»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Raději připouštíme naše omyly a nedostatky morální, než naše vědecké!" (Goethe)

Světový učitel (Učitel světa) jako vůdce vědy - podnět k zamyšlení

Dr. Kurt Illig, 1929

M o t t o: „Kdo nad realitu se neodváží, 
k pravdě se nikdy nedostane." (Schiller)

Naši přítomnost nelze charakterizovat ničím lépe, než heslem „materialismus". Materialismus stojí na praporu politických a stranických bojů. Obsahuje ve své celé hloubce neutěšenou propast mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; křičí ze šlépějí vpřed pronikající civilizace, zírá ze sutin a trosek vypuzované přírody. Kam pohlédneme a poznáme příznaky moderní lidské činnosti, utvrzujeme se dnes již téměř podvědomě: U díla je materialismus.

Jen ještě daleko venku ve světě, tam kde železnice, moderní lodě a jiné dopravní možnosti zcela nebo částečně chybí, stojí příroda ještě v původním nádherném hávu nedotčené vznešenosti, tak jak v přizpůsobování a přirozeném vývoji v dějinách stvoření na zemi vznikla.

Pohlédneme-li nazpět, ne o tisíciletí, ne o mnoho století, nýbrž o jedno, nanejvýš dvě století, a uvědomíme si, jakým vývojem technika a vše, co s ní souvisí, prošla, unikne nám bezděky zvolání obdivu vůči tomuto obrovskému výkonu, který byl v tak krátkém, překotném čase vykonán lidským mozkem a lidskýma rukama.

Před našim duchovním zrakem vidíme v tomto obdivování pokrok, kterého podle našich dosavadních pojmů člověk dosáhl ovládnutím přírody, napodobováním jejích zákonitostí, nahrazením přirodních pracovních elementů a sil umělými ekvivalenty, nasazením strojů, syntézou atd. Srovnávajíce pozorujeme, jak lze dnes lehce překonat obrovské vzdálenosti ve dnech a hodinách, k čemuž bylo dříve zapotřebí mnoho měsíců a týdnů. S potěšením nasloucháme hudebním přenosům u reproduktorů, díky radiotelegramům a karoluszellovým přenosům obrázků sledujeme události na druhém konci světa se spožděním několika málo hodin.

Věříme v náš pokrok!

Národy spolu soupeří ve vytvoření největšího, nejrychlejšího letadla. V každé zemi má stát největší věž, má být postavena největší loď a provozován nejrychlejší vlak. Země se navzájem předstihují v objemech těžby důležitých surovin, které považují za svůj majetek. S nejmenšími náklady chtěji dosáhnout největšího exportu a tím docílit největšího importu peněz.

Rekord triumfuje!

Je toto pokrok?

K čemu tento chvat, takové překračování mezí? Ke službě lidstvu? Je takto rozséván mír?

Existují mnohé kousíčky země, o které se dnes mezi hraničními národy vede zuřivý boj, diplomaticky, válečně nebo hospodářsko-politicky. Boj miliónů o území, která kvůli jejich nepatrným velikostem nebyla předtím na žádných mapách zakreslena.

Proč tento boj, proč tato závist?

Protože tam leží uhlí nebo nějaká ruda, popřípadě obojí, a protože nikdo, kdo s tímto ůzemím sousedí, ho druhému nechce dopřát, jenom aby sám poklady těchto pozemků mohl vyzvednout a proměnit za peníze.

Peníze! Honba za dolary! To je konečný cíl každého pokroku naší doby, výraz toho, co je označováno pojmem materialismus v jeho konečných důsledcích.

Teprve tento hospodářský boj koncentroval velké množství pracovníků, vytvořil velkoměsta, průmyslová centra, stranické boje a připravil půdu pro moderní revoluci. A jaký je konečný cíl, kvůli kterému je generací za generací takto plýtváno?

Podíváme-li se jednou přesně na to, co je dnes vytvářeno, musíme s úlekem poznat, že nejde o nic jiného, než o zběsile rychlou spotřebu přírodního bohatství, které je nám k dispozici jako výsledek po miliony let trvajících dějin jeho vzniku.

Těžíme uhlí, které spalujeme nebo zkapalňujeme, vyrábíme parní sílu, elektřinu, světlo. Uhlí je přitom spotřebováváno aniž by současně vznikalo nové.

Spalujeme i dřevo a využíváme ho k mnoha věcem, ale na rozdíl od uhlí nám každý rok nebo alespoň během každé generace dorůstá nové. Ne tak uhlí. Těží se ze stále hlubších štol a nalézat uhelná ložiska ve velkých hloubkách je pro horníky stále těžší ... dokud jednoho dne nedojde k vyčerpání zásob. Co potom?

V dnešní době se člověk rychle utěší: Někde ve světě se najdou nové zásoby uhlí, třeba na Jižním pólu, ke kterému se snad do té doby budeme moci dostat již pohodlně. A když se vyčerpají i tyto zásoby? Co pak?

