»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 


Abd-ru-shinovo učení Grálu a exaktní vědy

 
Dr. Kurt Illig na základě Abd-ru-shinem zvěřejněných publikací našel a také písemně zformuloval klíč k odpovědi na otázku, proč autor použil pro své dílo název: „Ve světle Pravdy - Poselství Grálu".
 
Jako exaktní přírodní vědy se označují vědní obory fyziky a chemie, které jsou založeny na matematické zákonitosti a důslednosti, jakož i obory fyzikální chemie, jež pronikají do všech popsaných přírodních věd. Jak již samotný pojem „matematická zákonitost" jasně a jednoznačně vyjadřuje, může se v exaktních přírodních vědách a jejich učeních o všech jevech či projevech jednat - pokud jsou správně pochopeny a popsány -  pouze o pochopení výhradní a jediné správné zákonitosti. Matematika se z tohoto důvodu stala základem pojmu zákonitosti v přírodních vědách, protože je tou vědou, která má ve všech variantách poskytovat správný výsledek bez ohledu na to, jaké numerické cesty jsou pro řešení úkolu použity. Jedná-li se například o to, stanovit, kolikrát musíme odpočítat čtyři feniky, abychom obdrželi sto feniků, tak je lhostejné, zda-li to opakujeme pětadvacetkrát  nebo zda-li vždy čtyři feniky jsou pětkrát sloučeny do skupiny o dvaceti fenicích a tento postup pětkrát opakujeme; pokaždé bude výsledek sto, neboť matematická zákonitost určuje, že 25 x 4 obnáší sto a 25 se obdrží násobením 5 x 5. Podle toho je 100 získáno ze součinu 5 x 5 x 4, takže i součin 5 x 4 = 20, 20 x 5 dává výsledek 100.

