»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
                                                                                    .
„Vědění o nejvyšších úrovních stvoření, o božsky bytostném a o praduchovních úrovních, dostalo se starozákonním prorokům a novozákonním spisovatelům... Najdeme je také u Izajáše, u Ezechiela, Daniela, ve Zjevení Janově, a zmiňuje se o nich i apoštol Pavel.“
 

Nauka Grálu o stvoření - dovršení biblického učení

V předcházející kapitole uvedená kosmologie, tedy nauka o všem, co existuje mimo Boha, je pouze zjednodušenou orientací v soustavě, kterou hlásá Poselství Grálu. Proto je třeba pamatovat na to, že stejně důležitá je i každá podrobnost v tomto přehledu neuvedená, jakož i to, že stvoření je živé, že je v neustálém pohybu, že to není strnulá mnohopatrová budova a zákony v něm působící, i když s přísnou důsledností podle Boží vůle, že nejsou pouhé chladné mechanismy. Vždyť stvoření je dílo Toho, kdo sám je Život (676). Proto Abd-ru-shin o stvoření píše:

„Každé dělení v různé části musí vám ztížit nutný celkový přehled, protože každá část celku je sama opět tak veliká a tak úzce spojená ve zpětných účincích s druhými, že nemůže nikdy poskytnout díl, který by byl v sobě opravdu uzavřený. Vždyť v tomto stvoření, které samo o sobě je celkem, není uzavřených částí! A celek nemůže člověk přehlédnout, nikdy to nebude moci, neboť mu k tomu chybí schopnost. Člověk sám je jenom částí, a to velmi malou částí stvoření, a nemůže překročit své vlastní hranice, přirozeně ani v chápání. Tím jsem nucen zůstat v těchto vašich hranicích, a mohu vám dávat jenom výhledy na všechno to, co zůstane a musí zůstat pro vás nedosažitelné" (853).

Sám Abd-ru-shin ovšem v přednášce „Přehled stvoření" objasňuje rozdělení stvoření:

„Nejlépe bude, představí-li si člověk dosud vysvětlené stvoření v jeho odstupněních takto:
1. Praduchovní část - 2. Duchovní část - 3. Hmotná část. Místo toho lze také říci: 1. Prastvoření - 2. Stvoření - 3. Pozdější stvoření" (983).

Na jiných místech se v Poselství Grálu mluví o božsky bytostném, o duchovně bytostném a o bytostném vůbec v jeho různých druzích (např. 767).

To vše je základem i přehledu uvedeného v předcházející kapitole a opřeného o příslušné úryvky z Abd-ru-shinových přednášek.

V této kapitole se pokusím o odpovědi na některé otázky hledajících, zvláště těch, kdo byli dosud  příslušníky křesťanských církví, jakož i odpovědi na námitky teologů. Takové námitky jsou dnes již známy, především z Wendlandova obranného spisu zmíněného zde v předmluvě, a pak u nás hlavně z článku uveřejněného v 5. čísle Theologické revue CČSH z roku 1978. Týkají se jak kosmologie tak i kosmogonie podle učení Grálu. Autor článku (prof. teologie dr. Z. Trtík) obojí odmítá.

Vědění o nejvyšších úrovních stvoření, o božsky bytostném a o praduchovních úrovních, dostalo se starozákonním prorokům a novozákonním spisovatelům převážně prostřednictvím vidění. Najdeme je také u Izajáše, u Ezechiela, Daniela, ve Zjevení Janově, a zmiňuje se o nich i apoštol Pavel.

I z a j á š  viděl v blízkosti Božího trůnu serafy, andělské bytosti se šesti křídly, a slyšel jejich velebení Boha slovy: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy" (Iz 6,1-3). 

E z e ch  i e l o v i  se otevřela nebesa a on spatřil čtyři bytosti s křídly a čtyřmi tvářemi (Ez 1). „Vypadaly jako pochodně a oheň procházel mezi bytostmi a zářil, totiž z toho ohně šlehal blesk. A ty bytosti pobíhaly sem a tam, takže vypadaly jako blýskavice" (Ez 1,13-14). Tak a podobně se prorok snažil lidskými slovy vyjádřit obraz oněch nadpozemských skutečností, který mu byl Božím řízením ukázán. 