Pak - myslí si takový člověk dále - pak budou lidé sílu, kterou potřebují, možná čerpat z latentní energie atomů … jejich štěpením.

A jak to bude s kovy, pokud se jednou vyčerpají také jejich zásoby? Co bude potom? Lze i tyto vyrobit stěpením atomů? Jaké prvky mají být štěpeny a přeměňovány, abychom pak obdrželi kovy?

Kam povede tato cesta, pokud ji promyslíme dále?

Nezáleží na tom, že je někde s menší nebo větší spolehlivostí vypočteno, že zásoba uhlí např. v Německu je ještě na 300 let, nebo že zásoby mědi v celém světě budou vyčerpány během několika desetiletí. I kdyby to měla být záležitost několika staletí! Nezvratně trvá skutečnost, že světové zásoby uhlí, mědi, nebo jakéhokoliv jiného kovu, budou jednoho pěkného dne, pokud se dřív svět neocitne v troskách, pro lidské využití vyčerpány.

Přijde nějaká zvlášť chytrá hlava, která se bude domnívat, že se vlastně nic neztrácí, neboť měď zůstává mědí, železo železem, zinek zinkem, nemůže se tedy nic ztratit, pokud by tedy právě tyto prvky nepadly za oběť štěpení atomů. Ale proč také právě tyto, existuje přece dost jiných.

Kde ale zůstávají kovy? Kam jde stříbro, které fotografové na svých deskách používají jako bromid stříbrný? Zůstává na deskách nebo jde do vývojky či ustalovače a občas je sbíráno, - většinou se však vylévá.

Kde zůstává patice od žárovky, když se rozbije a nepoužitelné vinutí přijde do odpadního koše? Většinou je to vyhazováno tam, kde odpadky nikoho neruší. Jen v málo případech se shromažďují nebo při spalování odpadu vrací zpět.

Avšak co jsou drobky oproti bochníku chleba!

Nakonec budou z mnoha takových drobků, které jsou formovány v nové předměty, opět sesbírany jen další drobky, až bude jednou spotřebováno vše. A byť by i trvalo tisíciletí, než se všechno beze zbytku roztrousí, rozdělí a prohospodaří do takové jemnosti, že se již nikde na nějakém místě toho nebude moci nasbírat ani jeden kilogram, potom je to již pro užitek lidí ztraceno, a tak to touto nebo podobnou cestou jde konec konců se vším. Jde právě o to, že je to skutečně rozprášeno do tisícero stran.

Možná se objeví i takový vynálezce, jemuž se podaří nejen štěpit atomy, nýbrž také přeměňovat prvky, z křemíku hliník, z olova měď - třeba také zlato. Ale co potom? Budou pak lidé šťastnější? Neroztrousí do všech stran také tyto produkty přeměn?

Na čem záleží, je mít možnost poznat, chtít poznat, že naše uvažování je nesprávné, že celé naše konání je nastaveno pouze na spotřebu, ničení, drancování.

Čím vlastně my lidé vyplňujeme náš život? Bereme to, co v důsledku stvoření na zemi vzniklo, vytvořilo se a zušlechtilo, těžíme to, zhodnocujeme a spotřebováváme. A k čemu?

Abychom něco živého přeměnili na peníze. Pojem, jenž démoničtější nemohl v tomto světě povstat. Neboť právě tyto peníze, toto materiální a zároveň mrtvé, je přece tím, čím chceme ovládat život. Nejsou jen otroci peněz.

Hluboká proluka zeje v naši schopnosti chápání, v našem myšlení, v užívané metodice naší vědy, kterou nás chce věda poučovat.

A proč? Protože i naše věda je nakažená a zamořená touto dobou materialismu. Jistě, většina z těch, kteří jsou ve vědě činní, naprosto nevědí, že metodika jejich vědeckého uvažování je nesprávná; o sobě samých se domnívají, že jsou největšími idealisty a nepochybně jimi také jsou, v mnohem praktičtějším vztahu k jejich způsobu života, avšak nikoliv v jejich vědě.

A v čem vlastně spočívá podstata současného vědeckého učení a výzkumu?

Toto materiální, jako konečný produkt vývoje, tak jak nám je k dispozici, nalézáme, analyzujeme a zároveň ze všech stran strukturálně zkoumáme. Pokoušíme se stanovovat zákonitosti s tím cílem, abychom vypátrali faktory, které jsou rozhodující pro vývoj druhů. Jsou zkoumány biologické souvislosti v celistvé domácnosti přírody - natolik, nakolik je můžeme postřehnout našim zrakem. Kosmické souvislosti a zákonitosti, podle kterých se jednotlivé viditelné hvězdy pohybují vesmírným prostorem, jsou uspořádávány pomocí experimentálních fyzikálních metod a matematických výpočtů do číselných vzorců.