Ať již byly matematicky odvozené vzorce či rovnice získány jakýmkoliv způsobem, jejich správnost je stále potvrzována, lhostejno, jaká čísla jsou dosazena na levou nebo pravou stranu rovnice, aby se dosáhlo neznámé velikosti. Matematika tak v žádném případě - pokud jsou správné předpoklady (postuláty) - nepřipustí klamný závěr.
Pokud se tedy exaktní přírodní vědy zakládají na matematické zákonitosti, je nutno pro analýzu každého pozorování zachovat v patrnosti předpoklad logické důslednosti. Toto se uplatňuje pokud se jedná o jevy viditelné a jevy postřehnutelné prostřednictvím  pomocných prostředků. Bude-li například padat z vysoké věže nějaký předmět, můžeme pozorovat začátek a konec pádu, měřením času stanovit rychlost pádu a srovnáním s pádovou rychlostí z různých výšek vypočítat zrychlení a k tomu účelu sestavit vzorec, jehož správnost bude moci být - při správných předpokladech - vždy dokázaná. Stejné vztahy jsou i v chemii.
Jakmile se ale jedná o pozorování jevů, které se nedají postihnout  kvantitativně nebo vůbec ani v jejich podstatě, ať již smysly nebo nějakými nespornými pomocnými prostředky, končí uplatňování exaktního matematického pojetí. Prostor začínají naplňovat dohady, nastává názorový boj, který se často zvrhává v hašteřivost a neústupnost. Sestavují se často i rovnice, které mají platnost jen pro ten případ, který má podporovat správnost daného názoru. Máme zde tak k dispozici nějakou domněnku, nějakou hypotézu. Předpoklady jsou tedy jen osvojovány a přijímány jako domněnky. Budiž vzpomenut jen atomový výzkum. Nejlepší hlavy si kladou za životní úkol, aby přinesly světlo do tajuplného působení ohromných sil, jež jsou uloženy v každém atomu podle velkého nezvratného zákona. Jsou činěna citlivá pozorování, byly provedeny velkolepé výpočty. Mnohé se dalo i experimentálně prokázat, ale stále mnohem více čeká na vysvětlení. Bylo sestaveno mimořádně mnoho hypotéz za účelem eventuálně možného objasnění, a každým vskutku vážným badatelem na tomto poli jsou prováděny přísně logické propočty i jeho vlastních hypotéz. Ale jak řečeno jedná se o domněnky, takže také pro tyto výpočty platí jen předpoklady, které vycházejí z těchto domněnek a které se skutečnými předpoklady nemusí souhlasit. Teprve v případě, že je prostřednictvím vždy opakovatelných praktických pokusů dosaženo úplně platného důkazu pro správnost hypotézy, jsou na základě těchto domněnek stanovené předpoklady správné a z hypotéz se stávají teorie, to znamená, že jsou povýšeny na matematicky absolutní zákonitost. Současně je ale dokázána nesprávnost jiných hypotéz, zabývajících se stejným jevem, jsou tak vyvráceny i jim odpovídající výpočty a tak doloženo, že tyto nesprávné hypotézy byly založeny na falešných předpokladech.
Zatímco výše uvedený výklad měl krátce vyložit to, co se rozumí pod matematickou zákonitostí a jakým způsobem ji má využívat exaktní přírodovědec, musíme se nyní zabývat samotným pojmem zákonitost. Tímto pojmem označujeme něco, ať již je to mírou nebo matematicky vyjádřitelné, co se vždy za stejných a správných předpokladů reprodukuje nebo je reprodukovatelné.
Podle nezměnitelného zákona se Země otáčí jedenkrát za 24 hodin kolem své osy. Zde je měřítkem čas a my se uchylujeme při tomto pozorování k předpokladu, že toto měřítko je pro pojem času jednoznačně stanoveno. Ale jak jsme jej nalezli? Ne jinak, než-li přesným zkoumáním otáčení Země kolem její osy. Tento pravidelný průběh stále se opakujícího pohybu je výrazem času sám pro sebe. Existující rozdělení této doby otáčení na 24 hodin bylo učiněno svévolně, nese však - následkem jeho z kosmického původu odvozeného druhu - otisk absolutna. Absolutní, tzn. nezvratně správné, jsou jen ty děje, které se odvíjejí bez možnosti lidského zasahování ve velkém přírodním dění, ve vesmíru, kdykoliv, tedy stále znovu, jedním a tím samým způsobem. Je při tom lhostejné, kdy takový přirozený děj pozorujeme, nebude moci nikdy probíhat jinak, pokud jen jsou v okamžiku pozorování uplatněny veškeré správné předpoklady; tedy nějak jinak v minulosti, nyní, v tomto okamžiku, nebo jinak v budoucnosti. Již v této skutečnosti máme vyjádření pro pojem nekonečnost. Neboť pokud by se přírodní děj již jednou nějakým způsobem neodehrál stejným, dříve pozorovatelným způsobem, pak by bylo jeho trvání ohraničeno. Žádný přírodní jev se ale nemůže za stejných podmínek odvíjet někdy-nějak-jinak, protože taková odchylka, u toho nebo onoho přírodního děje, by se již musela vyskytnout, čímž ale - následkem závislosti jednoho děje na dalším, předcházejícím jiném ději - by se velká stavba vesmíru musela již dávno zhroutit. Všechno však, co se stále znovu odehrává v nekonečnosti času a rovněž také v nekonečnosti prostoru při stejném souběhu jednou daných základních podmínek bez jakýchkoliv změn, je nezvratnou zákonitostí. 
Člověk tak v exaktních přírodních vědách nemůže dělat nic jiného, než stanovit, jaké zákonitosti ve vesmíru, tedy kdekoliv, u jakéhokoliv děje, převládají. Jako vyjadřovací prostředek pro zajištění jasné formulace získaných poznatků je mu k dispozici zákonitá a tedy logická matematika. Odposlouchává z přírody, pátrá, poznává. Vyvozuje-li geniální vynálezce, poháněn touhou zužitkovat nějaké poznání pro lidský pokrok, správné učení z tohoto jím získaného vědění, tak uměle vytváří všechny předpoklady, které důsledné odvíjení totožného děje zaručují. Čerpá takto ze zákonitosti vesmíru a stojí ve správné jím vedené činnosti uprostřed nezbytně nutné přirozenosti. Přehlédne-li některé podmínky či předpoklady, nenastane kýžený efekt, protože pak jde již o jednání nepřirozené.
 
