»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
                             

Tíha v duchovním a materiálním dění, Dr. Kurt Illig

V předešlých přednáškách jsme viděli, jak je třeba chápat původ a podstatu síly. Rozhodující pro správné chápání těchto dějů v našem hrubohmotném světě je poznání, že existuje jen jedna jediná síla, a že pouze směr této síly je rozhodující pro příslušnou, právě se uplatňující, postřehnutelnou formu energie. Poznali jsme tedy, že síla, která k nám na tuto zemi proudí z jemnohmotnosti, může být námi vnímatelná ve formě elektrické energie, zatímco, vracejíc se do jemnohmotnosti, opouští tato síla hrubohmotnou zemi (tedy nejhlubší bod celkového dění) ve formě tepelné energie. Nejjednodušší forma, ve které sílu vnímáme, je tlak, kterým těleso působí na svůj podklad. Kvantitativním vyjádřením tohoto tlaku je hmotnost tělesa.

Proč těleso na svoji podložku působí tlakem? Fyzik našel vysvětlení v tom, že tento tlak připisuje přitažlivosti Země, která tímto tlakem působí na všechna hrubohmotná tělesa, která se nacházejí v její bezprostřední blízkosti. Tedy právě tak málo, jak mohl dosud jednoznačně definovat podstatu a původ síly, mohl, i při popisu a pozorování tíhy, pochopit toliko jen její účinek a kvantitativně ji určit. Proč však tato tíha existuje nebo vzniká, a jaké příčiny jsou rozhodující pro její existenci, nemohlo být dosud zodpovězeno, neboť fyzik odmítal tyto procesy spojovat s tak zvanými nadpozemskými jevy, tj. jednoduše řečeno, s absolutním duchovním děním.
 

Opět musím poukázat na všeobsažné Abd-ru-shinovo učení, protože nám otevírá oči pro všechny nám již neviditelné procesy v jednotlivých dějích, u kterých jsme přece již v předchozích přednáškách museli poznat, že se plně shodují s dosud teoretickými fyziky jednoznačně identifikovanými zákonitostmi v materiálním dění. To nám může být dostatečným důkazem, že Abd-ru-shinovo učení, které stojí vysoko nad exaktně-matematicky přirodovědnými poznatky, ihned urovnává půdu, aby zpřístupnilo poznatky stojící nade vším dosud poznanými i všem přírodovědcům, jako exaktní zákonité děje.
 

Abd-ru-shin již naznačil v jedné ze svých odpovědí (Pozn.: Co je energie? A co je tíha?), jednoduše a přehledně, jakým způsobem síla, jako vyzařování prastvořeného duchovního, proniká  z prastvoření k nejbližším stupňům dění. Při tomto pronikání působí tato síla přitažlivě na částice příslušného, v daném místě se vyskytujícího druhu stupně dění, tím zároveň způsobuje jejich shlukování, nabalování a zhutňování. Existuje tedy určitý druh afinity mezi touto z vyššího stupně se vlévající silou a zmíněnými částicemi.
 

Vrátíme-li se ve vývojové historii Země o několik miliónů let zpět, můžeme konstatovat, že tato Země musela být původně ve žhavě tekutém stavu. Geologové a archeologové, ve spolupráci s astronomy, sestavili hypotézu, že toto ohnivě tekuté zemské těleso muselo svého času tvořit jeden celek se Sluncem, a že, následkem rotace, bylo od něho jednoho dne odmrštěno. Pronikneme-li dále do kosmu, nalezneme mnohem jemněji utvářené materie, např. v Mléčné dráze, a můžeme si snad lehce představit, že původně, tj. po té, co došlo nějakými, později snad pochopenými procesy, ke vzniku hrubohmotnosti, se toto hrubohmotné, nejjemněji rozloženo či rozptýleno, jistým způsobem vznášelo ve veškerém vesmíru. Rozhodující příčiny, které shlukování a zhušťování těchto částic způsobily, musely tedy pocházet z úrovní nad tímto hrubohmotným.
 

