»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Člověk ve stvoření, jeho původ, cesta a cíl

3.a.  Původ a cíl

Chceme-li pochopit smysl lidského života, musíme znát náš cíl ve stvoření. Ten však můžeme poznat jenom tehdy, když současně známe i původ člověka. Poselství Grálu učí, že lidský duch jako vlastní podstata člověka vyšel z duchovní říše jako nevědomý duchovní zárodek.

Není tomu tedy tak, že by duše vznikala nebo byla stvořena současně s početím plodu v matčině těle, že by v té chvíli nastával pokaždé okamžik stvoření nového člověka, ale je tomu jinak.

Tak jako po andělském zvěstování se vtělil u matky Marie v určitém období těhotenství do vyvíjejícího se dětského tělíčka Syn Boží, právě tak je tomu při každém těhotenství a zrození, jenom ovšem s tím rozdílem, že se vtěluje lidský duch z duchovní úrovně stvoření. Syn Boží Ježíš byl nám podoben ve všem kromě hříchu - a kromě svého původu. Každý jednotlivý lidský duch byl před svým prvním vtělením na zemi stvořen v duchovnu, zatím co Syn Boží je nestvořené Světlo ze Světla; Bůh z Boha. Kdybychom to chtěli vyjádřit ještě přesněji, museli bychom říci: Zárodek lidského ducha se vyvinul v duchovní sféře.

Původ lidského ducha je tedy v duchovní říši, v ráji, a tam je i jeho cíl. Jinak řečeno: Naše vlast, náš domov je v nebesích!

Duch člověka s jemnějšími záhaly se jako duše vtěluje v polovině těhotenství:

„V polovině těhotenství, při zcela určité zralosti vytvářejícího se těla, vtěluje se pro zrození určený duch, který se do té doby mnoho zdržoval v blízkosti nastávající matky. Vstup ducha způsobuje první záchvěvy vyvíjejícího se hrubohmotného tělíčka, tedy první pohyby dítěte" (225).

Proč nezůstal lidský duch v úrovni svého vzniku, proč přichází do hrubohmotnosti a vtěluje se do těla člověka? Duchovní zárodek se nemohl stát ihned vědomým. To je důsledek toho, že nebyl stvořen v nejvyšších úrovních, ale že byl stvořen v nižší úrovni, ve třetí úrovni ducha, v ráji vyvinutých lidských duchů. K nabytí plného vědomí sebe samého musí putovat hmotnostmi a v tisícerých prožitích dozrávat. Pak teprve začne vědomě a odpovědně spolupracovat na kráse Božího díla. Duchovní zárodek má v sobě schopnost vývoje ke zdokonalování. Touha po sebeuvědomění vede ho dolů do nižších úrovní, do hmotností. Podle Božího určení má tam dozrávat, nikoliv tam zůstat. Když dosáhl plného sebeuvědomění, má lidský duch opět vystoupit vzhůru do svého skutečného domova, do ráje, do „věčné říše radostného tvoření". To je smysl našeho života.

Duchovní zárodek, veden svou touhou po sebeuvědomění, noří se do hmotností. Může se vyvinout k osobně vědomému dítěti Božímu, jestliže používá a rozvíjí schopnosti do něho vložené. Do duchovního zárodku vložil Stvořitel jenom ušlechtilé a čisté schopnosti, s nimiž má těžit jako se svěřenými hřivnami, jak to řekl Ježíš v podobenství. Nečiní-li to, stane se mu, o čem mluví závěr podobenství: bude uvržen „ven do temnot" (Mt 25,14-30). Naše putování různými úrovněmi a jeho účel je tento:

„Lidé se vnořili do hmotnosti na vlastní přání, za účelem svého vývoje. Nejdou-li správnou cestou, zůstanou ve hmotě spoutáni! Takoví lidé nejsou schopni z hmotnosti se opět vynořit. A toto vynoření znamená být vzkříšen vzhůru ke Světlu .... Touží-li duchovní zárodek po uvědomění si svého osobního „já", je pro jeho vývoj vždy zapotřebí, aby se ponořil do hmotnosti. K tomuto vědomí může se vyvinout jenom prožíváním ve hmotnosti .... K ponoření do hmotnosti není snad nucen, ale děje se tak jenom tehdy, když se v něm probudí vlastní touha po sebeuvědomění. Jeho přání ho potom žene vstříc nutnému vývojovému procesu. Žene ho k tomu, aby opustil tak zvaný ráj nevědomého, a tím také ven z neodpovědnosti" (495).

   

  3.b.  Duchovní smrt

Abd-ru-shinovo učení o duchovní smrti, o biblické „druhé smrti", patří k nejzávažnějším aspektům nové eschatologie Grálu. V čem spočívá konečná duchovní smrt? Poselství Grálu se tím zabývá velmi podrobně.