Nezůstali jsme u toho, abychom látku pouze izolovali a popsali v jejím přirozeném stavu; šli jsme dále, a děláme to dodnes, abychom vyzkoumali, jak jsou atomy sestaveny, z čeho se skládají a jaký životní impuls se v nich zachvívá.

Mnoho svazků je již napsáno, aby zaznamenaly v celé velikosti a hloubce ony podivuhodné pochody, které směřují k životu, život plodí a život uzavírají.

Tady jsme se ale dostali již k bodu, kde pro jakoukoli úvahu o viditelném a hmatatelném životě narážíme na hromově znějící příkaz přicházející z trůnu naší vědy: Stop!

Fyzika se mimo jiné zabývá zářením. Známe záření rentgenové, záření alfa, beta a gama; známe čárové spektrum a víme, že se nejedná o nic jiného, než o projev odlišných frekvencí obsažených v záření světelného spektra. Známe ony podivuhodné děje při rozpadu rádia. Víme, že dosud nedisponujeme prostředky nebo možnostmi k vyvolání síly, která by rozpadu prvků mohla zabránit nebo ho urychlit. S údivem a zároveň s obdivem stojíme před tímto zvláštním jevem. Avšak můžeme ho jen konstatovat. Více nedokážeme. Jako bychom byli bezmocní.

Naučili jsme se zvuk a řeč, tedy zvukové vlny jakéhokoli druhu měnit v elektrické kmity a vysílat je do světového prostoru a někde na jiném místě země je malým přístrojem, který potřebuje jen nemnoho energie, zachytávat a měnit zpět ve stejné zvukové vlny, libovolně zesílené, hlasitější než jak byly původně na druhé straně světa do vysílajícího zařízení namluveny nebo nazpívány. Přitom je lhostejné, zda sedíme v domě za silnými, pevnými zdmi nebo zcela hluboko ve sklepě, nebo zda se na toto vysílání naladíme v letadle vysoko v oblacích, tato vlnění (kmitočty) lze přijímat na kterémkoli místě této země.

Jedinečný div! Kdo se nad ním někdy důsledně zamyslí? Kdo pochopí hluboký smysl oněch dějů, které toto zázračné dílo umožňují?

Nepochybně, posuzováno experimentálně-fyzikálně na hrubé materii, existují teorie, hypotézy, které poskytují vysvětlení. Avšak člověk, především vědec, přísně vychován ve své disciplíně, si tyto děje vysvětluje vždy jen čistě hmotně pozemsky. Hovoří o vlnách, o letu elektronů; éterické vibrace (Ätherschwingungen) jsou něčím, co vědec nedokáže lépe objasnit a je spokojen, když nalezl vysvětlení, které se mu zdá logické a které je jen slovem bez obsahu, pouhou výmluvou, protože nezná právě nic lepšího.

Co je éter? Existuje mnoho jeho výkladů. Avšak extrakt všech těchto vysvětlení spočívá - poctivě přiznáno - v tom, že právě éter je něčím, co ve skutečnosti vůbec neznáme. Je tam, kde není nic z toho, co jsme dosud mohli pochopit. - Více o tom ještě pohovoříme později.

A chemik? Co říká na ono klíčové slovo „katalýza"? I katalýza je jednou velkou výmluvou pro všechny ty chemické pochody, které proběhnou tak nenadále, že pro to není jiné vysvětlení, než že se řekne: Zde musí působit nějaký katalyzátor. Na téma katalyzátoru a podstaty katalýzy, bylo již provedeno mnoho studií. Ale nikde v našich výzkumech, nikde v naší dnes nepsanými zákony přípustné vědě se nenajde odkaz na to, že se zabýváme zjištěním, proč éter, proč katalýza, jsou záležitosmi, které našim materiálním způsobem uvažování nemůžeme pochopit. Bylo by však jistě jednou zajímavé, tento zcela protichůdný předpoklad výzkumného úkolu uvést předem.

Tak jak je to obvyklé v obchodním a ve všeobecném hospodářském životě, snaží se také věda, aby byla věrná zásadám materialistického světového názoru: spekuluje. Musí být jednou otevřeně vyřčeno, že vědecké spekulace a dohady operují se zcela vágními, rozpaky budícími pojmy.

Omračovat a vynášet se bezobsažnými hesly je rys naší doby a proto, žel, je to oblíbené i ve vyjadřování vědy; je to zcela nevědomé, je to výrazem současného způsobu myšlení.

Není to naprosto obyčejným podfukem, když se na místo toho, co vůbec nevíme, dosadí jednoduše pojem éter nebo katalyzátor? Jen proto, aby se laickému publiku nemuselo přiznat, že skutečná podstata těchto jevů není známá.

A proč je nám něco takového předkládáno?

Protože každý, kdo je odchovaný ve vědě a smí se proto označovat jako nositel této vědy, vyrůstal nepozorovaně ve svém vědeckém dogmatu tak důsledně, že největší strach z možného nejhoršího prohřešení se vůči tomuto dogmatu ho olupuje o svobodu myšlení, bere mu odhodlání vymanit se z těchto pout a zdí, kterými je svou výchovou svázán a obklopen.

