»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
 

O vzniku hrubohmotné materie, Dr. Kurt Illig

O vzniku hrubohmotné materie, Dr. Kurt IlligPod pojmem „fyzika" obecně rozumíme zkoumání jevů spojených s přeměnami skupenství látek „Chemie" se naproti tomu zabývá přeměnami látek. Skupenství rozeznáváme plynné, kapalné a pevné - procesy, které vedou ke změně jedné v druhou fázi nebo naopak, posuzujeme tedy fyzikálně. Víme, že můžeme vodu odpařovat, nebo kondenzovat, právě tak je nám známo, že vodu můžeme změnit v led. K dosažení těchto změn musíme přivádět nebo odvádět teplo. Víme také, že můžeme přeměňovat teplo v elektřinu, právě tak víme, že teplo můžeme převést na mechanickou práci, tj. v každém z těchto případů měníme pouze formu projevu jedné a té samé energie a obdržíme účinky tomuto projevu odpovídající. Je nám ale také dále známo, že můžeme teplo i elektřinu přeměnit ve světlo, tj. měníme energii do takové formy, která má sice viditelné účinky, ale vzhledem k našim běžným pojmům je zdánlivě nehmotná.
 

Chemie, jak bylo řečeno, se zabývá přeměnou látky. Co je látka? Označujeme tím dobře definovanou chemickou sloučeninu nebo v širším smyslu konglomerát sloučenin, tak jak je nám přírodou např. ve formě dřeva apod. - způsobem vlastním každému rostlinnému druhu - opětovně poskytován. Pokud tedy dřevo spalujeme a přitom získáváme teplo, můžeme tento proces, který jsme předtím podrobili fyzikálním pozorováním, právě tak dobře podrobit i chemickému rozboru. Během tohoto procesu spalovaní přestává dřevo jako takové existovat, tj. směs sloučenin, která představuje příslušný druh dřeva, je destruována oxidací a dalšími komplikovanými vedlejšími ději, přičemž celkové látkové množství, které dřevo předtím obsahovalo, zůstává zachováno v jiné látkové formě. Na jedné straně zůstává popel, který obsahuje fosforečné a vápencové soli, oxid křemičitý a mnoho dalších sloučenin, které byly součástí předtím existujících sloučenin a nyní zůstaly, jakožto nezplynovatelné, izolovány, zatímco zbývající části sloučenin, jako uhlík, vodík, kyslík, dusík apod. unikly formou různých plynů. Teplo samotné, které během tohoto procesu spalování vzniklo, bylo již předtím obsažené ve dřevě a v kyslíku, který, přicházejíce ze vzduchu, svými oxidačními účinky spalování umožnil. Energii spočívající v těchto sloučeninách a ve vzdušném kyslíku nazýváme energií skrytou nebo lépe latentní energií.
 

Vyvstává tu otázka, jakou cestou se tato energie před tím do těchto látek dostala. Strom, ze kterého dřevo pocházelo, vyklíčil kdysi ze semínka a vyrostl. Pro umožnění jeho růstu mu byly z půdy dodávány rozličné soli a sloučeniny. Strom je vstřebával jemnými kořeny a uvnitř svých buněk je přeměňoval ve sloučeniny, které jako vyživující a výstavbové látky musel stále přivádět svým trvale se množícím a dělícím růstovým buňkám. Jeho listy vdechovaly ve vzduchu v malém množství obsažený kysličník uhličitý a uhlík v něm obsažený spolu s vodíkem, jež byl získáván z vody a z jiných přiváděných sloučenin vodíku přeměňovaly na uhlovodíkové sloučeniny. Vytvářené uhlovodíkové sloučeniny jsou základem pro celulózu, kůru, chlorofyl a různé zbarvující a vonné látky listů a květů stromu. Víme, že stromy nebo každá jiná rostlina mohou růst jen tehdy, když mají přístup ke světlu a nejsou odstíněny od vesmírného záření. Není tedy snad řečeno příliš mnoho, když předpokládáme, že výše uvedená latentní energie se nashromáždila  z energie popsaných rozličných výstavbových látek a ze světla a tepla, které byly rostlině přiváděny z vesmíru a ze slunce. Jsme tedy svědky podivuhodné hry, kdy světlo a teplo jsou přeměňovány do latentní energie, spočívající ve veškerých částech rostliny, kterou můžeme v každém okamžiku dále proměňovat do nám dobře známých forem energie. I když rostlina není podrobena procesu hoření prostřednictvím lidského zásahu nebo vzniklým požárem a tím nedochází k vylíčeným přeměnám latentní energie v teplo, můžeme tuto přeměnu pozorovat i v jiném ději. Každá rostlina musí jednou odumřít, tj. v ní obsažená životní síla, bytostné jádro, vyprahne, nové výstavbové látky již nejsou asimilovány, ztrácí listy a květy, kmen zvětrává nebo je vyvrácen, protože kořeny jsou narušeny tlením a též samotný kmen podléhá postupně práchnivění a rozkladu.
 

Všechny tyto pochody, vadnutí a rozklad listů, jejich postupná proměna v tak oblíbený jemný zemitý kompost, trouchnivění kmenů, to všechno jsou procesy hoření, tedy oxidační procesy, během kterých se uvolňuje teplo, jen s tím rozdílem, že tyto reakce probíhají velmi pomalu a nejsou tedy vůbec nebo jen vzácně postřehnutelné ihned, zatímco hoření v přímém plameni se odehraje v několika málo minutách či sekundách a tím se veškerá latentní energie přemění v teplo již během krátkého času. Množství energie je v každém případě stejné.
 

Při takovém rychlém nebo pomalém hoření je pro velikost (množství) uvolněné energie doba trvání oxidačního procesu naprosto bezpředmětná. Všichni víme o možnosti vytápění rašelinou nebo uhlím. Tyto produkty nejsou nic jiného než zásobník (uložiště) tepla. Různými procesy je odumřelým rostlinám zabráněno přijímat okolní kyslík, takže nemůže docházet k oxidaci. Rašelina vzniká tak, že se půda s odumřelými rostlinami vnoří do spodních vod, nové rostliny zakoření v napůl zetlelém rostlinném bahně a svým hustým porostem nad ním vytvoří neprodyšný povlak; nebo po odumření klesají zvláštní bažinné rostliny, které rostou na okrajích jezer, do mělkých pobřežních vod, tvoříce tak nový základ pro osídlení stejnými rostlinami. Pobřežní rostliny naprosto ponenáhlu prorůstají do středu jezera, které postupně zanášejí, až se jednou místa, kde bylo jezero čeřeno vlnami, pokryjí bujnými rašeliništními pláněmi.
 