Lidští duchové se vnořili do hmotnosti, avšak ne každý duch se může jako vědomý vrátit zpět do ráje. Nebezpečí, že duch nenajde cestu z hmotnosti zpět do nepomíjivé duchovní oblasti stvoření, hrozí lidem na tomto i onom světě každým stoletím stále více, a to i přes veškerou pomoc, kterou Bůh lidem poskytuje. Jsme jí obklopeni zde na zemi i v jemnohmotných úrovních záhrobí. Boží pomoc jsou všude stále připraveni nám zprostředkovat nesčetní pomocníci, duchovní vůdcové a vůbec všichni Boží služebníci, jenom když se pro ni otevřeme, když po ní zatoužíme.

Vědění o hrozícím nebezpečí, které spočívá v ulpění na hmotě, musí se hluboce dotknout každého, kdo se seznámil s oním pohledem shůry dolů, který byl lidem darován v Poselství Grálu.

Hmotnost, všechny její druhy, jako to nejnižší ve stvoření se pohybuje neustále ve velkém koloběhu:

„Jak tento veliký koloběh probíhal od prvního shlukování až k dnešnímu dovršení, tak stejným způsobem půjde dále, neúchylně, až začne a skončí rozklad v prahmotu. Ale i potom bude kroužení klidně pokračovat i s touto pralátkou, než se později opět vynoří nové světy novým shlukováním hmoty. Tyto nové světy budou mít opět svěží panenské síly" (496).

Jsoucnost zde jmenované prahmoty měl snad na mysli autor starozákonní Knihy moudrosti (Deuterokanonická, apokryfní kniha, kterou znali a používali i autoři novozákonních spisů - pochází asi z 1.pol. 1. stol. př. Kr.), ovlivněný helénismem, především učením Platóna (Faidon 81c), jak plyne z verše: „Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí" (Mdr 9,15).  O prahmotě jako o hmotě v původním chaotickém stavu je zde zmínka ve slovech: „....tvá všemohoucí ruka .... stvořila svět z beztvaré hmoty ...." (Mdr 11,17). Z poznámky autora překladu dr. Václava Bognera (vyd. Čes. katol. Charita 1976) se  dovídáme, jak chápat tuto beztvarou hmotu: jako svět v původním chaotickém stavu podle Gn 1,2. Pojem „beztvará hmota", převzatý od filosofických škol řeckých, má - jak překladatel správně podotýká - u spisovatele Knihy moudrosti jiný obsah. Na rozdíl od řeckých filosofů, kteří většinou věřili ve věčnost hmoty, „jeho přesvědčením, jako všech spisovatelů Starého zákona, je naopak to, že Bůh dal existenci všemu".

Autor Knihy moudrosti se zmínil také o vývoji hrubohmotnosti z původní beztvaré prahmoty: „Ale ty jsi vše uspořádal s mírou, počtem a vahou" (Mdr 11,20). Ve výkladové poznámce překladatel proto zdůrazňuje, že „Bůh nepotřebuje mimořádné zásahy".

V rozkladu hmoty v prahmotu a v ulpění člověka na hmotě spočívá vlastní podstata onoho nebezpečí duchovní smrti, před níž chtěli lidstvo zachránit všichni osvícení náboženští myslitelé, proroci, světci, a především Ježíš, Syn Boží. Velké varování je obsaženo také v Poselství Grálu spolu s ukázáním cesty vzhůru.

Putování lidského ducha stvořením může tedy skončit dvojím způsobem. Nyní se nám dostalo o tom velmi jasného a přesvědčivého vysvětlení. Poselství Grálu ukazuje bezpečný přístav, duchovní domov ve světlých výšinách, k němuž dospět dovolí Bůh těm, kdo se radostně, bezvýhradně a z vnitřní nutnosti rozhodli pro dobro, kdo se tedy sjednotili s jeho moudrou vůlí, a jejichž nitro dozrálo k trvalému stavu lásky.

V opačném případě postihne člověka na konci věků věčné zavržení, o němž Abd-ru-shin řekl:

„Osudem takových lidí je potom, že jejich jemnohmotné tělo zůstává vydáno změnám ve hmotnosti, které právě nastávají, a musí v ní protrpět tisíciletý nejbolestnější rozklad. Velikost takových muk přemůže nakonec lidského ducha tak, že pozbude vědomí sebe samého. Tím se znovu rozpadne i forma obrazu Božího, podoba, kterou získal sebeuvědoměním, tedy forma lidská" (498).

