento výrok žádá, aby všechny knihy od Loisyho byly zakázány jako produkt pochybné vědy.

     Tato nepřeklenutelná propast mezi bádajícím učencem a zástupcem kurie, pařížským kardinálem, se projevila ještě jednou v posledním ostrém střetnutí:

     Loisy: „Vzetí zpět dvou tisíc tištěných stran o tak rozličných věcech je něco absurdního. Kdyby chápali ti, kteří to požadují, co chtějí, věděli by že jejich požadavek je hoden opovržení".

     Kardinál: „To je pýcha vědy"

     Loisy: „Je také pýcha nevědomosti".

(F. Leist: „Zajatec Vatikánu" str. 204)

     V klasické jednoduchosti a krátkosti profesor Leist staví proti sobě obě tak zásadní stanoviska těmito slovy:

     „Kurie žádá odvolání vědeckých bádání. Loisy odpovídá s odvoláním možných vědeckých omylů" (str. 200)

     Tak muselo nastat, že 7.března 1908 nejvyšší církevní tribunál nad Loisym vynesl „rozsudek velké exkomunikace"; „slavnostně se prohlašuje, že je postižen všemi tresty veřejné exkomunikace a že je třeba se mu vyhýbat a všem je nutno se ho vyvarovat" (str.207).

     Jak se projevilo toto radikální vyloučení z obecenství věřících na postiženého samého a jak působilo v katolické církvi?

     Neústupný francouzský teolog působil od r. 1919 jako profesor dějin náboženství na Collége de France. Po vyobcování se vnitřně vymanil z církevní víry. V centru jeho přednášek stál nyní příklon k etickému humanismu. Velká náboženství na zemi pracovala na uskutečnění velikého cíle: humanita, tedy pravé lidství má určovat celé chování v životě. Bylo to v roce 1940, kdy Alfred Loisy zemřel, všemi ctěn a vysoce vážen.

     Katolická církev však svým nelidským dekretem ztratila jednoho ze svých nejšlechetnějších a nejstatečnějších pravdymilovných bojovníků. Od té doby se exkomunikace stala tupou zbraní, které je nutno se vystřihat. Všichni by určitě udělali dobře, pokud by dali F. Leistovi za pravdu, když ve zpětném pohledu na vylíčenou tragedii s otázkou napsal:

     Zkusme jednou domyslet, že by se - a to není tento případ - Loisy mýlil, proč toto smrtelné prokletí? Proč nestačí, aby kurie prohlásila, že s učením Loisyho nebo jiných nesouhlasí? (str. 208).

 

Pravda a tradice

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one