Uhlí vzniklo před mnoha tisíciletími. Počátkem a podnětem k jeho zrodu jsou zřejmě mocné zemské pohyby. V tak zvaných amerických uhelných lesích se ještě houfně nacházejí celé kmeny stromů, sestávajících ze „skrz na skrz" černě lesknoucího se uhlí. Jsou nalézány i jemné otisky listů zkamenělých pravěkých kapradin a přesliček. Uhlí mohlo vzniknout jen tak, že došlo k náhlému přemístění zemských vrstev, takže vše co žilo a kvetlo, bylo náhle pohřbeno pod silnou vrstvou zemské hmoty. Mocný tlak hornin svým přispěním ulehčil odloučení uhlíku z tisíceronásobných uhlovodíkových vazeb. Možná také zemská atmosféra dočasně strádala nedostatkem kyslíku.
 

Co nás zde zajímá, je skutečnost, že jsme vznikem rašeliny a uhlí získali z rostlin rezervoáry, které jako latentní energii uchovávají ono teplo, které rostliny během svého růstu uskladňovaly ve svých stavebních látkách. Nebudou již však - poté co se dříve přeměnily na rašelinu a uhlí - oxidovat sami od sebe, nýbrž k hoření může dojít teprve tehdy, pokud bude k dispozici dostatečně vysoká zápalná teplota.
 

Zavedlo by nás to příliš daleko od tématu předchozího výkladu, kdybychom chtěli blíže rozebrat odpověď na otázku původu této velmi zajímavé skutečnosti. Těmito procesy, které se speciálně týkají procesů oxidačních  - a zcela obecně jsou základem procesů chemických přeměn, tedy změn látek - se však budeme podrobněji zabývat později. Jsou to otázky týkající se afinity, chemické rovnováhy, exotermických a endotermických reakcí.
 

Přeměnu látek nalézáme všude ve veškerém organickém a anorganickém světě. Můžeme ji často reprodukovat a máme možnost, což dosud patřilo k nejdůležitějším náležitostem chemiků, nacházet stále nové a jednodušší cesty k rozkládání stávajících látek na jednoduché stavební látky nebo je přeměnit na důležité a cenné produkty nebo, konečně, z těchto jednoduchých stavebních látek skládat, syntetizovat látky složitější. Každý ví zajisté o rozsáhlých technologiích, které se těmito procesy zabývají. Budiž zmíněna syntéza amoniaku a lučavky (kyseliny dusičné) z dusíku obsaženého ve vzduchu a z vodíku, který je získáván elektrolytickým rozkladem vody nebo generátorového plynu.
 

Již v dřívějších tématických přednáškách jsem zaměřil pozornost na atom. Pokud hovoříme o přeměně látky, dojdeme nakonec vždy opět k tomu, že k objasnění těchto procesů využijeme ty nejjednodušší úvahy. Víme, že nejmenší částí nějaké látky získané fyzikálním dělením je molekula. Molekula je zase sestavena z atomů. Poznali jsme dosud 90 chemických druhů či základních prvků a z těchto 90 prvků  a dvou dalších ještě nenalezených elementů je vystavěn veškerý anorganický a organický svět. (Pozn. překl.: Údaje se vztahují na stav vědeckého poznání ke konci dvacátých let 20. století - od té doby došlo k objevům dalších, tj. - podle Universum 2006 celkem 114 zákl. prvků)
 

Když jsme výše hovořili o přeměně látky, rozuměli jsme tím změnu chemické sloučeniny, tedy molekuly, v nějakou jinou chemickou sloučeninu, tedy opět v molekulu. Jsou to tudíž procesy, které se uskutečňují s již existujícími hrubohmotnými konstrukčními prvky nebo soustavami vícero takových prvků. Naskýtá se otázka, jakým způsobem těchto 92 základních prvků původně vzniklo nebo jak možná také dnes ještě vznikají. Abychom na tyto otázky mohli zevrubně a důkladně odpovědět, musíme na jedné straně provést kombinované fyzikální a chemické rozbory, ale na druhé straně se musíme vzdát rozumářského hrubohmotného způsobu uvažování, abychom se pokusili proniknout do zákonitostí a procesů, které spočívají nad hrubohmotnými fyzikálními a chemickými rozbory.
 

Jak již bylo řečeno v předešlých přednáškách, setkávají se fyzika a chemie v atomové fyzice. Můžeme říci, že chemické přeměny, přísně vzato, přestávají tam, kde přecházíme od molekul k atomu. Fyzikální pozorování naproti tomu hrají při vzniku chemických prvků nebo atomu samotného nadřazenou roli. Již mnozí fyzikové a také nikoliv fyzikálně vzdělaní vynálezci se zabývali problémem přeměny prvků za účelem libovolné změny nějakého chemického prvků v jiný chemický prvek. U mnohých bylo, žel, směrodatné přání, aby z libovolných, lehce dostupných chemických látek, získali pomocí transformačních postupů zlato, nedbaje na nebezpečí, které prostřednictvím takových metod hrozí celému dnešnímu světovému hospodářství. Většině skutečně ideálně bádajícím, hledajícím fyzikům a chemikům, zabývajících se touto problematikou, jde však hlavně o proniknutí do oněch tajuplných procesů přírody a velkých zákonitostí, které jsou základem jak skladby tak i původu základních prvků.
 

Pro krátké zopakování: Podle dnešního stavu fyzikálních výzkumů a výpočtů se atom skládá z kladně nabitého jádra a záporných elektronů obíhajících kolem tohoto jádra po eliptických drahách. Důkladné výzkumy a velkolepé výpočty ukázaly, že se stoupající atomovou hmotností se stále navyšuje počet kladných nábojů jádra a adekvátně tomu krouží kolem tohoto jádra - do jisté míry jako planety - stále více elektronů. Musel by tedy podle toho ten prvek, který má jeden kladný náboj v jádru a jeden záporný elektron, být základním prvkem, ze kterého všechny ostatní prvky byly nějakým způsobem postupně sestavovány. Budeme tedy v následujících úvahách zkoumat, zda je tato domněnka správná.
 

