»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 


Od Abdrushinova učení k poznání jeho osobnosti   
 

Jeho Slovo uložené v Poselství Grálu „Ve světle Pravdy" vyzařuje tak silně a jasně, jak jsem to nikde jinde nenašel. Již první dvě statě mimořádného sešitu, které jsem četl v roce 1934, se mě dotkly natolik, že jsem s tímto učením okamžitě pocitil pevný kontakt, který se stále upevňoval, tím více, čím hlouběji jsem do něho čtením a později poslechem pronikal. Tento kontakt vznikl bez osobní známosti s Abdrushinem, byl však později právě prostřednictvím osobního seznámení s nositelem Poselství Grálu stále více upevňován a oživován.

Daniel Swarovski

 

Jak jsem přišel k poznání, že Abdrushin (Oskar Ernst Bernhardt) je Syn Člověka.  

 
Jdu životem - alespoň si to tak myslím - s otevřenýma očima. Sám sebe považuji za dobrého pozorovatele a také si připočítávám k dobru, že mé hledání Pravdy je opravdové a pravé. Bylo to tak již od nejranějšího mládí. Vždyť právě vlastní, již dlouho trvající hledání bylo to, co mi tak rychle dovolilo poznat konečně to pravé, když jsem se setkal s Poselstvím Grálu.

I když jsem tímto učením a později Abdrushinem samotným byl osloven ihned, přesto jsem nezanechal pozorného zkoumání. Přitom jsem si zachoval osobní zdravou kritičnost, neboť již od mládí jsem nechtěl věřit ničemu, o čem bych nebyl také přesvědčen. Že Slovo Poselství Grálu je vše přesahující a niterně mi poskytlo nekonečně mnoho, bylo mimo pochyby. Byla tu ale jedna záležitost, vůči které jsem byl skeptický, totiž tvrzení Abdrushina, že je Syn Člověka a tím v něm působí síla ze samotného Boha. Bůh je přece všechno, aneb všechno stvořené je vlastně z Boha Stvořitele. Toto bylo pro mě běžným a pochopitelným, shodovalo se to i s Poselstvím Grálu. Že by ale nějaký člověk na této zemi měl v sobě nést více Božského než ostatní lidé mi však připadalo jaksi nepochopitelné. Z tohoto důvodu jsem tehdy ještě nemohl uznat ani Ježíše jako Božího Syna, anebo jen do té míry, jako máme my všichni lidé právo, považovat se za Boží syny. Ježíš byl pro mě proto pouze ideální člověk - avšak právě jen člověk a nikoliv Bůh - jehož jsem si naprosto nedokázal představit jako přebývajícího v člověku; člověk přece může být vždy jen nepatrnou součástí Božího stvoření. Jiné pojetí se mi zdálo jako snižování vznešeného Božství.

To bylo jediné, čemu jsem zpočátku nerozuměl, dokud se nepřihodilo následující:

Bylo to několik měsíců po mém osobním seznámení s Abdrushinem, když jsem opět jednou přemýšlel o této otázce. Viděl jsem v duchu před sebou Abdrushina jako osobnost. Co ho odlišovalo od jiných lidí? Sice působil ve své prostotě a vyrovnanosti neobyčejně vznešeně; byl zářivě živoucí a srdečný, a jeho povaha byla tak prodchnuta nenucenou přirozeností, že se člověk v jeho blízkosti musel cítit bezpodmínečně dobře, obzvláště když - to jsem mohl zažít často - projevoval svou radostnost a svůj smysl pro humor. Jenže toto vše nemohlo být pro mě důkazem jeho božského původu. Avšak nemohl jsem také najít žádný příznak toho, že by to tak na základě jeho chování nemohlo být.