Myšlenkami, které by nás vynesly ven z tohoto zajetí, nepronikneme, protože železná falanga vědecké omezenosti nedovolí, aby se vyskytlo něco - a všemi prostředky to také potírá - co by mohlo způsobit, že svatozář, kterou jsou jejich dogmata ověnčena, bude rozcupována a pohasne.

Pohleďme jednou zpět. Co zpočátku v nejdávnějších dobách utvářelo poznání a vědění? Kdo především byli ti, kteří poznávali a chápali nejpodivuhodnější souvislosti všech kosmických zákonitostí a zprostředkovávali je lidem? Byli to filozofové, hvězdopravci a astrologové. A co bylo ono Delfské Orakulum, o jehož podivuhodně moudrých výrocích nemůže historie nikdy psát dostatečně oslavně? O prorocích v dobách před a po Kristu ani nemluvě.

Byli to lidé, kteří nebyli předpojati dogmaty svých otců, lidé, kteří svůj nejniternější cit v celé jeho velikosti a celé jeho dokonalosti udržovali čistým, kteří ho nechávali znít a kteří konali, hovořili a oznamovali jen to, co jim - jako něco výhradně správného - tento jen čistý cit předpovídal. Jak jinak mohla vzniknout astrologie? Jak ony výroky z Delf? A nebyla Kassandra také historickou osobností, onou největší jasnovidkou, jakou dosud světové dějiny poznaly?

Tak tomu bylo tenkrát ve starověku. Ještě dnes bychom to rádi ponechali v platnosti a věřili tomu. A pak přišla doba upalování čarodějnic, doba alchymistů.

Není příznačné pro hmotně materiální postoj lidí, že upalují své bližní, když tito svým jemnějším založením a badatelskou prací poznávají něco, co jim dosud bylo neznámé a co jim připadalo nezvyklé?

A jak je to dnes? Nenechali bychom právě tak rádi zmizet v propadlišti ty, kteří strhávají oponu před rozevírající se mezerou nevědění?

Proč lékař píše své recepty latinsky, a proč dává nemocem latinská jména? Ó ten slavnostně odsouhlasený divotvůrce, jak mnoho dokáže v očích těch, kterým je tato latina cizí! Není také zrovna takovým kouzelníkem a šamanem, jak přírodní národy nazývají podivína svého kmene, který má, jak věří, přímé spojení s jejich bohy?

Proč se naše moderní teoreticko-fyzikální bádání vyjadřuje tak nesrozumitelně, že ničemu z toho nerozumí ani ti jinak vědecky školení kolegové, kteří se zrovna tuto disciplínu a tajemství jejího způsobu vyjadřování neučili?

Není to všechno nimbus do nebe volajícího druhu?

Nepochybně: to, co je matematicky stanoveno a vyjádřeno, je matematicky správné. Neboť matematika má přede všemi ostatními vědeckými disciplínami tu výhodu, že nikdy nelže. Ale v čem to spočívá? Přece jistě v tom, že předpoklady, které jsou základem výpočtů, se shodují se skutečností.

Avšak je všechno, co se dnes např. v teoretické fyzice vypočítá, skutečností? Nikoliv! Ne nadarmo to nazýváme hypotézou, když si předpoklady vymyslíme, vybájíme a pak, provádějíce operace se znamenitou matematikou, spekulujeme.

Kdo tyto skutečnosti jednou věcně uváží a upřímně se udeří v prsa a zeptá se, jakou nemocí trpíme, musí poznat, že jde o neúprosné panování rozumu. Již nikoliv původní cit jako u oněch velikánů starověku, nýbrž vychytralý, praktický a spekulativně vypočítavý rozum, je pohnutkou k úvahám a základnou nové a dnešní metodiky myšlení. Neboť, když dnes někdo přijde a řekne: „Kdyby to mělo jít podle toho, jak to cítím, muselo by být něco tak a tak, dokázat to ještě nemohu," potom se setká jen s pokrčením rameny. Co chce tento fantasta, tento utopista vzhledem k již pěkně vypočteným hypotézám? Bude mít punc směšné figury; všemi prostředky bude postaráno o to, aby nikým nebyl brán vážně.

Všechno myšlení, tak jak je v našich výzkumech prováděno, jako konečný efekt zaznamenalo následující: analýsa, zjištění, statistika, rozbor, demontáž. Zkoumáme hmotnou materii, posuzujeme ji a máme radost z každého poznaného zákona, který je základem viditelného průběhu děje. A všechno, co hrdě nazýváme výstavbou, není nic jiného než spojování nebo shlukování hmoty s hmotou, tedy úkony prováděné s hmatatelnou materií. O původu a vzniku této hmoty samotné se však mystifikujeme dobře znějícími hesly a frázemi. Otázka „odkud", s níž je spojeno vážné hledání oné hmotnosti, jež je jemnější, než tři fyzikální stavy skupenství a jež má primární vliv na vznik naši hrubé stavební hmoty, na chemické prvky, nebude moci být dosavadními cestami vědeckých postupů uvažování nikdy spolehlivě zodpovězena. Krátce vyjádřeno: Pozorujeme hmotu.