V našich předchozích úvahách jsme již konstatovali, že dosavadní pojetí fyziků týkající se kladného náboje jádra a elektronů je v mnohém pohledu chybné. Teprve zohledněním zákonitosti v celém vesmíru, kterou objasnil Abd-ru-shin v učení Grálu, a pozorováním vývojových stupňů a dějových úseků tohoto obrazu vesmíru, můžeme dojít k poznání, že kladný náboj jádra je funkce hmoty jako takové, tj. že kladný náboj a jádro jedno jsou. Viděli jsme také dále, že neexistuje „kladná" a „záporná" elektřina, nýbrž, že elektřina je výrazem pro směr síly vtékající z jemnohmotnosti do hrubohmotnosti, tak jak původně pronikala z čistě duchovní sféry skrze různé stupně dění k nám do hrubohmotnosti - za podmínky přijetí formy odpovídající danému stupni dění. Domněnka fyziků, že se u elektronů jedná o těleso se zdánlivou hmotností (Masse) nebyla tedy správná, viděli jsme ale, že elektrony jsou jemnější hrubohmotné podstaty a svou povahou jsou nositeli síly, která ve formě elektrické energie proniká do hrubohmotnosti. Stejným způsobem můžeme konstatovat, že kladné jádro není zdánlivé, ale naopak vykazuje skutečnou hmotnost.

Máme tedy před sebou 2 otázky; první je, zda existuje základní element, který je konstruován jako ostatní chemické prvky a který to je, a  druhá otázka, odkud vlastně tento základní prvek nebo vůbec všechny prvky svou hmotnost získaly. 

Přejdeme-li k první otázce, bude nejvhodnější zabývat se těmi prvky, u kterých přeměny můžeme pozorovat a zkoumat. Jedná se o radioaktivní substance. Radium, jak je obecně známo, se rozpadá postupně, a jako produkty rozpadu vzniká emanace α-, β- a γ-záření jakož i Helium, mimoto se během rozpadu uvolňuje teplo. Ale i tato emanace se dále rozpadá. Vidíme před sebou celou řadu produktů rozpadu, až nakonec jako poslední produkt obdržíme olovo. Můžeme současně pozorovat, že každý další produkt rozpadu má nižší atomovou hmotnost než produkt předešlý, tedy také nižší než radium samotné. Ztrácí se tedy hmota. Bylo také dále výzkumy zjištěno, že olovo jako poslední produkt rozpadů zbývá i při rozpadu thoria a překvapivě navíc konstatováno, že olovo jako konečný produkt rozpadu thoriové řady má jinou atomovou hmotnost než zůstatkové olovo s radiové řady a že obě tato olova mají opět jinou atomovou hmotnost než nám obecně známé metalurgicky získané čisté olovo. Tato pozorování byla překvapivá a zároveň objasňující.
 

Podle jedné staré hypotézy měly všechny prvky, pokud se dostaly do relace s kyslíkem s atomovou hmotností 16, vykazovat rovněž atomovou hmotnost celočíselnou. V průběhu mnohaletých určování atomových hmotností vyšlo však najevo, že se tato hypotéza shoduje jen u určitého procenta veškerých prvků, zatímco všechny ostatní prvky vykazovaly ve srovnání s kyslíkem větší nebo menší odchýlení od celočíselné atomové hmotnosti. Běžné čisté olovo má atomovou hmotnost 207,2, zatímco zbytkové olovo z uran-radiové řady má celočíselnou atomovou hmotnost 206 a zůstatkové olovo z thoriové řady vykazuje vyšší atomovou hmotnost 208,1. Tato zjištění byla dvojnásobně zajímavá, protože oba druhy olova z rozpadových řad nevykazovaly chemicky žádné rozdíly oproti běžnému obchodnímu olovu, tzn. během všech chemických procesů přeměn reagovaly stejným způsobem jako obyčejné olovo, a přesto se - ve fyzikálním ohledu - svou hmotností, tedy svými hrubohmotnými vlastnostmi odlišovaly. Takové chemické prvky, které sice představují stejný prvek, mají ale různou atomovou hmotnost, nazýváme izotopy.
 

Z těchto úvah možno usuzovat, že s našimi dosavadními pojmy týkajícími se hmoty není něco v pořádku a že spíše je nutno ještě přihlédnout k dalším jevům, které dosud byly opomíjeny. Takové izotopy byly mezitím rovněž zjištěny u celé řady dalších prvků.
 

Zavedlo by nás to příliš daleko, pokud bychom chtěli v okamžité souvislosti uvést všechny metody, které k tomuto zjištění vedly. Jednu metodu však musíme přiblížit, protože bude pro naše pozdější úvahy ještě zvláště důležitá. Jedná se o výzkum, který provedl Angličan Aston na různých prvcích s neceločíselnými atomovými hmotnostmi s pomocí kanálových (anodových) záření. Použil k tomu speciálně konstruovanou Braunovu trubici, ve které jsou pod vysokým napětím na anodu vakuované skleněné trubice (obdoba Röntgenové trubice) přiváděny zkoumané prvky, přičemž  korpuskulární částice na anodu přiváděných prvků jsou emitovány a urychlovány směrem ke katodě umístěné ve vhodné vzdálenosti proti anodě. Tato katoda je opatřena velmi malými otvory, skrze které část na katodu dopadajících částic prolétává na prodloužený skleněný nástavec nacházející se za katodou. Po stranách tohoto skleněného nástavce je umístěn elektromagnet, a nakonec je  na konci tohoto  nástavce připevněn fotografický neexponovaný papír. Je-li nyní trubice zapojena při odpojeném elektromagnetu, prolétávají korpuskulární částice přímočaře, tak jak pronikají od anody otvory v katodě směrem na konci se nacházející fotografický papír a zanechávají na místě dopadu exponovaná místa. Jakmile je ale elektromagnet aktivován daným známým proudem, jsou anodové částice vždy podle své hmotnosti odkláněny, takže konečný bod jejich pohybu vykazuje odchylku. Zmíněný fyzik Aston při těchto pokusech zjistil, že např. chlor, když byl přiveden na anodu, obsahoval částice chloru se třemi rozdílnými hmotnostmi. Z různě velkého proudu, kterým ovlivňoval účinek elektromagnetu a z rychlosti, kterou se částice chloru z anody k fotografickému  papíru pohybovaly, mohl vypočítat, že vzájemná hmotnost byla v poměru 35, 37 a 39, odpovídající třem atomovým hmotnostem chloru 35, 37 a 39. Naproti tomu střední mnohými způsoby stanovitelná atomová hmotnost běžného chloru činí zkráceně 35.4579.
 

