»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

 

1. Důkazy Boží existence

 

Abd-ru-shin nepodává složité filosofické ani teologické důkazy Boží existence, nýbrž ukazuje cestu, jak dojít k neotřesitelnému přesvědčení o jsoucnosti Boží. V úvodu svého spisu „Ve světle Pravdy" Abd-ru-shin vyzývá:

„Buďte živými v divuplném stvoření svého Boha!" /7/. Kdo neměl dosud víru v Boha, ten ji může najít při uskutečňování dobra: „Kdo má v sobě pevnou vůli k dobru a snaží se dodat svým myšlenkám čistotu, ten již našel cestu k Nejvyššímu!" /11/. Jindy je to utrpení nebo radost, které nás probudí z nevěry: „Utrpení i radost ustavičně tlukou, aby povzbudily, aby vyburcovali k duchovnímu probuzení. V jediné vteřině bývá pak člověk osvobozen od veškeré nicotnosti všedního života, a ve štěstí i v bolesti vyciťuje spojení s Duchem, který proudí vším, co žije" /29/.

Zjištění, že všechno ve vesmíru má svou příčinu, je první krok k poznání jsoucnosti Boží. Protože existuje vesmír a je udržován v činnosti spolu se zákony, jimiž je řízen, musí existovat i jeho Stvořitel a Udržovatel:

„Bůh je síla, která udržuje v činnosti přírodní zákony, síla, kterou dosud nikdo nepochopil, nikdo neviděl, ale jejíž účinky musí každý vidět, cítit, pozorovat denně, v každou hodinu, ba ve zlomcích každé vteřiny, jestliže je chce vidět. Musí je vidět v sobě, v každém zvířeti, v každém stromě, v každé květině, v každé žilce listu, který se prodírá z pupenu ke světlu" /42/.

Chtěl-li Abd-ru-shin podat pomocnou ruku i lidem, kteří dosud nevěřili v Boha, musel nejprve mluvit o síle udržující stvoření a zákonitost v něm. Není to však míněno ve smyslu pantheismu, jak vyplývá z dalších přednášek. V pořadí přednášek knihy ve světle Pravdy - Poselství Grálu spočívá vedení člověka od jednoduššího poznání ke složitějšímu. Proto v pozdějších přednáškách se již mluví o Bohu jako o původci síly:

„Bůh svou živou silou udržuje stvoření" /620/. Jinak vyjádřeno: „Vyzařování však není Světlo samo!" /616/.

Základní cesta vedoucí k přesvědčení o Boží existenci vychází z našeho pozorování a citlivého vnímání krásy světa, zákonitosti a účelnosti v přírodě a v celém vesmíru. Proto Abd-ru-shin říká:

„Celé stvoření je řečí Boží. Máte se vážně snažit, abyste se ji naučili číst, což není tak těžké, jak si myslíte" /208/.

Přesvědčení o jsoucnosti Boží vyroste a pevně zakoření jen tam, kde člověk v mnohých prožitích našel v existenci své a v existenci světa hlubší smysl a poznal cíl, k němuž existence světa spěje. To je souznačné s poznáním všeobsáhlé Boží vůle:

„Abyste však také mohli stoupat vzhůru, musíte především mít v sobě touhu po čisté, světlé říši Boží! Touha po ní nese ducha vzhůru! Proto myslete neustále na Boha a jeho vůli! Netvořte si však sami o něm obraz! Musel by být nesprávný, neboť lidský duch nemůže chápat pojem Boha. Proto je mu dáno pochopit vůli Boží, kterou musí poctivě a pokorně hledat. Najde-li tuto vůli, poznává v ní Boha! To je jediná cesta k němu!" /729/. Tento Abd-ru-shinův výrok a následující dva jsou asi tři vrcholy učení Grálu o Bohu.

Abd-ru-shin nepodává matematické důkazy existence Boží, ty nejsou možné tam, kde jde o Prapříčinu všeho bytí. Máme hledat v sobě a dívat se kolem sebe. Boha potom smíme přijmout do svého srdce jako živou jistotu, i když nám jeho vlastní podstata musí zůstat tajemstvím. Abd-ru-shin na závěr přednášky „Život" pravil:

„O Světle samém, o Bohu, přitom nemluvím. Je pro mne příliš svaté! Mimo to by přece člověk nikdy nemohl Světlo pochopit. Musí se na věky spokojit s tím, že Bůh jest! /624/.

Další ze slov, která jako ta nejzávažnější mohl nám Abd-ru-shin říci o Boží existenci, je patrně tento výrok:

„Bůh jest Život! Jedině on! Všechno ostatní je jenom následek pohybu, který vzniká teprve tlakem vyzařování Života" /676/. Pohyb ve stvoření je důsledek jsoucnosti Boží.

Některá náboženství Orientu a starověcí řečtí filosofové se přiblížili víře, že původce všeho pohybu je Bůh. Indické Upanišády, i když v podstatě pantheistické, znají tato slova: „On pohybuje všemi věcmi, ale on sám je nepohnutý, je blízký i vzdálený současně, je ve všech věcech, a mimo všechny věci... On je Život, Slovo, Duch, Skutečnost, Nesmrtelnost" /Mundaha-Upanišáda 2,2,2/. Řecký filosof Plato mluvil o Bohu jako o nejvyšším dobru. Jeho žák Aristoteles učil, že musí existovat na hmotě nezávislý „nejvyšší nepohyblivý", protože ve světě existuje pohyb. V souhlase s Aristotelem později i Tomáš Akvinský z pohybu ve světě vyvozoval existenci Boha jako nepohyblivého původce všeho pohybu. To byl v jeho scholastické filosofii jeden z pěti důkazů Boží jsoucnosti.

Také existence přirozeného mravního zákona, hlasu našeho svědomí, vedla od pradávna i primitivní národy k myšlence, že musí existovat nejvyšší bytost, která do nitra lidí vložila vědomí mravního zákona. Moderní etnologická, archeologická a jazykozpytná bádání dokazují správnost teorie, že již od počátku patří k duchovnímu pokladu lidstva idea jediného Boha. Tato původně dětsky čistá víra v Boha se později zatemnila prvky mythickými a magickými. Dnešní národy na nejnižším stupni civilizace v Americe, Asii, Africe a Austrálii mají velmi čistou ideu jediného Boha, stvořitele světa a mravního zákonodárce /W. Schmidt/.

Víra v Boha ve starověkých filosofických učeních a v náboženstvích primitivních i pokročilejších národů byla ovšem nedokonalá. Proto Bůh zjevil sám sebe lidem přímo na začátku tří hlavních epoch duchovního vývoje lidstva. Bylo to zjevení Starého zákona, později zvěst Syna Božího Ježíše Krista, a naposledy v době zcela nedávné mluvil k nám Bůh ústy Ducha Pravdy. Stejně jako Ježíš ani Abd-ru-shin nepodává důkazy o Boží existenci jinak než tím, jak se Bůh sám skrze něho projevuje Božími znameními, a především také vede nás i on moudře od stupně ke stupni až tam, kde nás čeká radostná jistota viry v Boha, přesvědčení o nebeském Otci, Stvořiteli a Udržovateli všeho, jehož moudrost řídí svět.