Kde je původ života, jenž dřímá v semínku a znovu vypučí, když je semínko vloženo do země, toho života, jenž vstupuje do embria, jakmile je připraveno lidské tělo pro nějakou osobnost?

Co je to vlastně „já", individuum, co je život v jeho nejvyšším významu vůbec?

Nezesměšňují se ti, kteří tvrdí, že elektron v atomu je pouze zdánlivý a tím i atom samotný a také vše to, co vidíme, cítíme a jiným způsobem našimi smysly vnímáme? My sami jsme asi jen klam, prázdnota, lež! Pod pláštíkem vážné vědy takové tvrzení vůbec stanovit je bezútěšné.

Rozpaky budí skutečnost, že dosavadní vědecký způsob myšlení - kvůli jeho vázanosti na pouze materiálně a fyzikálně doložitelnou hmotu - nemůže pojmout, nedokáže pochopit skutečný, hluboký smysl a chod stvoření. A protože to nechceme vědět lépe, přibíjíme na zlatou bránu poznání prkna a vysvětlujeme všechno dění a bytí zkrátka jako něco jen zdánlivého.

Mohl by vůbec ortel smrti, který si tím naše věda sama vyslovila, znít jasněji?! Nejsou pak jednoduše i ti, kteří takové tvrzení ustanovují, také pouze zdánlivé existence? A není tak prostě všechno zdáním a klamem, co sami tak hlasitě proklamují? Nebude muset toto zdání žalostně vyblednout, až bude ozářeno oslňujícím světlem Pravdy?

To všechno může poznat každý, kdo někdy poznat skutečně chce, pokud prodlévá ve své tiché komůrce, tam, kde to vše jinak nikdo nevidí a neslyší, kde ho žádný z jeho kolegů nemůže soudit. Nemusí potom takový v sobě naslouchající člověk zoufat nad tím, že on - jenž tak poctivě chtěl, jenž sám o sobě tvrdil, že je idealista, se vší tou velikostí, která v něm dřímá - této iluzi rovněž propadl nebo přinejmenším do této hodiny propadal?

Dvojí. Za prvé odvaha a poctivost chtít si přiznat, že to, co dnes nazýváme vědou, si ve vlastním slova smyslu takové označení zcela nezaslouží, nýbrž že to není nic jiného, než posuzování a výzkum toho, co můžeme vidět našim zrakem, čeho se můžeme dotknout našima rukama a pocítit našim hmatem, co přináší zvuková vlna k uchu a dovoluje rozpoznávat chuť i čich, a spekulace o běhu podivuhodných, stále se opakujících, námi neovlivnitelných událostí.

To druhé, co nám chybí nebo lépe, chybělo, je opravdové, pravé učení o všech dějích v kosmu, nad námi i pod námi, ve viditelném i v neviditelném. Když je splněn první předpoklad, tj. když se roztrhnou pouta našeho způsobu uvažování v důsledku lepšího chtění, pak se v poctivém opravdovém hledání najde sama od sebe cesta k tomu učení, které nám může zprostředkovat všechno to, co nás uvede do stavu, který dovolí vznik nového způsobu myšlení, nového vědeckého postupu uvažování.

Neboť to, co nám nejvíce chybí je: Skutečný všeobsáhlý světonázor, jenž nám může být podnětem k novému myšlení, pobídkou k proniknutí nad naši materiální hmotnost výše - tak jako u již zmíněných starců, kteří jejich nezkaleným, čistým vyciťováním mohli přijímat to, co k nim proudilo, a co, poznávajíce jako jedině správné, v nich rostlo, a co následně - jako světonázor, jako filozofii, jako kosmické učení, nazývané astrologie, a jako životní moudrosti - mohli srozumitelnou formou lidem zprostředkovat.

K čemu je to těm, kteří se cítí být těmito řádky ve své vědecké hrdosti hluboce raněni a pisatele by chtěli označit vinným z velezrady na tradičním dogmatu, nebo těm, kteří by mu rádi odepřeli smysl pro realitu a logiku, když se ještě proti tomu tak ostře vyhraňují písmem a slovem. Pravdu nemohou za to trestat lží!