Z Astonových pozorování tedy vyplývá, že tyto velké odchylky od celočíselných hodnot atomových hmotností chloru lze vztahovat ke skutečnosti, že je složen ze tří druhů chloru s atomovou hmotností 35, 37 a 39. Pomocí metodiky, kterou Aston použil, jsme názorně poznali, právě tak jako jsme to předtím mohli konstatovat u olova, že chemický prvek chlor existuje minimálně se třemi různými hmotnostmi atomu, tj. hrubohmotně řečeno tíhami. Z obou zjištění lze snad nepochybně vyvodit závěr, že prvky nebo atomy nemohou být jen tak složeny z jednoho základního prvku, v našem případě z vodíku, neboť pak by nesměly existovat takové odchylky, protože na druhé straně víme, že každá vyšší atomová hmotnost podmiňuje zcela nový chemicky prvek. Musel by tedy chlor s atomovou hmotností 35 být v chemickém ohledu naprosto rozdílný od chloru s atomovou hmotností 37 a 39.
 

Vraťme se zpět k úvahám o radioaktivních prvcích, zjistili jsme tedy mimo jiné, že při rozpadu radia se uvolňuje helium. Helium je však těžší než vodík. Má atomovou hmotnost 4,0. Helium je ale i po jiné stránce obzvláště zajímavé. Patří k tak zvaným ušlechtilým plynům, ke kterým řadíme ještě argon, neon, xenon a krypton. Tyto ušlechtilé plyny se odlišují od ostatních chemických prvků tím, že nemohou jakýmkoliv způsobem chemicky reagovat se žádnou jinou chemickou látkou nebo chemickým prvkem. Potvrzují tím zároveň dále zmíněnou teorii, že všechny chemické přeměny látek, tedy reakce, jsou procesy, jež se odehrávají vlastně s molekulami.
 

Víme totiž, že všechny chemické prvky, mimo ušlechtilých plynů a rtuti v plynném skupenství, existují jen jako molekuly, tj. že např. vodíkový plyn není tvořen atomem vodíku, nýbrž že vždy 2 vodíkové atomy jsou spojeny v jednu molekulu. Správnost toho potvrzuje i to, že při sloučení určitého objemu vodíku (H) se stejným objemem chloru (Cl), za stejného atmosférického tlaku a stejné teploty, vzniknou dva objemy par kyseliny solné (HCl). Kdyby totiž oba plyny vodíku a chloru existovaly pouze v jednoatomové skladbě, tedy nikoliv jako molekuly, musel by po sloučení vzniknout jeden objem HCl. Toto odbočení mělo jen zdůraznit, že ušlechtilé plyny jsou skutečně jednoatomové a že teorie, podle které se chemické přeměny látek mohou odehrávat jen na úrovni molekul je správná; na základě toho musí tedy být ušlechtilé plyny nutně imunní vůči  jakákoliv možnosti chemické reakce. Tato skutečnost stojí za uvážení. V ušlechtilých plynech můžeme vidět přinejmenším prvky, které stojí nejblíže původu ostatních chemických prvků, tj. tedy, počátku hrubohmotné materie. Neboť pokud opakujeme sled úvah, zpětně od hrubohmotnosti k jemnohmotnosti, tak přece vidíme, že procesy hrubohmotně-chemických přeměn látek jsou záležitostí molekul, naproti tomu musí být přeměny prvků přinejmenším záležitostí atomů a že, opět dále ve zpětném sledu, vznik atomu nebo konec konců základního atomu samotného, musí vést k hranici jemnohmotnosti. Zařaďme tedy předběžně, pro ulehčení našeho zkoumání, pouze v atomárním stavu existující ušlechtilý plyn, disponující tak již poněkud méně hrubou hrubohmotností, mezi hrubou hrubohmotnost (tedy atom umožňující vytvářet molekulu) a jemnohmotnost.
 

Při uvolňování helia z radia během jeho rozpadu se kromě toho uvolňují tak zvané α-, β- ,γ- záření.
 

Záření α má přitom nejmenší rychlost a při bližším zkoumání bylo zjištěno, že není nic jiného než toliko kladné náboje, které jsou vázány na hmotu, jež je v tomto případě přestavována heliem. Důkladnými experimenty bylo zjištěno, že každý atom helia, který tímto způsobem vzniká, obsahuje dva kladné náboje. Pomocí určitých opatření lze tyto α- částice, neboli tzv. α- záření, zviditelnit. Bylo totiž již dříve pozorováno, že za určitých podmínek, které budou ještě blíže objasněny, se může v uzavřených nádobách, jež obsahují vzduch nasycený vodní parou, vytvářet mlha. Pokud uzavřená skleněná trubice obsahuje takové množství vlhkosti, že i při vysoké teplotě, která bude muset přirozeně ležet pod 100°C, zůstane na dně ještě stále viditelně trochu vody, bude vzduch v trubici při každém nižším teplotním stupni nasycen vlhkostí. Měl-li vzduch uzavřený v trubici předtím 20°C a bude-li nyní tato teplota náhle nějakým zásahem značně snížena, musela by se ihned vytvářet mlha, protože vzduch při nižší teplotě je sycen již menším množstvím vodních par než při vyšší teplotě. Tato reakce nenastane však ihned, ale podle okolností může na sebe nechat značně dlouho čekat. Pokusy ale ukázaly, že vznik mlhy urychluje přítomnost jemných prachových částic. Tyto částice vytvářejí tak zvaná mlžná jádra, kolem kterých se vytvářejí nejdříve malé mlžné kruhy, které se pak sdružují do stále větších útvarů. Tento proces se tedy dá srovnávat s procesy popsanými v předešlé přednášce, kde bylo popsáno zhutňování mlhy kolem vodičů napájených elektrickým stejnosměrným proudem pod vysokým napětím. Bylo to uvedeno jako příklad, abychom si ukázali, jakým způsobem síla vlévající se z počátku (zdroje) stvoření do jemnohmotnosti a nakonec do hrubohmotnosti, působí na částečky hmoty a tím způsobuje účinky tíhy. Stejný děj vytváření mlžných jader v trubicích prostřednictvím prachových částic může být vyvolán i prostřednictvím iontů plynu, které mohou být přechodně získány pomocí speciálních přístrojů a které se objevují i při rozpadu radia ve formě α- částic. Tyto ionty plynu jsou atomy plynu s volným kladným nábojem, které jsou neutralizovány spojením s negativními elektrony, čímž aktivita plynu zaniká.
 