Když tedy Abdrushin ve svém dávání se, ve styku se mnou a - jak jsem pozoroval - také s ostatními, žádným způsobem neočekával natož aby vyžadoval, že by se mu mělo dostávat zvláštní (božské) úcty, naopak mi bylo dokonce známo, že se stýká nejraději s těmi lidmi, kteří vůči němu vystupují s nenuceností a přirozeností, přišel jsem při mém přemítání k závěru, že přemýšlet o tom nemá vlastně smysl. To, co od nás lidí Bůh chce, je přece, a to potvrzuje Poselství Grálu zcela a jednoznačně, že v jeho mocném stvoření - tam, kam jsme byli postaveni - se máme osvědčit jako podporovatelé jeho láskyplného díla a vůči všem spolutvorům rovněž láskyplně působit jako pomocníci. „Nečiň svému bližnímu žádné utrpení při splnění vlastních žádostí, nýbrž podporuj všechno dobré a ušlechtilé podle svých nejlepších sil." To je také přece základ Poselství Grálu a jednoty s mocnou vůlí Stvořitele, která je vložena do stvoření.

„Držím se Boží vůle, která stojí nade vším, nezávisle na otázce, zda Abdrushin Synem Člověka a tím i Božím vyslancem je nebo není," bylo mé rozhodnutí. „Když plním zákony Boží, vykonávám přece to nejlepší, čím mohu přispívat a to musí považovat za správné i Abdrushin, o to více, jestliže by na zem inkarnovanou Boží vůlí také skutečně byl!" Tento myšlenkový pochod se mi vnucoval i z jiného důvodu: Na Vomperbergu jsem totiž pozoroval, že ne všichni, kteří chtěli Abdrushina následovat, k němu přistupovali správně. Podle mého mínění ho mnohý přijímal příliš pozemsky. Považovali ho za svého vůdce, jemuž se chtěli zalíbit a být mu k službám, aniž by ovšem ve svém nitru měli správný postoj, který měl směřovat k Bohu a jeho vůli, ačkoliv to Poselství Grálu od nich požadovalo (a rozuměl jsem zcela, proč se Abdrushin často cítil být donucen k tomu, aby obyvatele Hory pokáral). Této chyby jsem se chtěl vyvarovat.

Zatímco jsem pokračoval v těchto myšlenkách, vciťoval jsem se svým vnitřním viděním do nesmírného Božího stvoření. Vnímal jsem nekonečnost hvězdného světa; skutečnost existence tak mnohých projevů života; již samotní pozemsky viditelní živí tvorové, kteří se na zemi ukazují v mnoha statisících druhů, přesahovali mou schopnost představivosti. Co všechno však ještě existuje kromě toho? Právě Poselství Grálu mi v tom otevřelo oči. - A najednou jsem viděl sám sebe rovněž jako tvora - jako tvora Božího, a pocítil jsem v sobě mocnou Lásku Boží, kterou má Bůh ke všem tvorům, a ve které nabídl přece i mně možnost vývoje. Dík, tisícerý dík za to, že smím existovat v tomto stvoření, prýštil z hloubi mého srdce vzhůru k Nejvyššímu. Náhle jsem stál v mocném proudu síly, který, jak jsem cítil, přicházel shůry, a jenž se s nekonečnou blahodárností vléval do mého nitra, a jenž mě naplňoval tak, jako by mě chtěl roztrhnout.

Naplňovala mě radost z poznání, radost z vytušení blízkosti Boží a ze sounáležitosti s Ním; v tomto povznesení ustoupila má starost o poznání Syna Člověka zcela do pozadí. Když jsem pak následujícího dne jel na Vomperberg a přišel k Abdrushinovi - stále ještě naplněn vědomím mého spojení se Silou - byla jeho první slova: „Pane Swarovski, takto můžete zářit stále!" Tím mi potvrdil, aniž bych s ním o tom hovořil, že jsem na správně cestě. Avšak nejen to, od toho okamžiku jsem svým nejvnitřnějším přesvědčením věděl, kdo ON jest.

Že mi to dalo podnět k velkému rozmachu a bylo důvodem, abych ještě více než dosud pronikal do všeho, co nám láskyplně nabízel, může snad každý vycítit. Veškerá tato vnitřní radost byla ovšem kalena tím, že jsem musel poznávat, že tyto poznatky uplatňovali jen nemnozí.

Od této doby byly pro mě velké slavnosti Grálu nezapomenutelnými zážitky, které se hluboce dotýkaly mého nitra. Vyciťování sounáležitosti s Bohem mě naplňovalo blažeností a účinkovalo dále vždy ještě po dlouhou dobu v mých všedních dnech.