Přiblížíme-li ke srovnání  obraz, který nám dal Abd-ru-shin, musela tedy síla, která pronikla z vyššího stupně dění, působíc svou přitažlivostí, sjednotit malé hrubohmotné částice do velkých jednotlivých komplexů. Další, ještě větší komplexy se při pokračujícím pronikání síly konečně spojovaly v ještě větší komplexy a tak dále. Plynné skupenství se při ochlazování postupně přeměňovalo ve skupenství tekuté a z tohoto, při dalším ochlazování, vzniklo skupenství pevné, jako např. naše Země. Tento proces musí být ještě šířeji objasněn.
 

Jak bylo v předchozí přednášce zdůrazněno, síla pronikající do hrubohmotnosti ve formě elektrické energie odtéká ve formě tepla při  -273oC, v absolutním nulovém bodě, a vrací se zpět do jemnohmotnosti. Protože mezi jednotlivými hrubohmotnými částicemi, event. jejich vzájemně propojenými vazbami, musí vždy existovat „éter", tj.zóna -273oC, je proces ochlazování naprosto přirozený a zákonitý. Rotující, žhavě-tekuté skupenství v důsledku svého pohybu opět podléhá zákonům odstředivých a dostředivých sil. Velké masy hvězd lze tedy vysvětlit a odvodit jen jejich odmrštěním a katapultováním z prahvězdy.
 

Může být vznesena námitka, že v plynném, původním skupenství hrubohmotné materie, by pro ochlazování mohly být - v důsledku  nejjemnějšího možného rozprášení a promísení hrubohmotných molekul a mezilehlého éteru - maximálně příznivé předpoklady. Tuto námitku lze vyvrátit tím, že - právě v tehdejším stavu - síla, jako vpřed usilující pohyb, až do hrubohmotnosti ještě vůbec nepronikla. Logickým důsledkem je, že uvažovaná síla tedy ani nemohla formou tepla proudit zpět z hrubohmotnosti do jemnohmotnosti, neboť podle základního zákona o zachování energie, může být síla nebo energie v nějaké formě, v tomto případě ve formě tepla, odvedena jen tam, kde již dříve síla existovala v jiné formě.
 

Již jen to je dostatečným důkazem, že pohyb v hrubohmotnosti způsobila proudící, z „původu" proniknuvší síla, která zároveň - působíc svou přítažlivostí na hrubohmotné plynné částice - dala podnět k nabalování a shlukování, současně také docházelo odváděním a zpětným prouděním síly do jemnohmotnosti formou tepla k  postupné přeměně ze stavu plynného skupenství do tekutého.
 

Vznik hrubohmotné materie z jemnohmotné materie se musí klást přirozeně před uvedené fáze. Bude však úkolem dalších úvah, provést za tím účelem podrobné šetření. Přepokládejme proto v našich následujících úvahách, že hrubohmotná materie ve formě plynného skupenství již existovala.
 

Každý fyzik ví, že jakýkoli plyn, který je uzavřen v daném prostoru, tento prostor zaplňuje stejnoměrně všemi směry. Přivedeme-li do určitého místa druhý, od prvního odlišný plyn, dojde  v poměrně krátké době k jejich dokonalému vzájemnému promísení. Tento děj nazýváme vzájemnou difúzí dvou plynů. Dále víme, že z mnoha  látek nebo chemických sloučenin mohou vznikat páry. Jde při tom o nepatrně malé tekuté kapičky, které jsou tak malé a lehké, že jsou téměř srovnatelné s plynným skupenstvím.
 

Před cca 20 lety (Pozn.: Údaj se vztahuje na stav vědeckého poznání ke konci dvacátých let dvacátého století) navrhl jistý Angličan potlačení londýnské mlhy pomocí měděné sítě, natažené nad domy a v ulicích, a napájené vysokým napětím. Tento vynálezce si totiž všimnul, že mlha za těchto podmínek kolem měděných drátů houstne a v zónách mezi dráty se ztrácí. Tohoto brzy zapomenutého vynálezu se později znovu chopil Američan Cottrell, který na vysokonapěťových elektrodách, ze spalin, kouřových plynů a par, separoval i nejjemněji rozptýlené částečky. Dnes je tento vynález technicky propracován a používán ve velkém měřítku.
 