Před Abd-ru-shinovým příchodem nemohli lidé vědět, co vlastně znamená, v čem spočívá konečné zavržení. Mluvilo se o stavu zavržené duše, o vnitřní bolesti spojené s trvalým odloučením od Boha, ale nevědělo se nic o podstatě tohoto eschatologického děje v historii hmotnosti, v historii světa. Až Duchu Pravdy ponechal Bůh, aby vyhraněně vyjádřil, co znamená duchovní neboli druhá smrt, věčné zavržení. Toto vědění obsažené v Poselství Grálu jako jeden z několika nejzávažnějších článků nového Božího Zjevení mohlo totiž přijít patrně až v době, kdy jsou v lidstvu předpoklady k tomu, aby mohlo pochopit, co znamená rozklad hmoty v pralátku. Teprve dnešní lidé jsou schopni chápat v této souvislosti konečné vyhasnutí osobního vědomí lidského ducha!

V Ježíši Kristu přišla na zem Boží Láska, aby bylo lidstvo zachráněno před věčným zavržením, tedy před spánkem ducha a po něm následující duchovní smrtí. Ježíš „světlem svého evangelia způsobil život a nesmrtelnost" (2Tm 1,10), čteme v Novém zákoně. Ježíš zachraňuje před věčnou smrtí ty, kdo chtějí slyšet a následovat jeho poselství. Proto také řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mně, i kdyby umřel, bude žít" (J 11,25) a „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne" (J 14,6).

Věčná smrt je následek trvalého zlého chtění:

„Ale běda tomu, kdo se neustále z pohodlnosti tvrdošíjně vzpírá, aby jeho chtění směřovalo k dobru! Poklad bude mu odňat v hodině soudu, a tím vyhasne i bytí jeho samého" (242).

Věčné zavržení, které postihne trvale destruktivní nebo na hmotě ulpěvší lidské duchy, je děj, který nemá nic společného s očistou v temných úrovních, kde utrpení může ještě vést k polepšení, jak o tom bude řeč později. Muka věčného zavržení při rozkladu osobního já k polepšení vést již nemohou, z nich není možný vzestup do duchovna. Dění již překročilo hranici, za níž není možné vzkříšení z hmoty (497).

Věřící, jehož představa posledního soudu je spjata s druhým příchodem Kristovým, by mohl při povrchním uvažování závislost konečného soudu a věčného zavržení na rozkladu hmoty v prahmotu pokládat za nepatřičnou záměnu duchovního nebo božského dění za fyzikální proces. Ale tak tomu není. Přirozené a nadpřirozené se ve stvoření prolíná a navzájem prostupuje, protože všechno je jeden celek řízený Boží vůlí. Bůh je Pánem i nad přírodním děním, tedy i nad rozkladem hmoty. Trýznivý stav duše, způsobený vědomím věčné ztráty Boha a jeho milosti, je sice také jistě přítomen a stupňuje se v nesmírnou bolest, ale přistupuje k tomu děj rozkladu hmoty, jemnohmotnosti a hrubohmotnosti, o němž mluví teprve Abd-ru-shin jako o vlastní podstatě zavržení ducha ulpěvšího na hmotě.

Při tomto splnění posledního soudu je účasten jak Duch Svatý, Boží Spravedlnost, tak i Kristus, Láska Boží. Proto volá Duch Pravdy: „Sláva budiž Bohu, který rozsévá jenom lásku! Lásku i v zákoně zničení temnot!" (803).

Bůh nechce zavržení nikoho, protože však dal člověku svobodnou vůli rozhodování, záleží všechno na lidském duchu. Bůh posílá lidem varování. V hodině naplnění času varuje proto i Duch Pravdy:

„Dobrovolným rozhodnutím každého jednotlivce nastává tedy třídění mezi těmi, kdo usilují ke Světlu, a těmi, kdo jsou poutáni temnotami. To se děje podle přírodních zákonů duchovní tíže. Z toho je zřejmé, že v očistném procesu tak zvaného zásvětí nadejde jednou skutečný konec i pro možnost vývoje pozemsky zesnulých" (79).

Abd-ru-shin dále pokračuje:

„Poslední rozhodnutí! Lidé v obou světech jsou buď tak dalece zušlechtěni, že mohou být povzneseni k oblastem Světla, nebo zůstávají z vlastní vůle poutáni ve svém nízkém způsobu, a proto se nakonec zřítí do „věčného zavržení". To znamená, že budou spolu s hmotou, od níž se nemohou odtrhnout, stržení do rozkladu, protrpí tento rozklad bolestně s sebou a přestanou tak být osobnostmi. Budou rozptýleni jako plevy ve větru, rozpráší se, a tak budou vymazáni ze zlaté knihy života! .... Rozbijte proto pouta všech nízkých pocitů a osvoboďte se od nich. Vždyť je nejvyšší čas! Blíží se hodina, kdy lhůta k tomu uplyne! Probuďte v sobě touhu po čistém, opravdovém, ušlechtilém!" (79n).