Měli by jednou vejít do své tiché komůrky, zavřít za sebou dveře, a jednou se zcela poctivě sami sebe zeptat, zda vlastně již častokrát necítili ve svém životě něco docela jiného jako správné, přesvědčivější a srozumitelnější než to, co jim bylo jejich učiteli a v jejich učebnicích s pracnou vykonstruovaností předkládáno. Pro zpřístupnění opravdového a pravého citu - tedy toho, co jako spoluzachvívající se součást reality vesmíru je v nás živé a chtělo by proniknout, aby mohlo být zachyceno a pochopeno námi samými- musí být jednou odsunuto stranou vše, čím bylo dosud tělo napěchováváno a čím si nejeden, korunován mnoha poctami, vydobil velké jméno, uctíván těmi, kteří si jeho učení, jeho poznání přivlastňovali, na něhož hleděli s úžasem ti, kteří jeho učenosti nerozuměli.

Veškerá tato přítěž a suť rozumových výtvorů musí být někdy odsunuta. Nepochybně je v tom hodně cenného a je v tom také skryta mnohá velkolepá práce. Přesto ale bude lepší, když to vše bude jednou vyřazeno. A potom si představme, že bychom o těchto všech učeních, učenostech a plodech rozumu dosud nic nevěděli. Takto volní, nezatížení a bez předpojatosti bychom se pak pohroužili do živoucího dění, do stvoření a jeho nezměnitelného řádu a nechali na sebe působit celou velikost jeho tepu. Když následně do nás pronikne veškerá tato úchvatná podivuhodnost a necháme ji na nás zapůsobit tak, jak jedinečně a sama o sobě existuje, jaká již nesčíslně dlouho byla a také nikdy ani jiná být nemůže, stojíc nad každou lidskou schematičností. Co prožijeme v tomto zaposlouchání se do sebe pak? A kdo navzdory všem okolním tlakům již takové hodiny někdy nezakusil?

Prožijeme, že náš cit, byť se ještě našemu rozumu může jevit směšným, nám přiblíží děje s takovou jasností, s takovou logikou a jejich průběhy tak přirozeně, že v tom určitě správně poznáme - tím samým našim citem, se kterým jinak ostatně např. chceme také s jistotou rozlišovat lidi pravdivé od neúpřímných - velikost a pravost.

Cožpak každý člověk sám nemůže zachytit a přijmout to veliké a přesahující, co je ve stvoření samotném již obsaženo ?

Vždyť není to podivuhodné, že máme atomy a že se atomy rozpadají? Nezdravíme dennodenně opět Slunce v jeho světle a teple? Není to zázrak, že toto teplo stále znovu a znovu k nám zářením proniká, a nejsou všechny výpočty ohledně entropie, tj. tepelné smrti Země, vzhledem k takřka bezčasovému chodu věčného zákona, dávno uvrženy na hranici?

Musíme dojít k poznání, že tato materie, tento svět, ve kterém žijeme, a souhvězdí, která můžeme postřehnout, představují jen určitý druh celkové hmotnosti a že všechno to, co jako zázraky se pozorovatelně odehrává před našim zrakem - jako rozpad atomu, tepelné záření, elektrické a magnetické děje v jejich vnitřní podstatě, právě tak, jako všechna ostatní záření - přísluší jiné hmotnosti; tato je opět jen určitým druhem celkové hmotnosti.

Nemluvíme často o tvoru, když hovoříme o nějakém zvířeti? Nestává se pro nás strom, rostlina, květina, které máme v našem pokoji něčím důvěrným, něčím živě bytostným? Není kůň a pes, tito nejvěrnější průvodci člověka, bytostí se zcela zvláštním sloužícím „já". A co je to, co nazýváme duchem, co v nás utváří myšlenky, co jásaje do nebeských výšin nebo otřásaje do hlubin v nás tká a žije, námi proniká, nechává nás žít, dává popud k největšímu úsilí a k nevětším výkonům, co nás sráží a odebírá nám sílu, abychom žili dále a může způsobit rozpad a smrt?

Ty, k nimž tyto řádky směřují, míjí toto vše beze stopy? Nepocítil nikdo jen jedinkrát ve svém životě alespoň na minutu něco takového? Nevyžaduje kdekdo takové poznání, které nám dovolí proniknout nad naši pozemskou hmotnost do oněch sfér, o nichž jsme tušili, že tu jsou, ale o kterých jsme přece nic nevěděli, z nichž přijímáme záblesky ducha a ze kterých je vyživován veškerý náš cit? A co se děje při rozpadu atomu radia? Co se děje s veškerým zářením, které při tom vzniká a s teplem? Odkud se kdysi vzala tato záření, která tento atom v jeho přezrálém stavu nepřipouštějícího již jeho další trvání, zformovala? Nemusíme pátrat po zákonech, které této pozemské změně stavu hmnoty vládnou a které v nejopravdovějším smyslu slova jsou základem materiálních dějů?

Také zde máme před sebou vznik a zánik, tak jak je to u příchodu a odchodu člověka, u onoho pověstného „zemři a buď" („Stirb und Werde"). Nepozorujeme tu prokazující se vnitřní zákonitou souvislost mezi vznikem a zánikem v její obecnosti? Stejně jako u tepla, jež k nám proniká a nám uniká?