V čem je tento děj pro nás poučný? Říká zcela jednoznačně, že v okamžiku, během kterého určitými cestami vedeme sílu ve formě energie o vysokém napětí, jsou mezi nimi se vyskytující plynné nebo téměř plynné částice touto silou přitahovány jako magnetem. Dále můžeme pozorovat, že se částice nabalují a shlukují k větším útvarům a celkům, které potom, pokud ne hned samy o sobě, tak následkem dotyku s dráty, event. elektrodami, padají k zemi. Vidíme tedy zde v hrubohmotném světě to samé, o čem nás informuje Abd-ru-shin v jeho již citovaných „Otázkách a odpovědích", tj. o přitažlivosti síly pronikající z prastvoření do různých stupňů, kterou tato síla působí na částice uplatňujicího se charakteru daného stupně dění.
 

Hovořili jsme již dříve o plynech a jejich difúzních schopnostech. Víme, že některé chemicky dobře definované těleso v plynném stavu zaujímá mnohem větší prostor než ve stavu pevném nebo tekutém. Uplatňuje se vzájemná volnost molekul. Těleso není již tak neprodyšné jako v tekuté nebo pevné formě. Pozorujeme dále, že plyn nepůsobí tlakem již jen na podložku, nýbrž působí všemi směry a v uzavřené nádobě na veškeré její části a to zcela stejnoměrně.
 

Proč je tomu tak? 
Vezmeme-li opět v úvahu v předchozím pojednání uvedená zjištění o původu a podstatě síly, můžeme vyvozovat následující:

Pokud chceme převést nějaké těleso z pevného do tekutého a z něho dále do plynného stavu, musíme mu dodat energii a to v poměrně značném množství.

Postupujeme tedy opačně, než jak postupuje přirozený děj. Přivádíme teplo, tj., působíme tedy proti se shora se vlévající síle z jemnohmotnosti. Tím musí také docházet k něčemu opačnému, než jak jsme to viděli např. u Cottrellovy metody. Musí být znovu již hutné, vzájemně spojené a propojené hrubohmotné částice zjemněny a rozprášeny. Současně takto působíme i proti tíži, neboť když naplníme papírový balon horkým vzduchem, tak jako to svého času provedl Montgolfier, event. stávající vzduch ohřejeme hořákem do té míry, že molekuly se budou stále více roztahovat a tím bude i plyn řidší, bude nakonec balón stoupat, tj. vzdálí se od země a vrátí se teprve potom, tj. spadne, až se vzduch uvnitř balónu ochladí natolik, že bude mít znovu přibližně stejnou hustotu jako má vzduch venkovní. Vidíme přitom současně příčinnou souvislost mezi tíhou a hustotou.
 

Shrneme-li nyní naše pozorování, dostaneme následující obraz:

Z jemnohmotnosti do hrubohmotnosti vlévající se síla zhutňuje svou přitažlivostí jí přitahovanou jemně rozloženou materii. Z dřívějších pozorování také víme, že kladné náboje jsou vždy vázány na hmotu, tj. že je můžeme považovat za funkci hrubohmotné hmoty. Vyvodili jsme z toho dále závěr, že negativní elektrony s kladnými náboji tvoří jednotu. Můžeme nyní tento obraz dále rozpracovat a vyvodit další závěr, že z jemnohmotnosti přicházející elektřina ve formě negativně se jevících elektronů proudí směrem ke hmotě. Ve skutečnosti se to odehrává tak, že tato elektrická síla, která přichází z vyššího stupně dění, působí na hrubohmotnou masu svou přitažlivostí při svém vstupu do hrubohmotnosti. Protože však námi viditelná, jak bylo předběžně vylíčeno, již napřed silou proniknutá zhutněná hrubohmotná masa nemůže být následkem její tíhy k tomuto proudění síly přitažena, působí síla ve formě elektrické energie svou přitažlivostí na hrubohmotnou masu tak dlouho, jdouce při tom současně svou cestou ve směru k hrubohmotné mase, dokud se s ní nesjednotí. Lze tedy tyto procesy podle zákona stejnorodosti vysvětlit způsobem, který  byl Abd-ru-shinem v jeho učení opakovaně objasňován, tj. hmotnost může být rozdílná, ale druh je stejný, a oboje působí navzájem svou přitažlivostí, aby se v konečném výsledku doplňovaly a vytvářely jednotný celek. Protože se však dění odvíjelo od nejvyššího stupně k nejnižšímu, tj. k hrubohmotnosti, a ne naopak, musí tedy i přitažlivost síly vycházející z jemnohmotnosti působit na hrubohmotnost a nikoliv obráceně, jak se fyzici dosud domnívali.
 