 

2. Abd-ru-shin hlásá osobního Boha 

 

Bůh je v Poselství Grálu chápán jako osobnost, jako bezbytostná osobnost /911/, nikoliv jako pouhá neosobní síla ve vesmíru nebo nad ním. Bůh není bytost, protože podle výkladů Poselství Grálu bytost může být jen stvořená, zatímco Bůh je bezbytostný /wesenlos/ a nezávislý /unabhängig/: „Bytostné /wesenhaft/, tedy to, co se objevuje ve viditelných formách a co je proto schopné zobrazení, je všechno kromě Boha. Jedině Bůh sám je bezbytostný" /766/. „Bezbytostné je tedy to, co jediné je nezávislé, zatím co všechno ostatní je na bezbytostném v každém ohledu závislé a proto se označuje jako bytostné. Patří k tomu i všechno duchovní a právě tak i všechno božské. Bezbytostný je však jedině Bůh" /911/. Abd-ru-shin zde poukazuje na přesnou hranici mezi nezobrazitelným a nezávislým Bohem a ostatním jsoucnem, zformovanými a na Bohu závislými tvory.

V učení Grálu není tedy obsažena víra v neosobní božskou sílu ani ztotožnění Boha se světem /pantheismus/. Poselství Grálu učí, že mezi Bohem a světem je rozdíl v podstatě, a že Bůh je bezbytostný a proto nezobrazitelný osobnostní Subjekt.

Podle Poselství Grálu není tedy Bůh pouhá předmětná síla, nýbrž její Dárce, tedy osobnost. Protože je Bůh osobnostní Subjekt, je k němu možný osobní vztah já - Ty. To lze snadno vyvodit z Abd-ru-shinových slov o modlitbě i z textu modliteb Grálu.

O modlitbě praví Abd-ru-shin kromě jiného toto:

„Lidé, kéž byste se uměli konečně správně modlit! Skutečně modlit! Jak bohaté by bylo potom vaše bytí. Neboť v modlitbě spočívá největší štěstí, jehož se vám může dostat. Povznese vás do nezměrných výšek, a oblažující cit štěstí bude vámi proudit... Jest jenom jeden, jemuž smíte zasvětit své modlitby: BŮH! V posvěcených okamžicích přistupujte k Němu s posvátným citem, a předložte Mu všechen dík, který váš duch dovede vytvořit! Jenom na Něho samého se obracejte v modlitbě, neboť Jemu jedinému patří dík a Jemu jedinému patříš ty sám, člověče, protože i Jeho velikou láskou jsi mohl vzniknout!" /889n/.

O úvodním zvolání modlitby Otče náš Abd-ru-shin říká:

„V tomto volání je obsaženo vaše upřímné ujištění: ´Uznávám, ó Bože, všechna Tvá otcovská práva nade mnou, a chci se jim s dětskou pokorou podřídit! Tím také uznávám, Bože, Tvou všemoudrost ve všem, co mi přinese Tvé určení, a prosím, abys rozhodl o mně tak, jako otec o svých dětech! Zde jsem, Pane, abych Tě slyšel a byl Tebe dětsky poslušen!´" /307/.

Také v modlitbách Grálu je vyjádřen náš osobní vztah k Bohu.

„Tvůj jsem, Pane! Můj život má být jenom díkem Tobě. Přijmi milostivě toto mé chtění a daruj mi k tomu i dnes pomoc své síly." Tak zní ranní modlitba. Bůh je dárce síly, nikoliv neosobnostní síla. Podobné jsou i další modlitby, modlitba večerní, modlitba před jídlem a při pobožnosti. V modlitbě „Věřím ve Světlo" říkáme mimo jiné: „Před Tebou se skláním v pokoře a Tobě obětuji celé své bytí...". Obětovat své bytí můžeme jenom osobnostnímu Bohu, který jako osobnost jediný může naší oběť přijmout, zatím co nějaká pouze neosobnostní síla by to učinit nemohla.

Poselství Grálu nám doporučuje modlit se především vlastními slovy, ano i beze slov, a vždy předkládat Bohu v modlitbě jenom to, co cítíme /300/.

Náš osobní vztah k Bohu se má stále prohlubovat promýšlením Božího Slova, kontemplací, modlitbou a v neposlední řadě činy ve vědomé službě Bohu.
 

3. Touha po Bohu a poznávání Boha
 

Již biblické poselství hlásá nesmírný odstup, který je mezi tvorem a Stvořitelem. Ve Starém zákoně Hospodin praví Mojžíšovi: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat na- živu" /Ex 33,20/. V Novém zákoně říká evangelista Jan: „Boha nikdo nikdy neviděl" /J 1,18 a 1 J 4,12/, a „Ne že by někdo Otce viděl; jen ten, kdo je od Boha, viděl Otce" /J 6,46/. Od Boha je jenom Syn Boží a Duch Pravdy, Duch Svatý. Eucharistická modlitba katolické mše obsahuje v závěru prosbu: „Splň naši naději, že s nimi (tj. s našimi zemřelými bratry a sestrami) budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu..." Zde je výslovně řečeno: vidět tvou slávu. Vidět Boží slávu neznamená vidět Boha samého, neznamená to vidět Světlo přímo a bezprostředně.

Stejně tak se i v Poselství Grálu mluví o tom, že žádný tvor nemůže vidět Boha, dokonce ani věční praduchovní v ráji:

„Věční si přitom plně uvědomují blízkost svého velikého Boha, v jehož síle stojí, ale současně považují také za samozřejmé, že jsou na své největší výši a že se nikdy nemohou státi schopnými uzřít Boha" /107/.

Nemůže-li žádný tvor Boha vidět, neznamená to, že by jej nemohl poznávat. Poznání Boha je možné a dokonce Světlem chtěné. Starozákonní Kniha moudrosti zná cestu k tomu, cestu, která je stále otevřená: „Neboť z velikosti a krásy tvorstva srovnáním lze poznat jejich stvořitele" /Mdr 13,5/. Naše poznání Boha se tedy zakládá na obdobnosti, analogii. Apoštol Pavel říká: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu" /Ř 1,20/. Na základě tohoto výroku se praví ve věroučné konstituci „Slovo Boží" z 2. vatikánského koncilu: „Bůh, který skrze Slovo všechno stvořil a udržuje v bytí, dává ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě." Dále se tam říká, že „je možné přirozeným světlem lidského rozumu z věcí stvořených poznat Boha jakožto původce a cíl všech věcí."

V Poselství Grálu je poznání Boha viděno v souvislosti s touhou po poznání Boha, s onou touhou, kterou si přinášíme z ráje, odkud jsme vyšli jako nevědomé duchovní zárodky. Důsledné učení o původu vlastního já člověka, lidského ducha, v ráji, ve světlé nebeské úrovni, je na půdě křesťanství nové a patří již k zaslíbenému dovršení Kristova poselství.

Touha po Bohu provází lidské duchy při jejich putování životy: „I když jsem již vysvětlil, že člověk nikdy nemůže Boha skutečně vidět, protože jeho druh nemá k tomu naprosto schopnost, přece chová v sobě dar poznávat Boha v jeho dílech... Vám lidem je dána neukojená touha po poznání Boha. Tato touha je ve vás vrostlá, abyste při svém putování pozdějším stvořením nenalezli klidu. Pro svůj vlastní vývoj smíte proputovat pozdější stvoření, abyste se stali vědomými a učili se plni díku užívat požehnání, které světy pro vás chovají a vám nabízejí" /749/.