Na základě našich dřívějších úvah ze dvou předešlých pojednání to tedy znamená, že hmota Helia, jejíž kladné náboje jsou pouze její funkcí, musí být nejdříve sloučena se 2 elektrony, tj. jednotkami energie nebo síly, aby - v pravém smyslu slova - vznikl stabilní atom. Jsou-li  nyní takové ionty plynu emitovány do trubice nasycené vlhkostí, vytvářejí se rovněž velmi rychle kolem těchto iontů malé mlžné útvary. Pomocí speciálních opatření lze dráhy, kterými α- částice v tomto vlhkostí přesyceném vzduchu proletěly, zviditelnit. Přitom je možné zaznamenat pozoruhodný jev, a to, že částice určitou část dráhy letí přímočaře a pak se buď náhle naprosto ztratí anebo ostře odbočí na nějakou stranu, a potom po dalším kratším letu se rovněž stane neviditelnou. Bylo proto na pochybách, jak by tyto pozoruhodné jevy mohly být vysvětleny.
 

Již dříve uvedený popis vlastností α- částic nebo lépe iontů plynu nám říká, že charakter iontu trvá jen tak dlouho, dokud se atom helia nesetká s jedním a potom ještě s druhým záporným elektronem, které ho mohou střetnout přirozeně teprve při tomto letu. Tento jev vysvětluje náhlé vyhasnutí světelného záblesku, který je α- částicemi vyvoláván.
 

Jinak je to při pozorovaném vybočení α- částic z přímočarého pohybu. Bylo by to velmi zdlouhavé, chtít zde poskytnout podrobné odvození konečného vědeckého poznání příčiny tohoto jevu. Bylo však nakonec zjištěno, a dokázáno důslednými matematickými výpočty, že tato odchýlení jsou vysvětlitelná jen tím, že se α- částice srážejí s jádrem atomu. Pokud se částice setká s elektronem, kroužícím ve velkém odstupu kolem jádra, získá pouze, úměrně velikosti této hmoty, tj. úměrně projevu dvojího kladného náboje, 2 elektrony. Narazí-li však na jádro, sráží se s hmotou. Dá se spočítat, kolik atomů se při známém tlaku a teplotě v určitém objemu nějakého plynu vyskytuje. Z počtu takových vzájemných střetů α- částic s jádry se dá s pomocí pravděpodobnosti vypočítat, jak velké musí být skutečné jádro, tedy hmota atomu v porovnání k prostoru, který spolu kolem něho obíhajícími elektrony zaujímá. Dále bylo zjištěno, že při střetu α- částic s jádrem se z jádra uvolňují jiné prvky; a sice, pokud se α- částice srazila s atomem dusíku vznikl náhle vodík. Správnost těchto přeměn a vznik jiných prvků se dá lehce stanovit pomocí různých výzkumných metod a výpočtů.
 

Nyní je třeba něco říci o β- a  γ- zářeních.
 

Záření β vykazují velkou rychlost. Nejsou ničím jiným, jak je nesporně potvrzeno, než zápornými elektrony, tj. nosiči nebo projevenou formou síly, tak jak ve formě elektrické energie proniká z jemnohmotnosti do hrubohmotnosti. Záření γ mají svůj název oproti α- a β- záření zcela právem. Pronikají i značně silnými vrstvami olova, disponují velmi vysokou rychlostí a mohou být označeny jako elektromagnetické vlny. Vedle těchto tak zvaných tří druhů záření se během rozpadu radia uvolňuje, jak již bylo úvodem zmíněno, také teplo.
 

Konečně musíme ještě vědět, že rozpad radia se neuskutečňuje okamžitě, ale zcela postupně stále stejnou rychlostí, kterou lze naprosto přesně vypočítat. Dodnes neexistuje prostředek, kterým by se dala tato rychlost rozpadu v nějakém směru ovlivnit. Nemůžeme ji urychlit ani zpomalit, nýbrž musíme s údivem a obdivem přihlížet, jak se tento proces před našimi zraky odvíjí stále znovu a znovu ve stejném tempu. V těchto nevšedních, pravidelných procesech se tedy viditelně projevuje část zákonitosti existující v celém vesmíru.
 

Vraťme se nyní zpět k heliu. Protože se, jak bylo popsáno, elektrony objevují teprve až v určité vzdálenosti od radia, z něhož jsou při rozpadu emitovány α- částice - přitom helium elektrony mít musí, aby, ve smyslu našeho dosavadního pojetí atomu, atomem bylo - muselo být helium před svým vznikem „něčím jiným". Toto jiné jsme dříve označili jako iont, tedy jako plyn, který se ještě nesloučil se záporným elektronem. Uvažme ještě jednou myšlenkové pochody, kterými jsme se ubírali v souvislosti s otázkou původu tíhy v předchozí přednášce; bylo řečeno, že síla proudící z jemnohmotnosti do hrubohmotnosti, působí přitažlivě na částice hmoty tak, aby klesaly ve směru síly, tj. směrem k nejspodnější straně dění, ke hrubohmotnosti, tedy - pro nás pozemšťany - aby byly přitlačovány k zemi, zdánlivě touto zemí jakoby přitahovány. Nyní můžeme v našich úvahách učinit další krok. Vidíme, že před vznikem atomu je k dispozici iont. Teoretický fyzik na základě svých výzkumů těchto procesů vyvodil, že hmota atomu je funkcí náboje s ní spojeného, a dále konstatoval, že atomová hmotnost je úhrnně dvojnásobkem kladných nábojů, tj. tedy, že prvek se dvěma kladnými náboji jako helium, musí mít atomovou hmotnost 4, pokud platí vodík = 1. Helium tedy musí být 4 x těžší než stejný počet atomů vodíku. Podle toho by musel mít uhlík s atomovou hmotností 12 šest kladných nábojů, což se také skutečně shoduje. (Pozn. překl.: Platí u lehkých jader. PS: Neutron byl objeven v r. 1932 / nukleon - proton, neutron).
 

Fyzik, jak jsme již viděli dříve, ve svých zkoumáních pokročil a řekl, že v důsledku chápání hmoty jako funkce jejího kladného náboje, je tato hmota jen zdánlivá. My jsme naproti tomu, tím že jsme v našich úvahách šli cestami, na které nás - jako na správné, výhradně zákonité - upozornil Abd-ru-shin ve svém učení Grálu, poznali, že naopak kladný náboj je funkcí hmoty. Můžeme tedy potom právě tak říci, že kladný náboj je jen zdánlivý, ve skutečnosti vůbec neexistuje. Z našich úvah ohledně druhu a původu síly a úvah o vzniku tíhy, přece zřetelně vyplynulo, že naše pojetí se shoduje s absolutní zákonitostí, o které nás Abd-ru-shin informoval jako o platné pro celé stvoření, především také pro duchovní dění.
 