Je tedy také lehce pochopitelné, že Země, pozorovaná jako jediná, velmi velká hmota, zdánlivě působí přitažlivě na všechny jednotlivé malé částice hmoty a tím způsobuje viditelný účinek tíhy. Ve skutečnosti se však musí  k největší hmotě, tedy k Zemi, vlévat celková do této oblasti proniknuvší síla, takže také všechny malé částice hmoty, do kterých tato síla již pronikla, nakonec musí být přivedeny k úhrnné hmotě. Tomu lze rozumět tak, že větší díl hmoty představuje pro přitažlivost přirozeně i více jednotek než menší část hmoty, a právě tato jednotka byla dosud obecně označována jako kladný nábojMusí tedy síla, pokud na své cestě zasáhne nejdříve jednotlivé malé částice hmoty, tyto částice v dalším proudění srážet nebo, prakticky vyjádřeno, stlačovat k větším a nakonec k největším částem hmoty.
 

Řečeno jiným způsobem, může tedy pro objasnění tíhy existovat vysvětlení, že se uskutečňuje pronikáním z jemnohmotnosti proudící síly do hrubohmotnosti a tím způsobeným nabalováním a zhutňováním hrubohmotných částic hmoty, které jsou tak nuceny sestupovat, klesat dolů. Protože dále víme, že síla z jemnohmotnosti proniká do hrubohmotnosti v elektrické formě, tj. zaujímá tedy směr z jemnohmotností do hrubohmotnosti, musí být také všechny částice hmoty ležící mezi hrubohmotnosti a jemnohmotností spoluzatlačovány k hrubohmotnosti, a to způsobem odpovídajícím jejich různé velikosti. Je tedy směr námi viditelného působení tíhy, tj. padání nebo stlačování k zemi, projevem směru, kterým se ubírá síla při jejím pronikání do hrubohmotnosti. Jakým způsobem lze tuto skutečnost chápat v jednotlivostech, může být předloženo teprve v pozdějších výkladech, protože k tomu je zapotřebí obeznámení s mnohem obsáhlejšími pojmy času a prostoru.
 

Že je toto pojetí správné, říká jednoduchý zákon: v absolutním, tj. ve vzduchoprázdném prostoru, všechny částice hmoty, bez ohledu na jejich velikost a hutnost, padají k zemi se stejnou rychlostí a se stejným zrychlením. Musí tedy existovat vždy ta samá rychlost proudění, která dává impuls těmto částicím směrem k zemi, jak to ostatně při celkovém obrazu jednoty dění není ani jinak možné. Protože jsme ale dříve hovořili o tom, že jde právě o proudění síly z jemnohmotnosti ve formě elektrické energie, jedná se právě vždy znovu o jednotnou rychlost proudění této z jemnohmotnosti přicházející síly.
 

Můžeme tedy tíhu formulovat tak, že ji vysvětlíme jako spolupůsobení síly a stejnorodosti (přitažlivá síla mezi dvěma doplňujícími se a jednotu vytvářejícími částmi) na základě pojmů zákonitosti absolutního dění, sestavených Abd-ru-shinem v jeho učení Grálu, přičemž jako důležitý komponent k tomu přistupuje ještě pojem směru - tak jak je jednotně stanoven v absolutním dění, tj. od zdroje nebo původu dění až dolů ke hrubohmotnosti.
 

O tom, odkud nyní vlastně hrubohmotná materie jako taková pochází, bude pojednáno v dalším článku.
 

Zpět na "Exaktní poznávání"

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one