Musíme poznat a poctivým hledáním a chtěním také poznáme, že světový názor a přírodovědný výzkum musí být neoddělitelně vzájemně spojeny. Teprve tehdy, až dojdeme k tomuto poznání a nalezneme skutečný světový názor, můžeme poctivě hovořit o tom, že u díla je věda, která nám poskytuje přírodovědné a moudré učení, tak jak to bylo kdysi ve starověku u těch několika vědoucích, o kterých jsme mluvili výše.

Až toto poznání dozraje, budou existovat také jiné hranice mezi přírozeným a nadpřirozeným. Nepatří právě to, co dnes označujeme jako nadpřirozené, mezi nejpodivuhodnější procesy a děje v přírodě? Stavíme sami sebe do středu dění a úvah, neboť vše, co nemůžeme pojmout našimu smysly a našim věděním, označujeme jako nadpřirozené, tj. jako stojící mimo naši schopnost poznání. Opět slovo, které má pomoci z rozpaků, jen nepřijít o trůn, na který věda a jí sloužící lidé, proti všem ostatním zákonům, sami vznášejí nárok.

Co je mystika? Také něco, co jsme nemohli pochopit.

V našich dosavadních úvahách budeme muset namísto subjektivity uplatňovat objektivitu. Musíme se naučit, při současném přiznání naši omezenosti, záležitosti ve velkém dění posuzovat tak, jaké jsou a jaké jedině ve skutečnosti být mohou. Objektivními budeme vždy, pokud necháme hovořit čistý, neporušený, rozumu nepodřízený cit. A pokud rozum zůstane tím, čím být má: nástroj našeho citu, aby vyjadřoval myšlenky a uspořádával činy, které jako správné ustanovuje cit.

Vše, co bylo řečeno dříve, by muselo odeznít do ztracena a nemělo by dnes žádný účel, kdybychom mezitím nedostali možnost onu výhradně správnou a skutečnou Pravdu, o které byla předtím tak často řeč, nyní konečně poznat.

Pravda je to, co jako jediné nám dává možnost, abychom samotné a skutečné zákony uplatňující se ve veškerém dění a v celém vesmíru poznali jako takové.

Pravdivý je proto pouze ten světonázor, který tento požadavek splňuje. Pravda musí tedy spočívat v učení o absolutnu, v učení o prazákonech. Tato učení sama jsou světlou Pravdou.

A jak poznáme, že máme před sebou skutečnou Pravdu?

Pravdivé nemůžeme poznávat podle toho, co jsme se naučili ve škole, právě tak k tomu nejsou způsobilí ti, které na základě jejich vědomostí nazýváme vůdci vědy. Ne! Pravdu lze poznat pouze a výhradně našim citem. Kolikrát již každý člověk musel ve svém životě zakusit, že vznést nárok na pravdivost může jenom to, co jako pravdivé a pravé cítil.

Ten však, jenž tuto výhradní Pravdu, ono učení o prazákonech učí, ten pak musí být nazýván prvním mezi všemi učiteli, kteří kdy byli a budou, -

musí být světovým učitelem!

Být světovým učitelem ale znamená, že člověk, který v sobě toto povolání nese, musí mít kvality a vědění, jaké dosud ještě žádnému člověku normálního lidského původu nebyly vlastní. Na jedné straně musí zcela a plně znát způsoby vyjadřování a postoje lidí, zatímco na straně druhé musí být svým nejvlastnějším „já", svým duchem, více než kdokoli jiný, jenž dosud pobýval na zemi, otevřen intiuci a citu.

Leč, co se nazývá věděním? Jako skutečné a pravdivé vědění může být nazýváno pouze to, co jako moudrost bylo přijato z původu, ze stvoření. A tak jako v jednotlivém případě geniálně intuitivní vynálezce, jenž, jak dokazují nesčetné příklady, nemusí být nutně odborníkem, náhle bez hloubání a bez systematického výzkumu ví, že něco se může odvíjet jen ve zcela určitém směru a tuto znalost přenáší k užití lidem, tak pravý a skutečný světový učitel musí vědět všechno o tom, jaké zákonitosti a jaká skutečná dění doopravdy probíhají. Nesmí existovat žádná otázka, kterou by nemohl, čerpaje z prazákonů, jednoznačně zodpovědět, nikoliv na základě hloubání nebo něčeho naučeného, nýbrž na základě v každém okamžiku správneho, absolutního vědění, jak ho jeho duch, jeho intiuce přijímá z míst, odkud jsou do nás vkládány pouze záblesky ducha.

Kdo to chce popírat, ten vskutku neměl nikdy vlastní nápad a tvůrčí myšlenku, která tento nápad formuje!

Tyto požadavky jsou kladeny na osobnost onoho světového učitele, jehož příchod byl předpovídán ve věštbách, proroctvích a v astrologických jakož i jasnovidných pracech pro současnou dobu, ne pouze jednou, nýbrž mnohokrát. Je tedy namístě předpoklad, že toto velké světové učení, tato osvícená moudrost, tento výhradně správný světonázor, v této době vznikne nebo již vznikl.