Podle Poselství Grálu z nebeského ráje pochází ona tajuplná touha člověka po Bohu. Ze srdce žalmistova vytryskla ve slovech plných vroucí lyričnosti: „Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi" /Ž 63,2/.

Velký křesťanský myslitel a církevní Otec Augustin vyslovil o oné odvěké touze známá slova: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane. A mé srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě". Obránce křesťanství Tertullianus (okolo r. 200) mluvil dokonce o vědomí Boha: „Duše dostala už při svém zrození jako dar vědomí Boha."

Touha po Bohu, po ráji a věčnosti je uložena v nitru každého člověka, i když je někdy hluboko skryta. Ona je jakoby dědictví člověka z jeho duchovního domova, z ráje, odkud jsem kdysi vyšli na cestu k plnému sebeuvědomění. Hnacím motivem všeho náboženského úsilí v dějinách lidstva byla právě tato touha.

Nejstarší dějiny jsou poznamenány obšťastňujícím procitnutím k blaženému vytušení Boha jako Otce všeho, co jest. Toto tušení Boha z dětského věku lidstva při stálé touze po dokonalejším poznání Boha - Stvořitele neslo se do dalších tisíciletí prostřednictvím omilostněných, kteří připravovali cestu pro vyšší zjevení Boží. Avšak vlivem pádu člověka do dědičného hříchu nadvlády chladného rozumu dostávaly se národy do slepých uliček modloslužby, orgiastických a krutých kultů a nechyběly ani časté lidské oběti. Původní čistý monotheismus degeneroval a touha po Bohu, vložená od počátku do srdce každého člověka, a dokonce i prvotní víra v jediného Pána a Stvořitele jako mravního zákonodárce dostávala se na scestí.

Boží plán spásy šel však přesto kupředu. Světlo pomáhalo lidem, aby mohl nastat duchovní vzestup. Do dějin lidstva vstoupil izraelský národ, a ten již v době patriarchů vyznával jediného Boha. Izraeli se dostalo přímého zjevení Božího a zjevení Boží vůle ve formě Desatera přikázání. V izraelském národě se původní víra za trvalé pomoci ze Světla udržela až do příchodu Ježíše, Syna Božího, i když se lid občas vzdaloval od Hospodina a byl proroky znovu a znovu burcován k věrnosti. Ježíšovým příchodem byla zasazena hluboká rána starému nepříteli lidí, jehož vliv měl kdysi za následek pád do dědičného hříchu. Ale dějiny spásy i nadále pokračovaly.

Abd-ru-shin říká, že poznání Boha v jeho dílech je dar /749/. Tento dar je odpověď Boha na naši touhu po něm. V čem ono poznání spočívá? V přednášce „Řeč Páně" se vysvětluje, že můžeme porozumět Bohu prostřednictvím jeho stvoření, které je Boží řečí:

„Není ani jediné jiné cesty ke spáse, než je ta, kterou zřetelně ukazují zákony Boží ve stvoření! Celé stvoření jest řečí Boží. Máte se vážně snažit, abyste se ji naučili číst, což není tak těžké, jak si myslíte" /208/.

A jestliže Abd-ru-shin dále říká:

„Bůh však mluví k vám svým stvořením. Chcete-li se v něm dostat kupředu, musíte nejdříve poznat tuto jeho řeč" /209/, pak je tím vyjádřena závislost našeho duchovního vzestupu a spásy na zákonitosti, kterou vložil Bůh do stvoření a kterou apoštol vyjádřil tak lapidárně: „Co člověk zaseje, to sklidí" /Ga 6,7/. Apoštol zde samozřejmě má na mysli duchovní setbu a sklizeň.

Hlásá-li Poselství Grálu, že stvoření je řečí Boží, nemíní tím, že je to jediná řeč Boží k nám. Ze spisu vyplývá, že řečí Boží je také zjevení Starého zákona, zjevení Pravdy ve Slově Syna Božího a v jeho působení, jako i zvěst Ducha Pravdy.

Přestože můžeme poznávat Boha v jeho dílech, zůstává pro nás nekonečně tajemný. Nade všemi ještě neodhalenými tajemstvími vesmíru bude pro nás Bůh jako původce vesmíru a celého stvoření vždy tajemstvím. O svatém Grálu, „z něhož začal vznik a vývoj všeho stvoření" /Úkony Grálu na zemi, 1953/, praví Abd-ru-shin:

„Lidskému duchu musí tedy svatý Grál zůstat navždy a věčně tajemstvím" /381/.

Je-li pro člověka tajemstvím svatý Grál, úzce spjatý s vyléváním síly Boží do stvoření, pak stejným, ne-li větším tajemstvím musí pro nás zůstat původ této síly, Bůh.

Můžeme na sobě samých prožít velikost Boží lásky a moudrosti, poznat jeho vůli, ale on sám bude pro nás vždy mystériem. Jako nelze hledět do slunce v pravé poledne žhavého červencového dne, tak nemůže tvor vidět přímo svého Stvořitele.

V nebeských výšinách, v ráji, mohou duchové vidět odlesk Boží vznešenosti, slávu Boží. My zde na zemi smíme v posvátných okamžicích cítit Boží blízkost a poznávat Boha ze stvořených věcí, jako především z krásy vesmíru a přírody. Poznávat Boha můžeme také tím, že pochopíme smysl jeho stvořitelského činu a to, co od nás žádá v zájmu zachování krásy, harmonie a neporušenosti jeho díla. Poznáváme Boha, když poznáváme dobro jako jediný možný směr našeho konání, pokud chceme být zajedno s úmyslem, který má Bůh se vším, co jest. Můžeme poznávat Boha také v událostech mimořádných i všedních dnů našeho života, v nichž prostřednictvím zákonů Boží vůle zasahuje Bůh do běhu lidských dějin i do života jednotlivce. Je to především zákon zpětného působení, který nám často odhalí Boží vůli a tím přispěje k našemu poznání Boha.

Poznání Boha má však ještě jeden aspekt. Abd-ru-shin učí, že toto poznání a pochopení Boha může jít jenom cestou poznání přírodních bytostí, tedy přes důvěrné a láskyplné sblížení se s přírodou a s těmi Božími služebníky, kteří jsou činní v živé a neživé přírodě. Podle Poselství Grálu jsou totiž projevy živlů pozemské přírody ve vztahu k zformovaným elementárním silám, k bytostem, které hmotu oživují a řídí děje v ní. Jedna skupina bytostného ve stvoření jsou bytosti živlů: „Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy" /Ž 104,4/. Co je v žalmech napovězeno v náznaku, je dopověděno v Poselství Grálu, a to učením o sféře bytostného ve stvoření, k níž patří bytosti živlů, zformované elementární síly. Tito v Poselství Grálu zmiňovaní bytostní to také byli, kdo museli uposlechnout Syna Božího, když učedníci za mořské bouře prosili na lodi Ježíše, aby je zachránil. Ježíš učedníkům nejdříve vytkl ustrašenost a malověrnost, a pak bouři utišil: „Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?" /Mt 8,26n/. Když Ježíš umíral na kříži, byli to také tito bytostní služebníci Boží, kteří stáli za živelním děním doprovázejícím Ježíšovu smrt.

