»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Teodicea (Theos - Bůh, dicio - právní výrok, vláda) je termín, který jako první na přelomu 17. a 18. století použil Gottfried Wilhelm von Leibniz  k „ospravedlňování" Boha, „mlčícího" ke zlu ve světě ... nikoliv bez souvislosti rok před svou smrtí vyslovil zásadní souhlas s  Origenem.

Vnitřní obrat člověka k dobrému chtění je Bohem požadovaná podmínka odpuštění hříchů, tedy spásy a duchovního vzestupu. I když Poselství vidí toto odpuštění jinak než křesťanská teologie, obě pojetí se setkávají právě v oné podmínce, jíž je zásadní obrat člověka ke chtění toho, co je dobré a ušlechtilé. Přitom nezáleží na tom, zda je obrat k dobrému nazýván pokáním, smířením s Bohem nebo jinak.

Soteriologie je křesťanská nauka o spáse, o Ježíši jako Vykupiteli a Spasiteli. V Poselství je spása chápána v rámci Božích zákonů ve stvoření jako odčinění a odpuštění hříchů a znovu darovaná možnost vzestupu ke Světlu. I zde, v soteriologii Grálu, je Ježíš Syn Boží a Spasitel. Přitom je v Poselství Grálu myšlenka oběti jako základního předpokladu odpuštění hříchů opuštěna jako neodpovídající Boží moudrosti a spravedlnosti a oběť má zde jiný než ústřední význam. Oběť může být pomocným prostředkem k obrácení k dobrému chtění nebo má jiný smysl než bezprostředně spásný. (Srov. předn. „Spasitel" nebo slova modlitby Grálu: „Tobě obětuji celé své bytí.")

Myšlenka oběti, zvláště oběti na usmíření hříchů, je v duchovních dějinách lidstva známa velmi dlouho. V kultech národů před Božím sebezjevením Staré a Nové smlouvy vidíme lidské oběti (Orient, Evropa, středoamerické a jihoamerické indiánské kultury). Nejotřesněji na nás působí oběti dětí.

Izrael upustil od lidských obětí již na začátku svých dějin za praotce Abrahama současně s přijetím víry v jediného Pána. Zvířecí oběti i přes jejich odmítání některými proroky v Izraeli však zůstaly, dokud trval kult v jeruzalémském chrámě. Křesťanství uchovalo myšlenku smírčí oběti ve víře v Ježíšovu zástupnou oběť za lidské hříchy. Tato víra má různé  navzájem se poněkud lišící podoby, ale základem je vždy myšlenka krvavé oběti za účelem usmíření Boha, známá již ze starých náboženství Orientu.

Poselství Grálu nám zprostředkovalo Slovo Boží o tom, že Bůh jako milující Otec, jako Láska sama, nevyžaduje oběť života, aby byly smazány hříchy někoho jiného. Kristova oběť je v Poselství v souladu s Boží láskou a spravedlností interpretována jinak než jako zástupná oběť na odpuštění hříchů.

Někteří současní katoličtí teologové a spisovatelé vyslovují přímo nebo nepřímo rozpaky nad dosavadním v církvi stále platným výkladem Ježíšovy smrti na kříži jako Bohem chtěné oběti na usmíření Božího hněvu, jako zadostiučinění za lidské hříchy. Dva příklady jsem uvedl ve své práci „Utrpení a oslavení" v kapitole „Kristova oběť ve světle Pravdy" /rkp. 1986, s.89-91/. Šlo o příklady z Katolického týdeníku. V nedávno vyšlé knize profesor základního bohosloví fakulty v Litoměřicích si mimo jiné stanovil úkol, čtenářům „objasnit tajemství vůle Otce nebeského, který žádal plné zadostiučinění za viny lidstva potupnou smrtí svého Syna, Ježíše Krista, na kříži kalvarském." To se autorovi ovšem nepodařilo. Mohl jenom poukázat na známou starozákonní předpověď o muži bolesti, který „naši ubohost na sebe převzal..., byl poraněn za naše hříchy..."/ Iz 53, 3-12/ a na slova Jana Křtitele o Božím beránku.

Autor zakončil kapitolu slovy: „Rozumem nemůžeme pochopit toto úžasné tajemství spravedlnosti a lásky Boží. Jedině srdcem." To ovšem není objasnění. Zbývající část jeho stručného výkladu mluví však spíše proti myšlence zástupné oběti a rozvíjí zcela jiné pojetí Ježíšovy oběti, než je pojetí zástupné, satisfakční. Snad je na místě něco ocitovat ze zmíněné knihy /J.Kubalík, Hovory o víře. Čes.katol.Charita, Praha 1986,s.40 n/.