Existují mnohá učení, která si chtějí činit nárok na to, že obsahují dokonalou moudrost. Ale doposud mezi nimi nebylo učení, které nepřipouští něco, co lze vyvrátit a které by důsledně dosáhlo až k nejzazšímu původu jednotné zákonitosti platné pro celé stvoření. Avšak kdo je upřímně a vážně zkoumá, ten bude moci u velké většiny těchto učení konstatovat, že usilují k jednomu jedinému cíli, který často nejasně a mlhavě tuší, aniž by dosud k této nejvyšší moudrosti, tj. poznání jediného stvoření a jeho zákonů tato učení došla.

Když tedy autorem těchto řádků byla psána tato brožura, k jejímuž vzniku vedly důvody objasněné v předmluvě, dělo se tak pod niterním tlakem a v důsledku cítění neodvratné potřeby, upozornit všechny odborné kolegy, lhostejno z jakého vědního oboru, na dílo, jež se mezitím objevilo a jež - v důsledku hlubokého dojmu, kterým jeho obsah a z něho čerpané poznání na autora zapůsobilo - v něm probouzelo stále hlasitější hlas, který by rád volal do celého světa:

světové učení je zde!

 

Autor světového učení, Abdruschin, nazývá své vědění, které sepsal v Listech Grálu, 2. díl, v časopise „Volání" a v knize

Ve světle Pravdy",

učením Grálu. Se stejným přesvědčením, které, jak jsem cítil, mě zavazovalo na toto dílo poukázat a nazvat ho světovým učením, mohu logický tvrdit, že v Abdruschinovi jako jeho autorovi, před nás předstupuje

světový učitel!

Nemusí tento svět, toto lidstvo, které prožívá tak velký den, padnout na kolena a děkovat Bohu, že smí prožívat epochu, na kterou bylo staletí a tisíciletí upozorňováno a která nás má osvobodit od vnitřního a vnějšího nátlaku, kterému jsme se poddali následkem výchovy, tradice a chtěním všechno vědět lépe? Nemusí to u všech, kteří skutečně poctivě hledají a zkoumají, kteří chtějí považovat vědu a moudrost za své vlastnictví, vyvolat nadšený jásot, že nyní konečně stojí před obratem, protože nám světový učitel ukazuje onu úzkou bránu, skrze níž vede jediná cesta ven z této hrozné slepé uličky, do které jsme zabředli, z čarodějného kotle našeho materialistického věku?!

Je zde již celá řada lidí, kteří stejně jako autor mohli poznat a uvědomit si absolutní holou Pravdu, která je v učení Grálu uložena. Jsou to opravdoví lidé ze všech profesních vrstev, od velkoprůmyslníků až po prosté sedláky, kteří právě prostřednictvím učení Grálu poznávají absolutní logiku celkového dění, a kteří ve své nezkalené ryzí citovosti vidí zářit světlo, které k nám z tohoto učení skrze temnotu přítomnosti proniká.

Autor těchto řádků nevidí svůj úkol v tom, aby nádhernou moudrost zakotvenou v učení Grálu velebil profánními slovy a přibližoval ji co do obsahu těm, kteří právě tak jako on cíti v sobě touhu poznat skutečnou Pravdu. Je to jen smysl pro povinnost neznající žádné překážky a bázně, který neodolatelně nutí upozornit na skutečnost, že toto učení existuje, aby bylo nalezeno těmi, kteří kámen mudrců nechtějí hledat v dílech lidí a v lidských spekulacích, nýbrž kteří dávno vědomě nebo nevědomě v hloubi nitra tuší nebo vědí, že jej lze nalézt jen tam, kde světlo Pravdy k nám dolů zářivě svítí z nejvyššího zdroje.

Tak jako z neodolatelného smyslu pro povinnost vzniklo niterné nutkání k napsání těchto řádků, stejně tak také ale musí být železnou povinností těch několika málo mezi opravdovými badateli, kteří rovněž nalézají v učení Grálu jedinou Pravdu a cestu k vědění, aby to otevřeně a svobodně vyjádřili, aniž by se ohlíželi kolem a bez ohledu na onu falangu vědecké omezenosti, jež se musí tímto poznáním žalostně zhroutit.

Netušil již Schiller ve svém hlubokém citu pro pravou skutečnost ten den, když zvolal:

Staré se hroutí, mění se čas
a z trosek nový život vzkvétá!"

Tato slova by měla hlasitě znít v uších těch, kteří si pro sebe chtějí nárokovat právo kritizovat tyto řádky nebo pokud možno hned učení Grálu samotné. Pro ně budiž opakováno, co Goethe svým duchovním zrakem jasně poznal, a co přenesl do oněch rezignujících slov:

Raději připouštíme naše morální omyly
a nedostatky, než naše vědecké!"

 

*******

 

Světový učitel jako vůdce vědy

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one