Křesťanští teologové všech dob přemýšleli o podstatě a úkolu andělů, o nichž je řeč v Bibli, a někdy je chápali jako bytosti živlů. Správně vytušili existenci zformovaných bytostných sil a nazývali tyto Boží služebníky prostě anděly, tj. posly. Okolo r. 200 tvrdil Origenes, že andělé mají co činit s říší přírody, s rostlinami a vším živým, i s vodou a vzduchem, a pečují, „aby vzduch zůstal nezkažený a stal se životní silou, kterou lidé vdechují". Někdy se i v současné teologii chápe úkol andělů strážných jako usměrnění živlu tak, aby neohrozil člověka, který má zůstat ochráněn, nebo aby nezničil lidské dílo vybudované ke cti Boží /R. Dacík/.

V přednášce „Poznávání Boha" Abd-ru-shin praví:

„Teprve když některý národ dospěl ve vývoji tak daleko, že věděl o činnosti všeho bytostného, potom se mohl dovědět o duchovnu, o praduchovnu, o božském, a posléze i o Bohu!" /755/."

Bez jasného vědění o činnosti bytostného není nikdy duchovního poznání. Bez jasného vědění o duchovnu a jeho působení nemůže nikdy vyrůst poznání Boha!" /759/.

„Člověk nikdy nemůže přijít k opravdovému poznání Boha, jestliže nekráčí stupeň za stupněm v tom pořádku, jaký je vyznačen ve stvoření, jaký mu stvoření v samočinných prazákonech samo nabízí! Neboť stvoření se přece skládá z těchto stupňů. A tak ani dobré nauky člověku neprospějí, ale jenom zmatou jeho cesty. To je nemoc celé dosavadní misijní práce" /753/.

„Zařaďte proto v budoucnu při každé misijní činnosti a ve veškerém školním vyučování vědění o Bohu až nad vědění o zformovaných bytostných silách a jejich působení. Teprve z toho se potom může vyvíjet vyšší vědění o duchovnu a praduchovnu, nakonec i o božském a o Bohu. Celé vědění o stvoření je nutné, má-li člověk konečně dospět k vytušení velikosti Boží a tím i k pravému poznání Boha" /757/.

Abd-ru-shin dává zde lidstvu a zvláště křesťanům do rukou dosud netušený klíč, který otvírá lidské srdce pro poznání Boha, pro víru v Boha, která je opravdu živá, prožitá, a proto neotřesitelná. Teprve víra, která se tak stala přesvědčením, může pomáhat vzhůru i druhým, může svou jistotou pozitivně ovlivňovat všechny lidi, s nimiž se stýkáme.
 

4. Transcendence, blízkost a všudypřítomnost Boží 

 

Učení Grálu o Bohu je křesťanský trinitářský monotheismus. První příčinou všeho je jediný Bůh ve třech Osobách, které jsou jedné božské podstaty.

Podle učení Grálu Bůh přesahuje svět, je transcendentní. Současně je všudypřítomný a také v určitém smyslu nekonečně blízký všem tvorům. Bůh je ve stvoření neustále živě přítomný, není neúčastně uzavřen sám do sebe, nýbrž má nejvýše živé a sdílné vztahy navenek. Bůh je tedy světu imanentní. Tyto projevy Boží podstaty se navzájem nevylučují, nýbrž doplňují a jsou ve stálém živém vzájemném vztahu. Přesažnost, blízkost a všudypřítomnost - již v tom je snad něco z tajemství Boží trojjedinosti: Bůh Otec, Bůh Syn - Láska, a Duch svatý.

Boží transcendenci, přesažnost, nadsvětovost, vyjadřuje Poselství Grálu tímto podobenstvím: „Umělec je na příklad také ve svém díle, splývá s ním, a přece stojí jako osobnost vedle něho. Dílo je ohraničené a pomíjivé, umělcova dovednost však proto ještě ne. Umělec, tedy tvůrce díla, může zničit své dílo, v němž spočívá jeho chtění, aniž on sám je tím dotčen. Zůstává přesto ještě vždy umělcem. Umělce poznáváme a nacházíme v jeho díle, a stává se nám blízkým, aniž je třeba, abychom ho viděli osobně. Máme jeho díla, jeho chtění v nich spočívá a působí na nás, v nich se s ním setkáváme, i když on sám žije třeba daleko od nás. Samostatně tvořící umělec a jeho dílo dávají nám matný odlesk toho, jaký je poměr Stvořitele ke stvoření" /75/.

Z toho, co říká Poselství Grálu v tomto podobenství o umělci a jeho díle, vyplývá mnohé. Především to, že svět není nekonečný, jak je to jinde dokonce výslovně řečeno:

„Svět není nekonečný. Je to hmotné stvoření, tedy dílo Stvořitelovo. Toto dílo stojí jako každé dílo vedle svého Tvůrce a jako takové je ohraničené" /74/.

Dále je zde vyjádřena základní pravda, že uměleckého díla by nebylo, kdyby zde nebyl umělec, a tak je tomu i s existencí světa. Bůh, stejně jako umělec, může své dílo postrádat, jeho tvořivost však zůstává.

Kdo citlivě vnímá umělecké dílo, může vycítit jeho smysl, pochopit umělcův úmysl. I my můžeme ze stvoření poznat vůli Boží, vycítit úmysl, jejž má Bůh se stvořením. Můžeme, i když jenom částečně, pochopit jeho lásku, která dala světu vzniknout. Najít vůli Boží má pro naši víru základní význam, protože najdeme-li Boží vůli, poznáme v ní Boha /729/.

Nemáme však přiměřených slov na vyjádření oné nesmírné Boží rozdílnosti od jeho díla. Proto mluví Abd-ru-shin o „matném odlesku" v souvislosti s podobenstvím o umělci a jeho díle. Všechny i ty nejvznešenější přívlastky mohou být jenom stínem skutečné Boží velikosti. I Ježíš a Duch Pravdy mohli používat pouze nedokonalých lidských slov, jaké má k dispozici lidská řeč.

Protože Bůh svět stvořil, musí být více než svět, musí svět přesahovat. Boží transcedence je vlastně bezbytostnost a s ní souvisí to, že žádný tvor nemůže Boha vidět. Proto nejen apoštol Jan, ale i Pavel prohlásil: „Bůh přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět" /1 Tm 6,16/.

Přestože Bůh jako osobnost stojí mimo své dílo a je nekonečně velký, vznešený a svým nevýslovným majestátem všechno převyšující, je nám zároveň nekonečně blízký. Apoštol Pavel v Athénách učil, že „Bůh není od nikoho z nás daleko, neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme" /Sk, 17,28/. Žalmista vložil svou duchovní zkušenost získanou z prožitku Boží blízkosti do nadšených, radostných slov chvalozpěvu: „Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem, kdo ho volají opravdově" /Ž 145,18/. Prorok Izajáš vyzývá: „Dotazujte se na Hospodina, dokud je možné ho najít, volejte ho, dokud je blízko" /Iz 55,6/. Míní tím modlitbu, modlitbou vstupuje člověk do Boží blízkosti; ona není monologem, nýbrž dialogem, protože Bůh odpovídá různým způsobem na naše prosby, díky a velebení.