Máme tedy otázku: Co je iont a odkud pochází? Iont byl dosud znám jako něco individuálního s tím, že mu jen chybí něco, co musí mít atom, aby se mohl prokázat nejhrubší hrubohmotností. Iontu chybí právě pro každý druh atomu pevně stanovený počet volných elektronů, anebo jich má příliš mnoho. Protože ale iont jako element není poznatelný našimi hrubohmotnými pomůckami nýbrž je jen postřehnutelný, jak bylo například uvedeno výše, nepřímou cestou jako něco skutečně existujícího pomocí světelných stop, máme zde co do činění s druhem látky, prokazující se jemnější hrubohmotnou povahou než samotný atom.
 

Mezitím jsme pronikli o další krok dále. Řekli jsme, že můžeme naše úvahy ulehčit tím, že mezi jemnohmotnost a hrubohmotný atom dosadíme ty prvky, které, jako ušlechtilé plyny, mohou existovat pouze v jednoatomové skladbě. Nyní před tyto jednoatomové plynné prvky vsaďme ještě iont. Iont plus určitý počet elektronů, tedy nosičů síly, vytváří atom, alespoň pokud jde o čistě hrubohmotné stavební prvky.
 

Abychom si však iont pojmově přiblížili, bude vhodné povšimnout si procesů při elektrolýze. Víme, že každou sůl, tj. každou sloučeninu kladných a záporných iontů, můžeme disociovat ve vodním roztoku, tj. jakmile např. kuchyňskou sůl, chemicky zkráceně NaCl, rozpustíme ve vodě, nebude již část rozpuštěné soli ve formě sloučeniny NaCl existovat, ale zcela určitý podíl této soli se bude nacházet jen ještě ve volném vzájemném vztahu mezi kladně nabitým sodíkem (Natrium, Na) a záporně nabitým iontem chloru.
 

Co jsou tedy ionty v této souvislosti? Představují něco, co  před nebo po určité reakci vykazuje vlastnost příslušného prvku, tedy iont chloru např. vždy reaguje s přidaným roztokem dusičnanu stříbrného (Silbernitratlösung) a vytváří bílý, ke dnu klesající chlorid stříbrný (Silberchlorid). Sloučily se tedy ihned ionty chloru a stříbra tak, aby vytvořily nerozpustný produkt, tj. tedy, jsou tak úzce navzájem spojeny, chemicky vyjádřeno, mají navzájem tak velkou afinitu, že se dají disociovat jen v malé míře nebo již nikoliv. Pokud roztokem  protéká stejnosměrný proud, putují ionty buď ke kladné nebo záporné elektrodě, tj. putují buď ve směru elektrické energie nebo proti ní. Vysvětlujeme to tak, že např. ionty putující ke katodě, k zápornému pólu, mají vícero kladných nábojů.
 

Abychom i zde mohli uplatnit naše úvahy, které se nám dosud potvrzovaly jako správné,  musíme přesněji říci, že iontům, které putují k zápornému pólu, chybí jeden nebo více elektronů, zatímco iontům putujícím ke kladnému pólu jeden nebo více elektronů přebývá. Dosud se ještě nikomu nepodařilo izolovat ionty jako takové a nikdo je ani nedokázal zvážit. I za použití sebevětších zvětšovacích přístrojů se dosud též nikomu nepodařilo přiblížit a zviditelnit ionty lidskému oku. Pouze ionty vyloučené na elektrodě, po té co se staly opět atomy nebo molekulami, budou vážitelné a viditelné. Ionty při svém výskytu na elektrodě, pokud putují ke kladnému pólu, odevzdávají své přebytečné elektrony. Pokud putují ke katodě, chybějící počet elektronů přijímají. V obou případech se z iontů stávají atomy nebo molekuly, neboť k anodě putují i určité zůstatky molekul, které tam následně s vodou okolí, nebo jiným způsobem, chemicky reagují.
 

Vidíme tedy, že ve všech případech, ve kterých vznikají atomy nebo také ucelené útvary atomů a molekul, hrají záporné elektrony zvláště významnou roli. Abychom tyto děje mohli sledovat ještě přesněji, musíme si představit, co se odehrává v galvanickém článku v případě, že mu odebereme elektrický proud. Galvanický článek, například Leclanché - článek, se skládá z kovové  a uhlíkové elektrody, která je obalená burelem, přičemž obě elektrody jsou ponořeny do čpavkového roztoku (Salmiaklösung). Jiné galvanické články jsou sestaveny tak, že např. u Daniellova článku je měděná elektroda ponořena do roztoku skalice modré (Kupfersulfatlösung - síran měďnatý) a zinková elektroda do roztoku skalice bílé (Zinksulfatlösung - síran zinečnatý). Obě elektrody jsou oddělené diafragmou, tj. polopropustnou přepážkou, která propouští elektrický proud, avšak oddělením zabraňuje promísení obou roztoků. Jsou-li obě elektrody spojeny měděným vodičem, můžeme pomocí sériově řazeného měřícího přístroje, zvonku nebo žárovky pozorovat, že celým systémem protéká elektrický proud, přičemž měď představuje kladnou a zinek zápornou elektrodu. Elektrický proud, tj. záporné elektrony, jako nosiči do hrubohmotnosti proniknuté síly, protékají tedy z prvku s nižší atomovou hmotností (měď, Cu) směrem k těžšímu, tedy ještě hrubohmotnějšímu prvku, tak jak to na základě našich předchozích zjištění ani nemůže být jinak. Ostatně, že proud elektronů vždy usiluje o pohyb ve směru tíhy, smělo být již experimentálně prokázané.
 

Vraťme se nyní zpět ke galvanickému článku, na záporném pólu tedy musí být zřejmě trvale určitý nadbytek záporných elektronů, zatímco kladný pól je naopak o elektrony ochuzen, takže, při spojení obou z článku vyčnívajících elektrod kovovým vodičem, můžeme postřehnout elektrický proud. Protože obě elektrody jsou uloženy v roztocích, které obsahují ionty disociované soli, musí příčina tohoto elektrického proudu nutně spočívat v charakteru iontů, o čemž svědčí i výsledky specifických pokusů. Nemůžeme se v této souvislosti ovšem pustit do žádoucích jednotlivých reflexi, ale musíme je vyhradit zvláštnímu pojednání. Vidíme však, a to nám zde dostačuje, že na rozdíl od stabilních atomů se ionty nějakým způsobem podílejí na vzniku elektrického proudu, tedy předávání síly v určeném směru, která pronikla z jemnohmotnosti, že ionty jsou tedy svou povahou k jemnohmotnosti již mnohem blíže než atomy. Analogicky, tak jako v případě z radia emitovaného helia (α- částice) se dvěma kladnými náboji, tedy s jedním v jádru ještě nehotovým atomem helia, nelze ani ionty vyskytující se v nějakém roztoku klást na roveň hrubohmotně již ucelených (dohotovených) atomů.
 