Pán se na každé z těch nových slavnosti, které jsem spoluprožíval v jeho přítomnosti v letech 1935 - 1937, vždy sám ujímal slavnostní přednášky. Při posledních třech slavnostech se stalo, že jsem během jeho přednášky spatřil, jak nad jeho hlavou zazářil rovnoramenný zářící kříž s oslnivě pronikajícími bílými paprsky. Tato záře nebyla rovnoměrná, nýbrž její intenzita se měnila během jeho přednášky (podobně jako při rozzáření elektrického svařovacího plamene) a zdálo se, že nějak souvisí s vyřčenými slovy. Nejsem jasnovidný a nemám ani jiné mediální nadání, tím více mě tato intenzivní zář tenkrát překvapila. Brzy jsem to však považoval za samozřejmé. Celá léta jsem o tom s nikým nehovořil, ani s Pánem ne. Nepřipadalo mi to nutné, protože je jen přirozené, že tento rovnoramenný kříž, tak jak jej viděli učedníci u Syna Božího, Ježíše, musel být viděn také u Syna Člověka, Imanuele. Dnes bych to chtěl všem těm, kteří nepoznali Pána osobně, předat jako svědectví. Možná bych na sebe naložil vinu z promeškání, pokud bych to svým spolubližním ještě déle upíral.

Mé prožití bude asi z různých stran zpochybňováno. Tomu nemohu a nechci bránit. Pro mě zůstává tato skutečnost realitou a je na rozhodnutí každého člověka, aby v této záležitosti smýšlel, jak sám chce. Možná - a to je účel mého sdělení - bude mnohý tímto posílen k nastoupení své cesty ke Světlu, neboť Pán nechtěl také nic jiného, než cestu zpět ke Světlu nám pomoci nalézt. Ukazuje nám ji! My máme po ní jen jít!

Květen 1957

Daniel Swarovski
 

Wie ich zur Erkenntnis kam, daß Abd-ru-shin (Oskar Ernst Bernhardt) der Menschensohn ist.


Abd-ru-shin / Abdrushin
 
              _______________

Syn Člověka (Odpovědi na otázky 1924-1937, Abdrushin)

Otázka:

Je Syn Člověka již na zemi, nebo se teprve narodí? Proč mlčí Abdrushin vytrvale právě v této věci?

Nechce Abdrushin těm mnohým lidem, kteří s přesvědčením přijali jeho Slovo, i v tomto směru ukázat pravou cestu?


Odpověď:

Blízká budoucnost přinese sama odpověď, neboť bude jenom jeden světový učitel. Syn Člověka se také teprve nenarodí, nýbrž je již dlouho mezi lidmi, jak již správně vycítil mnohý náboženský zvěstovatel.
V těžké době on jediný bude moci v duchovních a pozemských bídách skutečně pomoci mezi všemi falešnými proroky a vůdci. Tato doba je mnohem bližší, než si myslí dnes i lidé, kteří jsou označováni za škarohlídy a fantasty. Syn Člověka nemůže být tedy dítětem nebo se teprve narodit. To by bylo příliš pozdě pro včasnou pomoc.

On jenom klidně čeká na dobu splnění svého úkolu, neboť by byl dnes posmíván a mnohými kruhy neméně nenáviděn, než kdysi Syn Boží.

Proč by se měl předčasně dát poznat, když Boží vůle sama mu upraví cestu? Není pro něho nutné, aby se zúčastňoval závodění, když dosažení cíle patří jemu jedinému! Nikdo kromě něho nemůže jej dosáhnout. Kdo z opravdu vážně hledajících se může domnívat, že by se tento Syn Člověka nyní stavěl do jedné řady s těmi mnohými, nebo i jenom vedle jednoho z těch, kteří se dávají nazývat vůdci! Nemusíte se při tom usmát? On se neuchází o přízeň lidí, nebude se přít s církvemi. To není pro něho nutné, neboť tentokrát mu Boží vůle vhání do náruče lidstvo jako důtkami!

Jeho klidné vyčkávání je to nejstrašnější, co se může lidstvu stát!

Avšak nezaslouží nic jiného. Lidstvu se dostane toho, co si samo připravilo. Proto čekejte i Vy trpělivě, až se čas naplní.
 
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one