Přirozené a nepřirozené, pravda a blud, to jsou jedny a ty samé protiklady. Přirozené, jedině absolutně zákonité, je veškeré velké dění ve vesmíru, viditelné i neviditelné. Co jeden ještě přesně poznává, nemůže druhý ani postřehnout, rozsah vidění závisí na tom, jak silně je vyhraněna jeho organická a duchovní schopnost poznávání. Tato lidská individuální schopnost poznávání nemění však nic na existenci jevů. Neboť když jeden člověk ještě nebo již něco vidí, co druhému zůstává neviditelné, podává tím ten první důkaz, že je to jen slabost druhého, pokud zůstává slepým. Některý člověk může díky svým zvláštním schopnostem pronikat přes pozemsky viditelné a poznávat více než jeho spolubližní, který tuto sílu nemá a proto vidí jen to, co mu zprostředkují jeho oči. Přesto nemůže popřít zprávy, které mu poskytl ten první o tom, co při větším rozhledu poznal, především potom ne, když na základě stále se opakujících přirozených skutečnostech, které on sám nemůže vysvětlit, poznává, že mu bylo zprostředkováno to, co je pravdivé.
Odjakživa se lidé pokoušeli odtrhnout se od pozemské vázanosti a proniknout do záhadného vesmíru. Každý, i ten nejprimitivnější domorodý národ cítil, že existuje nějaká moc nebo vícero mocí, které ono velké dění důsledně s velkou dobrotivostí a zároveň neúprosnou krutostí určují a řídí. Náboženství, víry, pověry, bázeň a světonázory jsou vyjádřením tohoto dřímajícího vědomí. Přicházeli světoví učitelé, pokoušeli se dát tázajícím objasnění a zanechali široké stopy svého působení. Ale z důvodu neuspokojení a nedostatečné logické argumentace pokračovalo dotazování dále, dotazování po neotřesitelné Pravdě, po přirozenosti, po nezvratné zákonitosti. 
Podle čeho se ale pozná Pravda, to absolutně správné? Pouze slepá víra není důkazem. Plnou jistotu může tázajícímu přinést jen poznání, že opravdové dění všude a ve všem, v materiálním i duchovním, je zakotveno ve stejných zákonitostech. Aby se tedy mohla stanovit shoda zákonitostí v materiálním a duchovním dění, musí být znám v plném rozsahu alespoň jeden z obou druhů dění. Onen druhý druh se dá stanovit srovnávacím zkoumáním a šetřením, přičemž správnost nebo odchylku nalezeného lze pak zjistit prostřednictvím praktického dokazování.

Bereme-li nyní v úvahu Abd-ru-shinovo učení Grálu o duchovních dějích ve vesmíru obsažené v jeho knize „Ve světle Pravdy" a v následných přednáškách, vnucuje se exaktnímu přírodovědci ihned otázka, zda-li by se mu podařilo stanovit shodu zákonitostí duchovních dějů vyslovených v učení Grálu s doposud poznanými - jako nezpochybnitelně správnými - fyzikálními zákony. Není přitom důležité, že jako zákonitá je chápána nejdříve jen část materiálního dění. Jistě se najde mnoho fundamentálního, co může být se stejnorodými, v učení Grálu vyslovenými zákonitostmi, použito ke srovnání.
Co je při prohloubení se do učení Grálu nápadné, je podstatný rozdíl tohoto učení od jiných filosofických a světonázorových učení, totiž, že není vyřčeno nějaké mínění, nýbrž je poskytována přímo samozřejmá reportáž o skutečnostech, týkajících se celkových duchovních dějů, jejichž důslednost je od prvopočátku postřehnutelná a dohledatelná. Každý čtenář, dostatečně vybavený vlastní schopností úvahy, může pravdy vyslovené v učení Grálu pozorovat na sobě, v sobě, na svém jednání a jeho následcích. I když nemůžeme našim duchovním zrakem dosáhnout až do nejvyšších sfér, tak to není důvodem, abychom nemohli důvěřovat tomu, co nám Abd-ru-shin zprostředkovává. Našim zrakem také nemůžeme proniknout do atomu a jeho stavby nebo jeho chování a přesto víme, že skutečně atomy existují a mají vlastnosti, které dovolují dalekosáhlé vývody a závěry o v nich spočívajících silách a jejich původu.
Zabýváme se otázkami podstaty nekonečnosti v čase a prostoru a musíme přinejmenším konstatovat, že naše Země je jen nepatrné zrnko písku ve velké stavbě vesmíru. A pak, tento svět se neskládá z mrtvé beztvaré hroudy, nýbrž se projevuje trvalým pohybem, vždyť každý stavební prvek, každý atom naší země se nachází v sobě uzavřeném pohybu. Proč tedy nemá být i veškerý vesmír v nějakém, v sobě uzavřeném pohybu! A proč by tedy mělo mít duchovní dění ve vesmíru nějakou výjimku a narozením a smrtí tak zároveň mít začátek a konec? Poněvadž každý pohyb usiluje vpřed (dokonce i tehdy, když sám přestává být pohybem, vyvolává v nezměnitelné důslednosti úměrně stejné síly, které v průběhu času opět usilují vpřed), nemůže tedy vědomé duchovní bytí začít narozením, nýbrž musí být způsobeno předchozím duchovním pohybem. To samé platí o smrti. Konečný bod duchovní pozemské přítomnosti neznamená nic jiného než ukončení jednoho druhu pohybu, aby našel pokračování v nějakém novém, z jeho druhu vznikajícím a stejnou energii uchovávajícím druhu pohybu. 
Základní zákon exaktních přírodních věd, na kterém je postaven veškerý fyzikální svět, bez něhož není myslitelný jakýkoliv děj, se nazývá „zákon o zachování energie". Sděluje, že při přeměně nějaké formy energie v libovolnou jinou formu, zůstává původní disponibilní množství energie zachované v plné velikosti. Nic se nepřidá, nic se neztratí. Musí tedy být stále stejná i celková ve vesmíru přítomná energie. Je tedy tento, každým způsobem experimentálně prokazatelný zákon, matematicky zodpovězená otázka na „odkud a kam" v celém materiálním světě.  Když tedy k duchovnímu dění bude člověkem kladena stejná otázka, může existovat jen jedna odpověď: Zachování duchovní energie. Pokud by tomu tak nebylo, potom by musely existovat ve vesmíru dvě absolutní zákonitosti. 