Abd-ru-shin ve své odpovědi na otázku „Co je energie? A co je tíha?" již poukázal na to, že jemnohmotnost a hrubohmotnost nestojí v žádném případě navzájem ostře proti sobě, ale že mezi oběma dějovými stupni je mnoho odstupnění od nejhrubší jemnohmotnosti až po nejjemnější hrubohmotnost a že hrubohmotnost sama o sobě vykazuje kontinuitu hrubohmotností od nejjemnější až po tu nejhrubší. Poslední skutečnost - formou tří skupenství: plynného, tekutého a pevného - se nám stala již známou a běžnou. Na druhé straně operujeme s pojmem „nehmotných" vln.  Nenutí nás již jen jednoduchá logika přijmout to, že mezi těmito vlnami a plyny musí existovat další přechody, nebo se máme nadále domnívat, že hrubohmotný svět byl stvořen nebo vznikl znenadání z nějakého Abd-ru-shinem nikdy (pro nás) jasně formulovaného zdroje? Výzkumy jsou již dávno tak daleko, že můžeme předpokládat, že Slunce bylo před mnoha milióny lety „skrz na skrz" plynné a postupným ochlazováním se stalo žhnoucí hmotou. Co ale předchází plynnému stavu s jeho sotva představitelnými teplotami, a jaký je původ těchto vysokých teplot? Základní zákon o zachování energie říká jasně, že „z ničeho může vzniknout opět jen nic“. Musí tedy před plynnou hrubohmotností a mezi ní a jemnohmotnými vlnami být něco navíc, co dosud nebylo známo nebo uznáno, protože cesty k tomuto poznání chyběly. Že lidské bádání dosud nemohlo tuto hranici překonat, dokazuje jen to, že se ještě nenaučilo upřednostňovat opravdové vyciťování a teprve následně formulovat myšlenky. Učení Grálu nám nyní ukazuje cestu, kterou musíme nastoupit, abychom mohli proniknout k plnému a skutečnému poznání jemnohmotnosti, která je trvale i dnes „nad námi" a která existovala časově již před hrubohmotností, a potom dále k poznání bytostnosti, pokud jen opravdu chceme a prolomíme dosavadní metody.
 

Poté, co jsme o něco blíže poznali povahu α- částic, které se uvolňují během rozpadu radia a získali též celistvější a poněkud plastičtější pojem o iontech, zaměříme nyní pozornost na β- a γ- záření.
 

Záření β, jak již bylo zmíněno, nejsou nic jiného než elektrony. Představují tedy částice síly, která proniká z jemnohmotnosti do hrubohmotnosti a svým bytostným jádrem okolní prostředí formuje a zhutňuje. Jsa bytostně řízeny, se mnoho takových jemnohmotnými a hrubohmotnými záhaly obklopených ostrůvků sil, podle zákona stejnorodosti navzájem přitahuje a tím se zhutňuje, takže pak ve stvoření klesají hlouběji a takovým způsobem následně vytvářejí hrubohmotnou materii. Tak vznikla atomová jádra s jejích zdánlivé kladnými náboji, které pak přitahovaly další elektrony a těmto, obdobně jako je to u planet, vnutily jejich dráhu kolem centra hmoty. Nespočívá v tom žádný rozpor, neboť slunce rovněž nemá jiný náboj než kolem ní kroužící planety. Nebo je snad Země nabita kladně a Měsíc záporně? Protože však máme pro všechny stejné procesy ve stvoření jen tu samou zákonitost, naskýtá se tu otázka, proč by měly procesy v atomu činit výjimku.
 

Toto odbočení bylo nutné pro lepší porozumění skutečnosti, že při rozpadu radia současně uvolňované teplo vzniká tím, že určitý počet elektronů tvořících jádro invertuje a zároveň nabývá hrubohmotný charakter síly vracející se do jemnohmotnosti a dalších stupňů stvoření, tj. přeměňuje se v teplo. Záření β jsou naproti tomu elektrony z „planetárního prstence" - jako stavební prvky iontů jsou ještě jemnější hrubohmotné povahy než ionty a mají k jemnohmotnosti tedy mnohem blíže než k hrubé hrubohmotnosti.
 

Zbývá nyní ještě γ- záření. Představuje elektromagnetické vlny a je tedy stejné podstaty jako světelné záření. Oba druhy vlnění nebo záření se však ještě prokazují určitou, i když již mimořádně jemnou hrubohmotností, což ostatně vyplývá z toho, že mají ještě měřitelnou, byť nesmírně velikou rychlost - jemnohmotnost naproti tomu je vždy a všude ve veškeré hrubohmotnosti. O tom bude ještě pohovořeno v pozdějších pojednáních. Záření γ představuje v našich úvahách nejjemnější dosud nalezenou hrubohmotnost, která již od nejhrubší jemnohmotnosti nemůže být příliš vzdálená.