„Je zřejmé, že Bůh není krutý Moloch, jemuž sousední národy přinášely  své děti jako krvavou oběť. Tuto krutost Hospodin, Bůh izraelský, ústy svých proroků odsuzoval jako zločin."

„Je také zřejmé, že nový člověk Kristus, který přišel na svět bez jakéhokoliv hříchu a také bez hříchu žil, mohl vykoupit lidstvo a smířit je s Bohem bez hrozné smrti na kříži golgotském. Vždyť Bohu nejde o utrpení a smrt, nýbrž o plnou odevzdanost a dokonalou poslušnost člověka."

„Ježíšova bolestná smrt na kříži nám připomíná hrůzu hříchu, který je vzpourou proti Bohu a otroctvím Satana. Uvažme, jak by lidé brali hříchy, za něž musel tolik trpět náš Spasitel, na lehkou váhu, kdyby Pán Ježíš skončil svůj život jako zbožný tesař v Nazaretě a zemřel obyčejnou smrtí na svém loži. Jak bychom pak své hříchy omlouvali i z malicherných, nicotných důvodů...Hrozná smrt Ježíšova za jeho bratry a sestry je také jedinou odpovědí na otázku po smyslu utrpení nevinných. Neboť utrpení nevinných může být plodné a prospěšné celé církvi, když je trpělivě snášeno ve spojení s utrpením Kristovým."

V těchto slovech našeho předního katolického teologa je mnoho pozoruhodného. Autor se snaží obhájit smysluplnost Ježíšovy oběti: Mohl-li Ježíš vykoupit lidstvo a smířit je s Bohem i bez oběti na kříži, a přesto v getsemanské zahradě Bůh Otec jeho oběť neodmítl, kalich od Ježíše neodňal, muselo to mít jiný smysl. V tom je autor zajedno s Abd-ru-shinem, který smysl Ježíšovy oběti nepopírá, když říká:

„Kdyby byl prchl, kdyby se byl všeho vzdálil, mohl se zachránit před smrtí na kříži. Tím by však bylo v posledním okamžiku zvítězilo temno, protože pak veškeré Ježíšovo působení bylo by zvolna upadlo v zapomenutí a temno by bylo mohlo ovládnout všechno jako vítěz. Ježíš by nebyl splnil své poslání, dílo spásy by zůstalo nedokončené." (249) Kdyby se byl Ježíš útěkem vyhnul smrti a tak opustil svou práci, bylo by to v lidech muselo vyvolat pochybnosti."(249)

Zjištění, že Otec na Synovu modlitbu v getsemanské zahradě odpověděl tím, že oběť neodmítl, není ještě potvrzením správnosti satisfakční teorie a víry v Ježíšovu zástupnou oběť.

Jednu možnost, proč se Ježíš nevzdálil, ale z poslušnosti k Otci se vydal v ruce nepřátel a tak se obětoval, uvádí sám prof. Kubalík slovy o trvale varovné připomínce hrůzostrašnosti hříchu, která spočívá v Kristově oběti. V uvedeném úryvku z Kubalíkova spisu lze tak vystopovat začátek nové cesty, nového směru v chápání a interpretaci  Kristovy oběti. Cíl této cesty, tj. všeobecné poznání neudržitelnosti víry v Ježíšovu zástupnou oběť na usmíření Božího hněvu, je ovšem v křesťanských církvích zatím v nedohlednu.

Vidíme tedy, že oběť sama o sobě může nám jenom pomáhat najít cestu ušlechtilosti a dobra, cestu podle Boží vůle, a jít po ní, nemůže však být zadostiučiněním za naše hříchy. Odpuštění hříchů má zcela jiné předpoklady, které jsou patrné mj. i v Abd-ru-shinových výkladech o prožívání v temných oblastech.

Jak jsme si již řekli, na rozdíl od křesťanské teologie Abd-ru-shin učí, že tresty v pekle nejsou věčné. Tímto tvrzením Abd-ru-shin jakoby aktualizuje a znovuoživuje Ježíšovo hlásání o milosrdném Otci na nebesích. To bylo to nové, co přinesl Syn Boží, neboť o Boží spravedlnosti věděli Židé již mnoho, jak může dokumentovat tento výňatek ze spisu židovského dějepisce Josefa Flavia /asi 37-100 po Kr./ „Židovské starožitnosti" /18,2/:

„Duše jsou podle nauky farizeů nesmrtelné, a po smrti čeká na ně stav odplaty: odměna za ctnost a trest za hříchy. Ctnostným je opětný návrat do života lehkým - pouze ony přecházejí do nových těl; duše hříšných naproti tomu jsou trýzněny věčnými mukami."