Poselství Grálu nám o Boží blízkosti zvěstuje:

„Ve vašem nitru stojí oltář, který má sloužit k uctívání vašeho Boha. Tímto oltářem je vaše schopnost cítění. Je-li čistá, má těsné spojení s duchovnem a tím i s rájem! Pak bývají chvíle. kdy i vy můžete plně procítit blízkost svého Boha, jak se to často stává v nejhlubší bolesti a v nejvyšší radosti! Pak vyciťujete jeho blízkost stejně, jako ji trvale prožívají v ráji věční praduchovní, s nimiž jste v takových chvílích úzce spojeni... To je největší štěstí lidského ducha" /107/.

O Boží pomoci, jíž jsme obklopeni, mluví Abd-ru-shinova přednáška z Napomenutí: „Když je nouze nejvyšší, je vám Boží pomoc nejblíže!"

Přes onu blízkost ani věční v ráji nemohou uzřít Boha /107/. nalézt spojení s Bohem, tedy procítění Boží blízkosti nebo spatřování Boha v jeho dílech, není totožné s přímým „patřením na Boha tváří v tvář" podle formulace příslušné křesťanské nauky o stavu duše, která došla konečné spásy. V Bibli je několik míst, kde se mluví o vidění Boha a o tváři Boží, avšak v obrazném smyslu toho slova: „Ti, kdo hledají tvou tvář..." /Ž 24,6/, „... ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář" /nu 6,26/, „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha" /Mt, 5,8/, „... budeme mu podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest" /1 J 3,2,/. Jiná biblická místa však potvrzují, že inspirovaní autoři zde nemohli mít na mysli skutečné spatření Boha v jeho podstatě. Nechtěli říci, že by tvor, člověk, i ve své nejvyšší možné dokonalosti a čistotě mohl vidět Boha v celé jeho zářivé oslepující vznešenosti, protože v Bibli na mnoha místech je dosvědčeno, že člověk nikdy nemůže spatřit Boha. Nauka o stavu spasených duší v nebi a o jejich „patření na Boha tváří v tvář", odvozená hlavně z 1 J 3,2, měla by být v církvi nově chápána v celé hloubce výrazu „patření", jak k tomu Poselství Grálu ukazuje cestu. „Kdo patří na Boha, je v nebi, ať je kdekoli." /Kubalík, Hovory o víře, 1986/. V tomto výroku katolického teologa se již ozývá nový tón. Mohu vidět Boha v kráse přírody a v dobrotě lidí i na zemi, tedy kdekoliv, a již v tom je něco ze života ve světlých oblastech, v nebi. Je třeba najít Boží Lásku, Krista: „Kdo vidí mne, vidí Otce" /J 14,9/. Na toto slovo se, myslím, kladl dosud příliš malý důraz při formulování církevní nauky o nebi. Pokud jde o jiné křesťanské církve, je třeba povědět, že Církev československá husitská nemluví o „patření na Boha tváří v tvář", nýbrž o „blaženosti v Bohu" a o „věčném obecenství spasených s Bohem" /Základy víry Československé církve, 1958/, a tím se blíží našemu pojetí.

Možnost nalézt spojení s Bohem a vycítit jeho blízkost, jak o tom mluví Poselství Grálu, je dána Boží všudypřítomností. Ta z křesťanského hlediska znamená, že Bůh je všude svou všemohoucí činností, svou vševědoucností a svou podstatou. Tomáš Akvinský řekl, že Boží všudypřítomnost je dána už tím, že Bůh je příčina všeho bytí a že všechno zachovává a řídí. Bůh je přítomný ve světě svou láskou, ale i v zákonech stvoření, které řídí duchovní i přírodní dění.

Poselství Grálu vysvětluje Boží všudypřítomnost ve stejnojmenné přednášce takto:

„Člověk najde spojení se Životem! Ale jenom spojení s ním, nikoliv Život sám! V modlitbě nebo ve vážném hledání nacházíte tedy spojovací cestu k Bohu, a proto se vám jeví Bůh tak všudypřítomný, jak jste si to dosud představovali" /676/. „Býti všudypřítomný neznamená vlastně nic jiného něž možnost být dosažitelný z každého místa ve stvoření" /677/. „Všudypřítomnost byla nesprávně chápána. Snad lze všudypřítomnost ještě lépe vyjádřit slovy: ten, jenž jest vždy přítomný! Ten, kterého lze vždy najít, hledáme-li ho" /677/.

Majestát Boží se tedy projevuje nejen Boží svatostí, věčností a svobodou, ale i absolutní a všemohoucí vládou nad prostorem, nad stvořením, jak je to patrné ze slov „... z každého místa ve stvoření". Současně zde Poselství Grálu vypovídá o tom, že Boží vláda neznamená oddělenost, nýbrž že je blízká a vždy připravená v lásce se setkat s tím, kdo Boha hledá: Bůh je ten, „kterého lze vždy najít, hledáme-li ho". Nacházíme-li Boha v modlitbě, není to pouhý výsledek lidské schopnosti a činnosti, nýbrž je to milost, kterou Bůh ve své lásce předem připravil pro ty, kdo ho hledají s upřímným srdcem. Slova Poselství Grálu „ten, jenž jest vždy přítomný" promlouvají o Boží věčnosti, o vládě Boží nad časem, o stálé Boží přítomnosti, o současnosti vůči každé dějinné době. Pro Boha neplatí kategorie času, čas, protože je věčný, se nevztahuje na Boha. Boží věčnost je neměnná, to jen my „spěcháme času vstříc, my se ženeme do času, který je věčný" /34/.

Jiná místa Poselství Grálu se zmiňují o Boží všudypřítomnosti jen nepřímo.

„Tak má se i člověk v nouzi obracet s prosbou k Bohu, a předkládat mu, co ho tíží" /302/.

Jaká milost spočívá v tom, že se smíme setkávat s Bohem v hluboce procítěné modlitbě, že smíme nalézat spojení se Všudypřítomným a Vždypřítomným, to poznáváme zvláště ve chvílích úzkosti a bolest. Všichni jsme jako lidé vydáni někdy bídám těžkých chvil. Víme, že Bůh je nade vše povznesené Světlo, jehož nikdy nikdo nespatřil a nespatří, a přesto smíme mít jistotu, že nás vyslyší jako Otec. Jinak bychom byli jako sirotci, ztraceni bez pomoci uprostřed chladného, cizího vesmíru. Světlo na cestu nám však přináší víra v Boha, jeho Slovo, jeho pomoc - a v neposlední řadě Večeře Páně, svatá Hostina.

Svatá Hostina je jeden z nejvýznamnějších projevů Boží blízkosti a všudypřítomnosti: „Požehnání Nejvyššího proudí na chléb a víno, obojí je nám podáváno jako viditelné znamení Lásky Boží, která se s námi, lidskými duchy, tímto obdarováním spojuje" /Úkony Grálu na zemi. Výňatek z pokynů pro učící se a vyučující. Nakl. Maria Bernhardt, Vomperberg, a nadace Poselství Grálu, Schwäbisch Gmünd 1953/.

Jest jenom jeden Bůh, jedna Boží Láska, a proto jen jedna nedílná milost Boží v obdarování Večeře Páně, tak jako se tělem učiněné Slovo Boží dává všem. Svatá Hostina je tak vznešené Boží obdarování, že nemá nic společného s rozdíly ve vyznání, ale jde přes ně a nad ně. Protože je svatá Hostina bezprostředním projevem Boží blízkosti (tak jako je nám Bůh blízký i ve svém Slově), může být rozdíl v její působivosti stejně jako u Slova Božího dán pouze příjemcovým vnitřním životem (Abd-ru-shin, Odpovědi, odpověď č. 3), nikoliv konfesí. Podle Abd-ru-shina záleží jen na příjemcově vztahu k této svátosti, nikoliv na osobě toho, kdo ji vysluhuje.