Elektromagnetické vlny známe co do jejich účinku velmi dobře, co do jejich podstaty a povahy, nám zůstaly však neznámé. Také o magnetismu jsme dosud ještě nehovořili. Podle našich běžných pojmů však musí mít magnetismus, ať již o něm uvažujeme v jakékoliv souvislosti, něco do činění s přitažlivostí. Musí tedy mít něco společného s prouděním síly, respektive s účinkem síly. Protože se elektromagnetické vlny uvolňují při rozpadu radia, můžeme se beze všeho domnívat, že se jedná o určitý výsledný produkt něčeho, co bylo původně do radia při jeho vzniku rovněž vloženo. Abd-ru-shin upozorňuje na moc silnějšího, když o zdánlivě magneticky přitažlivém účinku duchovní síly na bytostné a hmotné říká, že účinek této síly je přitažlivosti jen podobný, že se naproti tomu přirozený účinek této vládnoucí síly ukazuje ve vnější formě jako magnetické přitahování, vzájemné poutání, sdružování apod. V této fázi spočívá klíč k nalezení konečného děje, který vede ke vzniku hrubohmotné materie. Je to duchovní síla, která - nedosažitelně pro lidskou vůli a  lidský vliv - proudí do hrubohmotnosti a do stavebních prvků oživených bytostným, které sdružují elektrony a ionty do atomů podle vůle Stvořitele a jeho nejvyšších služebníků. Rovněž tak jsou duchovní silou formovány i tyto stavební prvky samotné, tak jako všechno hrubohmotné, ať již je sebevíce jemné povahy. Protože ale tato síla průchodem přes různé vrstvy stvoření přijímá jejich obaly, musí se tyto obaly či schrány také při rozpadu hrubohmotných stavebních kamenů projevit jako produkt něčeho hrubohmotného, byť i sebejemnějšího. A tímto produktem jsou  γ- záření, resp. elektromagnetické vlny. V souvislosti s pojmem „elektromagnetický", jež se vyprofiloval na základě pozorování účinků těchto sil, bylo řečeno, že se jedná o formu síly, která stojí výše než čistě elektricky proudící, usměrňovaná síla, resp. energie v hrubohmotnosti. Ono zdánlivě přitahující, ovládající je to, co je elektromagnetickým vlnám vlastní. Chtěl by snad někdo těmto elektromagnetickým vlnám, které jednoduše nazýváme světlem, upírat sílu ovládající veškerý organický život v hrubohmotnosti? Víme dobře, že na druhé straně jsou pro organickou výstavbu živých buněk zapotřebí organické stavební látky, vlastně atomy a molekuly. Při formování rostlin, zvířecích a lidských těl z těchto prvků a sloučenin, tedy z hrubohmotných obalů bytostných a duchovních jader spolupůsobí elektromagnetické vlnění světla a jeho viditelné a neviditelné složky. Světlo je při tom také jen hrubohmotný produkt nebo lepe řečeno schrána, ve které se duchovní síla při svém vstupu do hrubohmotnosti zviditelňuje. Při svém návratu do vyšších stupňů se stává γ- zářením. Je za tím prostá myšlenka, pokud tu samou silu poznáváme i jako vládnoucí, určující a formující sílu stavebních kamenů organického života. Je jen štěstím, že člověk nemá žádný vliv na tuto nad ním samotným stojící sílu, jinak by bylo stvoření rychle v troskách.
 

Shrneme-li nyní výsledek našich předchozích zjištění a vyvodíme-li důsledky z dosavadních vývodů, vyvstává před námi obraz, který již v hrubých rysech ukazuje cestu postupujících navazujících dějů při vzniku hrubohmotnosti - i když neobsahuje všechny jemnosti a jednotlivosti, protože k tomu je zapotřebí mnoha rozsáhlých a důkladných studií, jež nelze provést v rámci jediného, poměrně krátkého pojednání.  Poznali jsme, že elektrony představují další stupeň zjemnění hrubohmotnosti, zatímco γ- záření vykazuje nejjemnější hrubohmotný charakter, jaký jsme dosud v našich úvahách mohli poznat. Hrubohmotný charakter tohoto záření je již tak jemný, že může proniknout hrubohmotným tělesem, např. olovem v poměrně silných vrstvách. Po elektronech následují ionty, jako např. α- částice. Tyto částice vlastní již kladné náboje, tedy hmotu v silně hrubohmotném smyslu, jsou to ještě však tak jemné útvary, že je s dosavadními pomocnými prostředky nemůžeme zachytit ani zvážit. Za další přechod k nejhrubší hrubohmotnosti můžeme považovat ušlechtilé plyny. Ty jsou ve fyzikálním ohledu již nutně hrubohmotné, neboť je lze vážit. Po chemické stránce jsou však ještě naprosto indiferentní, nedají se žádným způsobem slučovat s jinými prvky, postrádají tedy ještě konečné znaky nejhrubší hrubohmotnosti. Všechny další odstupnění od vodíku až k hrubohmotnému prvku, uranu, můžeme však s dnešními pomocnými nástroji sledovat bez těžkostí.
 

Viděli jsme dále, že se prvky s největší atomovou hmotností znovu rozpadají, od uranu, mateřské substanci radioaktivních prvků, až dolů ke koncovému článku této zajímavé řady, olovu. Při rozpadu se uvolňují kromě α- částic a β- částic i γ- záření. Zde budiž ještě jednou zopakováno, že se u tohoto záření jedná o elektromagnetické vlny. Již při výkladech o původu síly bylo poukázáno na to, že se síla vrací z hrubohmotnosti jakožto nejhlubšího bodu dění opět do jemnohmotnosti, a to v absolutním nulovém bodě. Zcela analogicky se při radioaktivním rozpadu vrací γ- záření do kosmu.
 

Lze konstatovat, že radioaktivita se u nejtěžších prvků objevuje proto, že představují nejnižší bod hrubohmotnosti a proto zde musí spočívat bod obratu materiálního dění. Můžeme tedy příčiny vzniku hrubohmotnosti hledat v silovém jádru γ- záření. Má ze všech námi dosud popsaných látkových druhů nejjemnější hrubohmotný charakter, předchází tedy, co se týká původu, elektrony a ionty (α- částice). Obojí je též uvolňováno při rozpadu právě tak jako teplo, u kterého se jedná o návrat původně proniknuté síly přes jemnohmotnost do bytostného. Musely tedy podle toho nejdříve vzniknout ionty, aby potom pod donucovací mocí γ- záření, resp. jeho ekvivalentu, který se vlil jako síla duchovního, vytvářely s volnými elektrony nám uchopitelnou hrubohmotnou materii. Protože ekvivalenty γ- záření svým účinkem materii vytvářely, musí při rozpadu radioaktivních prvky docházet k jejich uvolňování. Že to tak být musí, vyplývá již z toho, že celou přeměnu způsobuje změna hmoty atomového jádra, protože výsledkem je atom s nižší atomovou hmotností. Zároveň se v atomovém jádře uskutečňuje i sycení α- částic elektrony, tedy jak to již bylo dávno dokázané, nemá to nic společného s elektrony obíhajícími kolem jádra.
 

Ponoříme-li se nyní ještě jednou do Abd-ru-shinova učení, můžeme konstatovat, že veškeré dění má svůj původ v proudící prasíle a tato, při svém proudění všemi stupni dění, formovala a utvářela příslušné okolí, přitom vytvářela stále další odstupnění, až vznikla poslední fáze: Nejhrubší hrubohmotnost. Odtud se síla vrací zpět, právě tak jako se znovu rozkládá i hrubohmotný stav. Abd-ru-shin označuje naprostý rozklad hrubohmotnosti jako rozklad v prasémě (v pralátku).
 

Bude nyní úkolem, tyto otázky prozkoumat zcela podrobně a v širším rámci. Doposud dosažené výsledky výzkumů vlastností prvků radia k tomu poskytují nejlepší základnu, zatímco v určitém rozsahu mohou být pro srovnávání zohledněny také nové výsledky, především experimentálního druhu, v oblasti výzkumů záření.
 

Zpět na "Exaktní poznávání"

 
 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2018  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one