D a n i e l  měl vidění o „Věkovitém", o Soudci, jehož „oblek byl bílý jako sníh", „jeho stolec - plameny ohně" a „tisíce tisíců sloužily jemu a desetitisíce desetitisíců stály před ním. Zasedl soud a byly otevřeny knihy" (Da 7,1-10).

J a n  ve Zjevení (4. kap.) píše o čtyřiadvaceti starcích okolo trůnu, o sedmi světlech před trůnem - „to je sedmero duchů Božích" a o čtyřech bytostech: „První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu". Čtyři bytosti velebí Boha opět voláním o třikrát svatému Bohu (trishagia). „A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů - bylo jich na tisíce a statisíce" (Zj 5,11).

Poněkud jinak, slovy upomínajícími na křesťanskou gnosi, vyjadřuje skutečnost nejvyšších úrovní apoštol  P a v e l .  Ve svých dvou dopisech naznačuje existenci oněch úrovní takto: „Vzkřísil ho (Krista) z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva ...." (Ef 1,20-21). „On (Kristus) je obraz Boha neviditelného .... neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti ...." (Ko 1,15-16). Tato místa z Pavlových listů se patrně týkají božsky bytostných a prastvořených. Pavel sám prožil však nejen událost obrácení u Damašku (Sk 9), nýbrž i vytržení do světlé úrovně: „Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví" (2K 12,2).

Jan i Pavel tak stručně ale úchvatně zjevují lidstvu jsoucnost duchovních a praduchovních úrovní a božsky bytostné sféry, o nichž víme nyní z Poselství Grálu mnoho závažných povznášejících a útěšných podrobností. Dovršení biblického víceméně náznakového ale určitého učení o těchto úrovních nalezneme tedy v Poselství. Zásadní rozdíl je však v tom, že v něm obsažené výklady o nejvyšších úrovních nevznikaly na základě vidění, nýbrž že je to součást Pravdy, kterou daroval lidstvu sám Duch svatý. Přinesl ji sám v sobě Duch Pravdy jako pomoc lidstvu na jeho cestě ke Světlu. Celé toto vědění samozřejmě choval v sobě kdysi i Syn Boží, ale pro nezralost lidstva ukázal lidem jenom cestu do jejich věčného domova v duchovní říši.

Abd-ru-shin mluví o čtyřech bytostech - zvířatech - u Božího trůnu, o tom, že „chovají v sobě soustředěna všechna záření, jichž je stvoření třeba, aby se mohla zformovat, aby se mohla utvářet" (1059). „Proto spočívá v těchto zvířatech již základ stvoření" (1059).

Úkol čtyř zvířat, o nichž mluví i Janovo Zjevení, vyložil katolický teolog takto: „Tyto čtyři bytosti jsou andělé řídící hmotný svět; oči vpředu i vzadu znamenají vševědoucnost a prozřetelnost Boží" (Výkladová poznámka k Zj 4,6-7 překladatele dr. O.M. Petrů O.P.). Tito podle Abd-ru-shina božsky bytostní nesou tedy zde znamení Božích „vlastností" a „řídí hmotný svět" (Ve skutečnosti ovšem všechny úrovně stvoření). To je jistě pozoruhodná shoda, z níž lze vyjít při odpovědi na případné další námitky teologů proti tomuto aspektu Abd-ru-shinova učení.

Abd-ru-shin patrně předvídal takové nepochopení a proto určil podmínku. Touto podmínkou je předcházející přijetí celého Poselství Grálu až k těmto vrcholným přednáškám o praduchovních úrovních.

Jsou určeny jenom těm, kdo se vlastním zkoumáním a vnitřním prociťováním Slova Poselství již přesvědčil o tom, čím pro lidi je:

„Pro všechny ty, kteří mé Poselství již správně přijali, jenom pro ně chci nyní obraz stvoření opět o něco rozšířit, aby jejich vědění o stvoření se zvětšilo. Budete tím zasvěceni do vyšších poznání, kterých se dosud lidem nemohlo dostat, neboť by tomu nebyli rozuměli. Byli by bývali k tomu ještě příliš nehotoví, aby to mohli přijmout. A sám ze sebe nemohl člověk nikdy dospět k těmto poznáním. Toto vědění je dáno jako milost ze Světla!" (1030).