Ježíš je vtělená Boží Láska jako Osoba božské Trojice /1044/. Jestliže se tedy podle uvedeného textu Hnutí Grálu spojuje s námi při svaté Hostině Boží Láska a my Hostinu chápeme současně jako přijímání Slova Božího a ducha Kristova /459/, znamená to, že se s námi spojuje Syn Boží, druhá božská Osoba. I když Kristus ve své bezbytostné podstatě odešel k Otce, je snad právě v Kristu vzhledem k Večeři Páně třeba hledat odpověď na otázku, co pro nás znamená a kde je pro nás Boží blízkost. Vedle toho Boží všudypřítomnost se nám podle mého domnění může jevit jako důsledek působení Ducha svatého. Duch svatý vylévá sílu Boží do celého stvoření /558/, v celém stvoření jsou činné zákony vzešlé z působení Ducha svatého /237n/ a nesoucí v sobě vůli Boží.

Stálé obnovování stvoření Boží silou, kterou vylévá Duch svatý, je projev Boží péče o jeho dílo. Je to projev „neproměnné božské lásky Otcovy" /383/. Bůh se přitom určitým způsobem přibližuje ke všemu ve stvoření: „Je to chvíle spojení, přinášejícího obnovení síly" /363/.

Asi pro toto přiblížení a spojení je svatá Hostina na zemi, v níž se s námi spojuje Boží Láska, obrazem nebeské Hostiny, tedy obrazem vylévání síly Ducha svatého k udržování stvoření: „A tak jsme dostali svatou Hostinu nejen jako památku na Kristův odchod, ale i jako stále se opakující okamžik v Hradu Grálu, v němž je zprostředkovávána zářící síla Boží celému stvoření".  /Úkony Grálu na zemi, Nakl. Maria Bernhardt, Vomperberg, Nadace Poselství Grálu, 1953/.

Co je pro stvoření vylití síly Ducha svatého, to je pro nás svatá Hostina. Snad je v tomto vztahu i něco z tajemství svaté Trojice. Bůh Otec skrze Syna, Lásku, nám daroval svatou Hostinu, Večeři Páně, a skrze Ducha svatého daruje nebeskou Hostinu, vylití síly Boží do stvoření.

Mluví-li se v Poselství Grálu o cestě k Bohu, znamená to, že po ní jdeme k Bohu. Můžeme však jako lidé jít k Bohu, přibližovat se mu? Poselství Grálu na to odpovídá kladně:

„Já však vám pravím: nutnost přibližovat se tkví v celém stvoření!" „A vy se máte a musíte přibližovat ke svému Bohu!" /235/.

Přitom nám pomáhá poznání vůle Boží, tedy Duch svatý, a setkání s duchem Kristovým:

„Kdo ve vážném hledání spěje k Pravdě, kdo usiluje o čistotu, tomu nechybí ani láska. Takový člověk je stupínek za stupínkem veden duchovně vzhůru, i když někdy za těžkých pochybností a duševních bojů. Ať již patří k jakémukoli náboženství, setká se s duchem Kristovým, a to buď již zde nebo teprve v jemnohmotném světě. Kristův duch ho pak povede dále až ke konečnému poznání Boha Otce, a tím se naplní slova: ´Nikdo nepřichází k Otci, jedině skrze mne´" /245/.

Přibližování se k Bohu symbolizuje Večeře Páně. Věřící prožívá odstup od Boha na svém místě v chrámě odstupem od stolu Páně. Bůh nejde za ním, jestliže to člověk odmítá. První rozhodnutí, jít ve víře k Bohu, musí vyjít od člověka. Bůh všemi způsoby pomáhá člověku učinit toto rozhodnutí , ale neudělá to za něho, protože ponechává člověku svobodnou vůli. Touha po Bohu vede věřícího blíže ke stolu Páně a k setkání s Boží Láskou, a tu on jde ke svaté Hostině. Přichází k ní z různých míst v chrámě, neboť Bůh je „dosažitelný z každého místa ve stvoření" /677/.

Cestu k Bohu lze vyznačit třemi milníky: hledání spojení se Světlem ve vroucí modlitbě /676/, poznání vůle Boží v zákonech stvoření, tedy poznání působení Ducha svatého /729/, a konečně setkání lidského ducha s Kristem, s Boží Láskou /245/. To je současně cesta ke svaté Trojici Boží.

Na této cestě je samozřejmostí radostná poslušnost Boží vůle, vždyť je to cesta našeho srdce, cesta k našemu Otci v nebesích... Ve své touze po Bohu se přenášíme i přes onu nesmírnou slávu a jas, který obklopuje Boha.

Závěrem je nutné zmínit se ještě o tom, že žádný tvor nemůže existovat ve skutečné Boží blízkosti. O vlastní, podstatné blízkosti bezbytostného Boha vyjadřuje se Poselství Grálu takto:

„Neboť není nic, o čem by bylo možno říci, že je to v Boží blízkosti, jestliže blízkost měříme podle lidských pojmů. Ani ta největší vzdálenost, jaká je podle lidské chápavosti možná, nestačí, aby poskytla alespoň přibližný obraz o vzdálenosti, kterou chci označit jako největší blízkost Boha. Je nekonečně větší, poněvadž to, co lze nazývat skutečnou blízkostí Boží, je dmoucí se moře plamenů ještě bez možnosti zformování" /1058/.

Zde je v Poselství Grálu pro nás názorně vyjádřena Boží nedostupnost, odstup Boha ode všeho zformovaného, ode všeho stvořeného.

Dmoucí se moře plamenů v Boží blízkosti - to je obraz nesmírné síly a působivosti, který nám umožňuje vycítit něco z Boží vznešenosti. Tento obraz v nás současně budí hluboký dík Bohu za to, že přes vznešenost Božího majestátu, přes nekonečnou vzdálenost a povznesenost Boha nad vším ostatním jsoucnem smíme se k Bohu přibližovat a v posvátných chvílích našeho života, v modlitbě, ve velebení a uctívání vyciťovat s blažeností v srdci Boží blízkost.
 

5. Svatá Trojice Boží

 

Obtížnost, ba nemožnost chápat tajemství svaté Boží Trojice naším lidským rozumem ilustruje se často v křesťanské literatuře legendární hagiografickou epizodou ze života církevního Otce Augustina: Světec kráčel po mořském břehu přemýšleje o mystériu Boží trojjedinosti a přitom spatřil dítě, které se lasturou snažilo přelít moře do malé jamky v písku. Myslitel viděl v tomto marném počínání dítěte podobenství své snahy o plné pochopení Nejsvětější Trojice.