To je však nemožné, protože právě člověk oba velké druhy energií nese současně v sobě. Jeden druh zasahuje do druhého. Člověk řídí vůlí a vědomím své pohyby, tedy materiální přeměny energií, a jeho myšlenkové dílo, adekvátně, duchovní přeměny energií. Těmi prvními se unavuje jeho tělo, ztrácí nahromaděné síly a musí přijmout stravou novou energii. Ale také duchovní práce vyvolává únavu, člověk musí odpočívat, spát. Osvěžen, může znovu vykonávat duchovní práci, jeho duch přijal výživu. Z ničeho? Zákon o zachování energie říká jasně, že žádná energie nemůže být vytvořena z jiné energie. Odkud tedy potom přichází občerstvení? Jako všechny síly - z vesmíru. Při tom není důležité, zda-li jsou pro nás tyto energie viditelné nebo neviditelné. Nemůžeme vidět ani elektřinu a magnetismus, teplo a rentgenové paprsky jsou pro nás rovněž neviditelné, můžeme  poznávat jen jejich účinky a měřit jejich velikost. Ve stejném měřítku, se stejnými jednotkami energie, které jsou základem našich srovnávacích měření, můžeme obdobným způsobem zkoumat i číselně. Jako příklad zde můžeme uvést psychoanalytické vyšetřovací metody.
Abd-ru-shin ve svém učení Grálu nevyslovil také nic jiného, než zákon zachování energie vztažený na duchovní oblast. Jde ale dále a neomezuje se na stanovení této skutečnosti, nýbrž popisuje jednotlivé formy energií, uzavírá tím tedy kruh všech možných přeměn a dává v logické důslednosti obraz o různých stupních energií, který je dostupný každému samostatně existujícímu duchu. Tak jako je u materiálních dějů žádané využití energie - vždy podle praktických předpokladů a na základě vyskytujících se energetických ztrát, jež mají jiné než požadované formy - větší nebo menší, v nejnepříznivějších případech dokonce rovno nule, poskytuje Abd-ru-shin přesně tak jasný obraz o následcích racionálně použité nebo promarněné a zneužité duchovní síly. Pokračuje ještě dál nad koloběh tohoto pohybu a ukazuje nám primární postavení duchovní síly nad materiálním děním tím, že vztahuje původ veškerého dění na jedině rozhodující dílo z božsky bezbytostného. Tím nachází v učení Grálu nejen každý hledající člověk, ale také v logickém myšlení skutečně zběhlý exaktní přírodovědec, původ absolutní zákonitosti, která je uskutečňovaná pro vše duchovní i materiální podle stejných zákonů. S jakou přesností se tyto jednotné zákony v duchovním a materiálním naplňují a spolu shodují, musí - při důkladné interpretaci a využití učení Grálu - zůstat vyhrazeno podrobným samostatným zkoumáním.
 

Zpět na "Exaktní poznávání"

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one