V Bibli ani v Poselství Grálu nejde zde o mythické bytosti, jak jsou nazvány ve zmíněném článku v Teologické revue, nýbrž o skutečně existující bytosti z úrovně božsky bytostného. „Mythologie je ve své podstatě spojena s polyteistickými náboženskými systémy, zatímco monoteistické soustavy neznají již mýtů v pravém slova smyslu, leč že používají některých obrazů, přejatých odjinud" (Miloš Šolle).

Starý a Nový zákon zná jen reality ve stvoření a Toho, který je tou největší a nejjistější skutečností, Boha. Jasné myšlení řekne, že něco je buď skutečností, nebo je to neskutečné. Viditelnost a hmatatelnost nehraje zde ovšem roli. Pojem „mythu" nelze uvést v soulad s biblickým učením. Buď jsou ony nebeské úrovně a bytosti v nich skutečností, nebo neexistují, a inspirovaní proroci, apoštol Jan a Pavel a další, a nyní Abd-ru-shin nezvěstují pravdu, nýbrž pouhý mýtus.

Říká-li autor zmíněné kritiky: „Mythus si fantastické skutečnosti nevymýšlí, nýbrž je prožívá," a „Je to zkušenost ducha, který ještě nedospěl k objektivitě rozumu nebo kritický rozum záměrně potlačil", pak tím nejen znevažuje kritizované Poselství, nýbrž i ukazuje nejlepší cestu k pochybnostem o pravdivosti Božího Zjevení vůbec a k tomu, aby i víra v Boha se pro mnohé dnešní lidi stala mýtem ....

Abd-ru-shin mluví o úrovních stvoření mimo pozemskou hrubohmotnost jako o skutečnosti, stejně jako kdysi mluvil i Kristus o tom, že v domě jeho Otce „je mnoho příbytků" (J 14,2). Nikoli mýtem ale skutečností jsou nadpozemské oblasti, skutečnými nikoli mytickými jsou i tvorové v nich.

Jestliže křesťanská teologie chápe někdy stvoření, vesmír, příliš antropocentricky a opomíjí-li nesmírnost Božího díla a jsoucnost mnohých jiných duchovních a praduchovních tvorů, je na mylné cestě, která nesouhlasí ani s Biblí. Právě v ní jsou četné náznaky toho, že stvoření je větší a mnohotvárnější, než si většina i věřících lidí představuje. Z ní je odvozeno církevní učení o nebeských zástupech, o nebeských mocnostech a zformovaných silách. Tak patří i vědění o nejvyšších úrovních do křesťanské víry, nemá-li být ochuzena.

Je to právě Zjevení Janovo, které mluví o existenci velkého množství různých nebeských bytostí (Zj 5,11 aj.). Povědomí o nich žije ve zbožnosti miliónů křesťanů a projevuje se i v liturgii. Zde můžeme uvést jen malé ukázky.

Denně velebí Boha katoličtí křesťané slovy: „Svatý, svatý, svatý, Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy", je to vzývání Boha serafy z Izajášova vidění, a s připojeným voláním lidí při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma („Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně") je pod názvem „Sanctus" částí mše, jíž končí preface eucharistické modlitby. (Mše, jinak slavnost eucharistie, což doslovně znamená díkuvzdání.) Podobné znění má i zakončení chvalozpěvu liturgie dr. Farského církve čsl. Husitské i anaphorá pravoslavných křesťanů, jejichž patriarcha má na pokrývce hlavy na čele a na obou na prsa splývajících cípech obrazy serafů, jak je viděl Izajáš u Božího trůnu. K jeho vidění se vztahují i slova chrámové písně: „Serafové nejblíže Bohu jsou, zpívajíce jemu chválu jásavou ....", stejně jako i jiná slova mešní modlitby: „A proto se všemi nebeskými zástupy andělů, kteří ustavičně konají před tebou službu, zpíváme píseň o tvé slávě a voláme: Svatý, svatý, svatý ...." Dříve byl v prefaci někdy patrný ohlas spíše Pavlova hlásání o hierarchii nebeských bytostí např. v těchto slovech eucharistické modlitby: „Skrze něhož velebnost tvou chválí andělé, klanějí se jí Panstva, chvějí se před ní Mocnosti, nebesa a nebeské síly i blažení Serafové společným plesáním ji velebí ..." Jaký jasný náznak praduchovní a božsky bytostné sféry, jak o nich nyní víme podrobně z Poselství Grálu!