Křesťanská teologie se ovšem přesto snaží co nejvíce se přiblížit tomuto tajemství. Stručně řečeno dospěla k tomu, že Bůh Otec je Stvořitel, Bůh Syn je Spasitel a Duch svatý je Posvětitel. To je vyjádření, které charakterizuje Boží činnost pouze směrem navenek. Proto někteří teologové došli k učení o vnitřním životě Boha, o vzájemných vztazích Osob božské Trojice. „V Trojici je vzájemný vztah tří Osob - Otce, původce bez počátku, Syna, Slova, tj. absolutního smyslu, a sv. Ducha, oživujícího principu živoucí dynamiky." „Hypostaze Trojice nejsou zaměnitelná zdvojení nebo tvářnosti jedné neosobní Prasíly, nýbrž zachovávají svou osobní samostatnost, jsou však jako Osoby nerozlučitelné a jednoho bytí, tj. sebe navzájem poznávající v sjednocující lásce."

Na sněmech v Niceji /r. 325/ a v Cařihradě /r. 381/, které zamítly bludná učení popírající božství Kristovo a božství Ducha svatého, bylo formulováno tzv. nicejsko-cařihradské vyznání víry, i dnes v církvích platné a používané v křesťanské liturgii. Je v něm vyslovena nauka, že jediný Bůh je ve třech božských Osobách: Otci, Synu a Duchu svatém. Tato nauka je jedním ze základních kamenů víry křesťanů katolických, evangelických, pravoslavných a jiných.

V nicejsko-cařihradském vyznání se mluví o Bohu Otci jako o Stvořiteli všeho viditelného i neviditelného. O Bohu Synu se m.j. říká, že „se zrodil z Otce přede všemi věky" a že je „jedné podstaty s Otcem, skrze něho je všechno stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe...". Po dlouhém článku o Kristu následuje mnohem kratší vyjádření víry v Ducha svatého: „Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků."

Víra v Trojici Boží je ve Starém zákoně obsažena jenom v náznacích, které se staly poněkud jasnějšími teprve ve světle křesťanské víry. Staří Židé trojjedinost Boží neznali. V Novém zákoně je zvěst o ní obsažena na několika místech, nejjasněji v tzv. trinitářské formuli křtu: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" /Mt 28,19/. Křest byl proto od nejstarších dob udělován v církvi ve jménu svaté Trojice.

O božských Osobách mluví se v Novém zákoně ještě na několika jiných místech, např. J 1,14; 14,11 aj. Významný je v tomto směru zvláště záznam o Ježíšově křtu v Jordáně /L 3,21/, o němž mluví všechna čtyři evangelia. Je v nich zmínka o Synu Božím a o Duchu svatém. Totéž lze říci o Ježíšově řeči při poslední večeři podle Janova evangelia, kde je dosvědčeno Kristovo Synovství a božství Ducha svatého /J 14-16/. Tento Duch svatý, Utěšitel, kterého slibuje Kristus apoštolům, není jen nějaký dar; je to skutečná Osoba, jejíž činnost je zřejmě božská. Jeho přítomnost nahradí přítomnost Kristovu" /Dr. Reginald M. Dacík O.P., Bůh a jeho život. 2. vyd. 1941. Dominikánská edice Krystal, Olomouc, s. 116/. Současný teolog zdůrazňuje samostatnou činnost Ducha sv. jako božské Osoby, protože se často vyskytuje nesprávné chápání Ducha sv. jako pouhé síly nebo daru.

Co učí Poselství Grálu o svaté Trojici Boží? Poselství Grálu vneslo do dosavadního křesťanského pojetí svaté Trojice a do pojetí jednotlivých Osob Trojice mnoho nového. Učení Grálu o Boží Trojjedinosti a o skladbě stvoření a původu a cíli člověka je jádro Poselství Grálu, je tím, co je nové ve zvěsti vtěleného Ducha Pravdy, a co dosavadní poklad křesťanské víry nesmírně obohacuje, doplňuje a dovršuje. Odstraňuje nejasnosti a rozpory, které byly hlavně v poslední době příčinou, proč mnoho lidí odcházelo z křesťanských církví a přestávalo vůbec věřit v Boha. Duch Pravdy přišel, aby rozpory a nedůslednosti odstranil, aby lidem ukázal Boží dílo takové, jaké je, a všechno, co se týká Boha a jeho plánu a skutků s člověkem, aby uvedl v naprostý soulad s učením o Boží dokonalosti a moudrosti. Tam, kde tento soulad není, stojí věrouka na nepevném základě, a to je příčinou nevěry mnohých.

Takovou nejasností je třetí božská Osoba. Církve mají o ní nejrozmanitější výklady, z nichž některé již na první pohled nevystihují a podceňují Ducha svatého jako Boha z Boha; božské Osoby, Syna a Ducha svatého nerozlišují v jejich vztahu ke stvořitelskému činu Božímu.

„Kdo jest Bůh Otec a Bůh Syn, to bylo již mnohým jasné, ale Duch svatý zůstával nejasným pojmem" /237/.

Poselství Grálu učí, že Duch svatý je Boží vůle, Boží Spravedlnost. Ježíš, Syn Boží, je Boží Láska.

Spravedlnost a Láska Boží jsou podle učení Grálu Osoby svaté Trojice:

„Tak jest Bůh Otec ve své všemohoucnosti a moudrosti, po pravici část jeho samého, Bůh Syn, Láska, a po levici Bůh Duch svatý, Spravedlnost. Oba vyšli od Boha Otce a patří k němu jako k jednotnému celku. To je Trojice jednoho Boha" /237/.

Stejně jako tvůrčí Vůle, Imanuel, jest osobností, tak i Láska ve svém působení se stala osobností v Ježíši. Oba jsou jedno s Otcem jako jeho části a Otec jest v nich. Od věčnosti až na věky. Ježíš je Boží Láska, Imanuel Boží Vůle!" /1044/.

V těchto slovech je závažné to, že se zde používá výrazu „osobností" (v originále „persönlich").Opravňuje nás to mluvit o božských Osobách (Bůh Otec, Syn Boží a Duch svatý). Dále si povšimněte věty „Od věčnosti až na věky". Abd-ru-shin mluví o „bezbytostném světlém jádru trojjediného Božství" /1044/  Toto jádro je věčné, věčná je svatá Trojice Boží, věčné jsou všechny tři božské Osoby.

Duch svatý, Spravedlnost, je Boží vůle:

„Duch svatý jest vůle Boha Otce, je to Duch Pravdy, který od Otce oddělen zvlášť působí v celém stvoření a přesto zůstává, stejně jako Láska, tedy Syn, s Otcem v těsném spojení a jsou jedno" /237/.

To nejzávažnější z onoho nového se tedy týká Ducha svatého:

„Duch svatý je výkonná Spravedlnost, jejíž věčné zákony, nezměnitelné a neúplatné, proudí jako krev vesmírem a byly dosud jen vyciťovány a nazývány: Osud! Karma! Boží vůle!" /238/.

Ke křesťanskému učení o druhé božské Osobě jako Slově, které „se stalo tělem a přebývalo mezi námi" /J 1,14/ přistupuje tedy nyní ještě vyhraněné učení Grálu o tom, že Ježíš byl vtělená Boží Láska.

Avšak i v Poselství Grálu se ve smyslu J 1,14 mluví o Kristu jako o Božím Slově:

„Ježíš byl Slovo Boží tělem učiněné! Kdo tedy správně přijal v sebe jeho slova, ten přijal tak i jeho samého. Když nechá člověk v sobě oživit Slovo Boží, jež se mu nabízí, tak že se mu stane samozřejmostí v myšlení a konání, oživuje v sobě tímto slovem i ducha Kristova, neboť Boží Syn by tělem učiněné Slovo Boží!" /459/.