Farizeové, nejvýznamnější teologická škola v Izraeli Ježíšovy doby, věřili ve věčná muka v pekle, věřili v zákon zpětného působení (zákon odplaty), a dokonce v reinkarnaci, jak je patrné z našeho úryvku! (Ježíš samozřejmě tuto víru v reinkarnaci znal a počítal s ní u svých posluchačů - srov. Jan 9,2! Snad proto o znovuvtělování výslovně nemluvil, i když některé jeho výroky ji nepřímo potvrzují.)

Křesťanská teologie mluví o milosrdném a odpouštějícím Bohu. Odpůrci mohou operovat těmito jistotami víry proti Poselství Grálu, jak se ostatně i stalo, aby dokázali, že se Abd-ru-shin mýlí, jestliže hlásá vědění o Božích zákonech ve stvoření, které působí samočinně, a učí-li, že Bůh nemusí zasahovat, poněvadž jednou provždy vložil svou vůli do svého díla. Může se jim zdát, že se tím zužuje prostor pro víru v osobního Boha, odpouštějícího svobodně jednotlivému hříšníku jeho viny.

Tito teologové přitom kupodivu mluví o věčných trestech, o věčném zavržení po jednom hříšném, nekajícném životě na zemi! Neuvědomují si, že právě to je znevážení Božího milosrdenství  a Boží Lásky, která přišla v Ježíši!

Je důležité znát učení Grálu pokud jde o tuto otázku, a také pochopit biblické výroky o věčném zavržení tak, jak jsou míněny. Bez obratu k dobrému chtění není možná spása. Kristus přináší spásu ve  svém Slově, které probouzí touhu a úsilí po dobru /247n/. Neobstojí také námitka, že Abd-ru-shin svým učením o zákonech stvoření a o odpuštění hříchů odčiněním a úsilím o dobro neponechává prostor pro víru v Kristovu oběť. Také církev přece učí, že Kristova oběť je ke spáse jen někomu, jenom těm, kteří  se snaží žít podle jeho slov, a když se někdy proviní, litují toho a chtějí se napravit! Učí, že tresty v pekle jsou věčné.

Z toho vyplývá, že církev, ačkoliv mluví o odpuštění hříchů skrze Kristovu krev, učí současně, že nekajících se hříšníků se spása netýká! A nekající se hříšníci jsou ti, kteří se neobrátili k dobru. A tu jsme u oné velké pravdy, kterou hlásá Abd-ru-shin, totiž, že odpuštění hříchů je důsledek „pevného rozhodnutí k dobrému" /221 aj./ Odpuštění hříchů je Boží milost vůlí Boží vložená do stvoření.
 

Shrneme-li učení Grálu o tomto předmětu víry, můžeme říci:

Milost odpuštění hříchů připravil Bůh ve svých zákonech působících ve stvoření.

Vzestup ke Světlu je možný i z oblastí zavržení, z úrovní soumraku a temnot. Také tam je možné probuzení touhy po dobru, po světlé říši Boží, je možná modlitba a snaha pomáhat druhým. Bůh může odpustit hříchy i duším, které trpí v oblastech, které se v křesťanství nazývají peklem.

Duchovní jiskra zůstává čistá, i když je obalena nečistotou. Nečistoty, nízkých sklonů a vin se může zbavit do doby posledního soudu.
 

Učení Grálu, které hlásá možnost obrácení a omilostnění i pro duše kleslé do nejtemnějších hlubin a možnost odčinit viny v novém životě na zemi a začít znovu s dobrým chtěním, vidí Boha mnohem milosrdnějšího než ono učení, které hlásá věčnost trestů v pekle po jediném hříšném pozemském životě.

A taková útěcha a naděje, kterou díky Poselství Grálu máme o osudu těch, kdo odešli z tohoto světa zatíženi těžkými vinami. Víru v Boží milosrdenství opíráme o vědění, že Boží láska nabízí odpuštění hříchů všem duším až do doby soudu na konci věků, kdy budou do rozkladu hmotnosti spolustrženy duše, které se do té doby přes veškerou pomoc ze Světla nepovznesou nad hmotu.

Děkujme Bohu, že vyslal Ducha Pravdy, aby nám přinesl vědění o milosti znovuvtělování a o tom, že utrpení a „tresty" v temných úrovních nejsou věčné, že osobní soud po pozemské smrti člověka není ještě poslední slovo v jeho osudu.

Právem je podle Janova evangelia Duch Pravdy nazýván také Utěšitelem  nebo Přímluvcem /J 14,16.26; 15,26; 16,7/. Přinesl zvěst, která nám dovoluje, abychom Boha viděli jako nejvýše moudrého a milujícího Otce, který daruje svou milost odpuštění hříchů a tím věčný život mnoha dalšími způsoby, které před příchodem Ducha Pravdy nemohly být lidem známy. Bůh nabízí možnost odčinit těžké viny mnohem déle, než jak se dosud učí v tradičním křesťanství.

Křesťanství třetího věku, I.díl, J. Holfeld

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one