Tomáš ze Štítného v traktátu „O devieti staviech lidských podobných k devieti kóróm anjelským", v němž srovnává jednotlivé stavy lidské společnosti s devíti andělskými „kůry", mluví o serafech a cherubech, o jejich planutí láskou k Bohu, a o jiných nebeských bytostech. Ví, že i zde vládne řád a odstupnění, dané blízkostí nebo vzdáleností od Boha. O serafech, „najduostojnější jerarchii", říká: „neb ti najviec plápolé milostí Božie a najlép znají a vidie Boha; a všecky ty dary, kteréž mají nižšie andělé .... oni svrchovaněji mají".  Že mluví o božsky bytostném, je patrné z dalších slov. Z Poselství Grálu víme, že Lucifer pochází z božsky bytostného. A Štítný? „Z toho kuoru vypadl jest ten nejkrašší, kterýž jest měl náduostojnější býti, by byl stál, Lucifer, jenž jest z toho kuoru ....".

Štítný ovšem čerpal z jiných křesťanských spisovatelů, kteří se zabývali touto látkou. Na začátku církevních spisů toho druhu stojí zmíněné místo z listu apoštola Pavla (Ko 1,15-16) a pak také velmi rozšířený spis Pseudodionysia (Pseudoareopagity) ze 6. století „Nebeská hierarchie". Ten „se zabývá strukturou říše nehmotných nebeských duchů, vykládá - a v těchto výkladech je nemálo skutečné poesie - jejich jména (trůnové, cherubové, serafové atd.) a vyvozuje z nich povahu, vlastnosti a činnost každého z devíti triadicky organisovaných chorů, pohybujících se v různých účelných distancích mezi božstvím a hmotným světem ...." (V. Šmelhaus, Řecká patrologie. Kalich, Praha 1972).

Z křesťanského výtvarného umění jsou známa díla zpodobňující archanděly, serafy nebo jiné nebeské bytosti - často jako skupiny „nebeských mocností" okolo postavy Krista v mandorle .

Závěrem je třeba říci, že o andělích mluvil i Ježíš (Mt 22,30; 25,31). Proto není oprávněné tvrzení, že Abd-ru-shinovo učení o bytostech nejvyšších úrovní a o osobnostech, které mají pro stvoření základní význam, je mýtus, ať již toto tvrzení vyšlo z pera kteréhokoli křesťanského teologa.

Poselství Grálu svým učením o nejvyšších úrovních není vzdáleno biblické víře, nýbrž tuto biblickou víru potvrzuje, dovršuje a upřesňuje.

Jako základ zůstává v Poselství Grálu biblická víra v nebeské bytosti, a ta je v něm dále rozvíjena. Jestliže preface eucharistické modlitby vybízí věřící ke chvále Boží svatosti slovy: „A proto s anděly a archanděly, s Trůny a Panstvy a se všemi zástupy nebeského vojska zpíváme chvalozpěv ....", jde právě tak málo o mýtus jako v učení Grálu o praduchovních úrovních a o božsky bytostném. Již autor starozákonní knihy Sirachovcovy (3. a 2. stol. př. Kr.) věděl, že v tomto životě na zemi vidíme jenom nemnoho z toho, co Bůh stvořil: „Jak milá jsou všechna jeho díla, i když se z nich vidí jen jiskra". „Je mnoho skrytých věcí, které jsou větší než tyto, neboť vidíme jen málo z jeho skutků" (Sir 42,22; 43,32).

A žalmista vybízí k velebení Boha úchvatnými slovy, vyvěrajícími z posvátného nadšení a úžasu žalmisty nad obsáhlostí vesmíru:
 

„Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé

vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne

vždy poslušni jeho slova!

Dobrořečte Hospodinu, všechny jeho zástupy,

vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli!

Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla,

na všech místech jeho vlády.

Dobrořeč, má duše, Hospodinu!"                                   

(Ž 103, 20-22)

 

„Křesťanství třetího věku"

 

 

 
 

 

 

 

 

 

 
25.03.2015 21:32:57
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one