Učení Grálu však zdůrazňuje inkarnaci Boží Lásky v Ježíši Nazaretském. Bůh je Láska a je Otec všech, to plyne z Ježíšova poselství. Evangelista Jan to vyslovil takto: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm" /1 J 4,16/. Ježíš použil obrazu pozemského otce, aby nám přiblížil Boha jako Lásku. Věčná a nestvořená Láska patří podle křesťanského učení k vnitřnímu tajemství Boha. Evangelistou Janem hlásanou radostnou zvěst, že Bůh je Láska, dovršuje Poselství Grálu jednoznačným a dalekosáhlým učením, že Boží Láska, která se vtělila v Ježíši Kristu, je Osoba nejsvětější Trojice Boží /1044 aj./.

Bůh je Láska - jako zaslíbení a blažící útěcha zní nám tato posvátná slova Janova listu prvním křesťanům. Jsou živá v nitru každého člověka, jenž nese v srdci mír a vážnou snahu o dobro, kdo usiluje o to, aby svým bližním pomáhal, toho, kdo podle apoštolových slov „zůstává v lásce". Proto zůstává v Bohu a Bůh v něm. Žijí v nitru každého, kdo je v trvalém nejvýše možném spojení s Bohem a kdo tak prožívá odlesk nebeské blaženosti ráje již na zemi.

Jistota, že Bůh je Láska, žije v srdci každého, kdo opravdu následuje Krista. Není to však to jediné, co ví Starý a Nový zákon o Bohu. Lid Staré smlouvy věřil v Boží milosrdenství, avšak když se národ odvracel od Boha, proroci zdůrazňovali Boží spravedlnost a Boží soud. I žalmista věděl, že „spravedlnost a právo jsou pilíře Božího trůnu" /Ž 97,2/ a proto jinde volá: „Ty každému splatíš podle jeho skutků" /Ž 62,13/. Ježíš mluvil o Boží spravedlnosti v podobenstvích /Mt 5,26; 7,19; 13,49; 25,41-46;26,52 aj./. Nejznámější Ježíšovy výroky po této stránce jsou např.: „Nevyjdeš odtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře," a „Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." Boží spravedlnost hlásá i apoštol Pavel /Ř 6,23; Ga 6,7/.

Dovršení toho, co věděl Starý a Nový zákon o Boží lásce a spravedlnosti, přinesl Duch Pravdy. Abd-ru-shin často zdůrazňuje jednotu Lásky a Spravedlnosti v Bohu jako dvou Osob svaté Trojice. Tato podivuhodná a tajemná jednota pro nás lidi zdánlivě neslučitelných mohutností Božího majestátu dává nám tušit něco o dokonalosti a moudrosti Boha Otce a o tajemství celé svaté Trojice Boží:

„Nezapomeňte přitom nikdy, že Boží lásku nelze odlučovat od spravedlnosti. Jako je Bůh láskou, tak je i živoucí spravedlností!" /740/.

Slova, že „Boží lásku nelze odlučovat od spravedlnosti," jsou současně základem důsledné nauky Grálu o spáse, jak o tom ještě bude řeč.

Boží Spravedlnost, Duch svatý, je vůle Boha Otce /237/. Z ní vzniklo stvoření: „Stvoření muselo vzniknout z tvůrčí vůle Boha Otce" /1044/.

Boží čin stvoření je v učení Grálu chápán jako děj vycházející od Ducha svatého /904/. S tím podivuhodně souhlasí výrok mystičky 12. století Hildegardy z Bingen: „Duch svatý je životodárný Život, hybná síla vesmíru a Kořen veškerého stvořeného bytí."

Boží Spravedlnost se pak od vzniku stvoření projevuje v něm jako jeho důsledná a nezměnitelná zákonitost. Tuto pravdu Poselství Grálu mnohokráte zdůrazňuje.

Jiné je působení druhé božské Osoby, Lásky, která se vtělila v Ježíši Kristu, Synu Božím. On vnáší do našeho každodenního života s jeho neúspěchy, pády a novým povstáváním, s jeho utrpením a boji útěšnou zvěst, jejíž obsah lze krátce přetlumočit slovy „Bůh je láska". Je to také Syn Boží, Láska, kdo se s námi spojuje ve Slově a ve svaté Hostině a sílí nás na naší cestě.

K naší víře v Boží Lásku patří svým způsobem učení Grálu o Královně nebes, o Prakrálovně, jejíž obraz smějí občas spatřovat někteří k tomu omilostnění /848/.

Pramáti, Královna nebes, je „původní zosobnění (Urgestaltung) vyzařování lásky Boží, která v ní jako první dostala formu. Ježíš je zosobnění živé, bezbytostné lásky Boží samé, jako část z Boha" /851/. Jako k takové k ní smíme vzhlížet a spolu s ní i  k archandělům, kteří jsou v její blízkosti /851/.

Syn Boží, druhá božská Osoba, je bezbytostná, tedy nestvořená, neodvislá Láska Boží. Prakrálovna, tak blízká svaté Trojici - smí-li se zde vůbec použít slova blízkost, je božsky bytostné, tedy zformované vyzařování druhé božské Osoby, Lásky, a proto je Královna nebes již viditelná ostatním božsky bytostným, archandělům a Nejstarším. Nejvyšší Tajemství, Bůh, není však jimi spatřován: „Dokonce ani božsky bytostní nemohou spatřovat Boží tvář!" /421/.

O tajemství svaté Trojice Boží hlásá Abd-ru-shin mnoho podstatně nového. Závěrem lze o tom říci: Abd-ru-shin dovršil Ježíšovu zvěst svým učením, že Spravedlnost a Láska jsou Duch svatý a Syn Boží a jsou v Bohu jedno. Osobní Bůh, Stvořitel a Pán, působí tak, že jeho spravedlnost je současně láskou, protože má i léčivou a uzdravující stránku. Tak zvané Boží tresty, což jsou vlastně účinky zákonů Božích vložených do stvoření vůlí Boží, Duchem svatým, mohou totiž způsobit obrat k dobrému chtění. Jen proto „Bůh dobré odměňuje a zlé trestá". Naopak jeho láska je současně spravedlností. V Bohu je tedy láska a milost podstatně spjata se spravedlností. Z tohoto pohledu se nám jeví majestát svatého Boha ještě vznešenější, zvláště víme-li, že jeho Láska a Spravedlnost jsou Osoby svaté Trojice, tedy více než jen základy jeho trůnu: ony jsou plností jeho božství.

Láska a Spravedlnost jsou ve stálé, lidskému rozumu nepochopitelné rovnováze, ve stálém živém vzájemném vztahu. Jeho projevem je v našem životě tajemný soulad mezi Božím zákonem odplaty, tedy zákonem zpětného působení, a Boží milostí odpuštění hříchů.

Duch Pravdy nám odhalil mnoho z tajemství svaté Trojice Boží tím, že lidstvu zjevil velkou pravdu:

Boží dokonalost, moudrost a moc spočívají ve spojení Boží Lásky se Spravedlností, která je ve vůli Boží: trojjediný Bůh Otec, Syn a Duch svatý, od věčnosti až na věky.
 

Obsah „Křesťanství třetího věku"

.

09.07.2016 12:45:20
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one