Spásu tedy přináší obrat k dobrému chtění a vnitřní vývoj k takovému stavu duše, kdy láska k bližnímu se stala samozřejmostí.

Ve velkém světovém dění nastane jednou chvíle, kdy za varovných znamení se světová část přiblíží rozkladu. To je začátek soudu, který je spojen s duchovní očistou: „Potom je však nejvyšší čas pro všechny lidské duchy nacházející se ještě ve hmotnosti, aby si pospíšili státi se takovými, aby mohli vystoupit vzhůru k bezpečnému světlému přístavu věčné říše" (496).

Co znamená pro člověka ztratit na věky možnost vděčně sloužit Bohu svým bytím? Abd-ru-shin o tom říká:

„Bude vyburcován jenom k strašlivému poznání svého pádu do bezedné hlubiny konečného rozkladu, do hlubin zavržení. A tím začnou muka, která již nepřestanou, nýbrž musí se stupňovat až k hroznému konci, který znamená ztrátu milosti smět být vědomým sebe samého, tedy možnosti být člověkem, což jediné by mu mohlo přinést blaženost na věky věků" (978).

Pro toho, kdo nenajde včas cestu z hrozícího nebezpečí začínajícího rozkladu a zůstane lpět na hmotě, bude tedy jednou pozdě:

„Bude pak se vším ostatním vtažen do pozvolného rozkladu, a přitom bude rozerváno jeho osobní „já", které si získal. V tisícerých mukách stane se tak opět nevědomým semenem ducha. Je to to nejhroznější, co se může stát duchu, který již nabyl osobního vědomí. Jsou to všichni, kdo svou osobnost vyvinuli nesprávným směrem. Musejí ji proto ztratit jako nepotřebnou a škodlivou. Ale pozor, rozklad není totéž jako zničení. Skutečně zničeno nemůže být nic. Jde pouze o uvedení do původního stavu" (497).

 Všimněme si zde dvou vět: Skutečně zničeno nemůže být nic", a Jde pouze o uvedení do původního stavu". To je velice závažné kérygma ve Slově Ducha Pravdy. Bůh neničí nic, co stvořil, protože to miluje; o této základní eschatologické jistotě čteme již ve Starém zákoně:

„Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející Duch je ve všem" (Mdr 11,24-27).

Jestliže však tvor, který má svobodnou vůli a odpovědnost za používání Boží síly proudící stvořením, trvale porušuje krásu a harmonii Božího díla, a nemiluje to, co Bůh stvořil, tedy odmítá vřadit se do směru Boží vůle, pak jej Bůh nezničí, nýbrž na konci věků této části světa jej uvede do původního nevědomého stavu. Zanikne vědomí jeho osobního já. Nemůže očekávat nic jiného než to, co musí přinést trvalé vzdálení se od Boha.

Zvěst Poselství Grálu o posledním soudu však ještě pokračuje:

„Jakmile se hmotnost zcela rozloží a navrátí zpět k původnímu stavu prahmoty, uvolňuje se pak to, co se stalo opět nevědomě duchovním, a vznese se vzhůru ke svému druhu. Avšak nevrací se tam jako vědomý lidský duch, nýbrž jako nevědomé sémě, které bude jednou znovu od počátku začínat své putování v nové části světů, až v něm opět procitne touha po uvědomění" (498).

Až tak daleko vede Abd-ru-shin náš pohled ve svých eschatologických výkladech! Smíme znát výhled také na to, co je za duchovní smrtí, za věčným zavržením: nový začátek cesty ducha uvedeného do původního nevědomého stavu.

Z uvedeného je zřejmé, že Abd-ru-shinovy výklady nemají nic společného s hlásáním konce světa různými sektami v minulosti a přítomnosti. Erich Wendland na základě Poselství Grálu říká, že nejde nyní o záchranu pozemského života, nýbrž o věčný život, o ducha člověka:

„Lidé kráčejí, nic netušíce, po okraji propasti. Hrozící pád do hlubin je však třeba chápat nikoliv v pozemském smyslu. Je proto nesmyslné činit prognózy o brzkém dění, které má postihnout celou zemi nebo velkou část lidstva". A dále pokračuje:

„Hrozící nebezpečí se netýká těla a života, pozemského blaha a štěstí, nýbrž ducha člověka, ducha, který se stal osobním; ten je .... ohrožen onou „druhou smrtí", o níž se zřetelně mluví ve Zjevení Janově (20,14; 21,8) a kterou má na mysli i Ježíš, když hovoří o „nejzazší temnotě" („temnotách venku") (Mt 25,30) nebo o záhubě (Mt 7,13)". (E. Wendland, Kristovo poselství a jeho dovršení)

Janovo Zjevení hlásá v podstatě totéž, co říká Abd-ru-shin o věčném zavržení: „To je ta druhá smrt : hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera" (Zj 20,14-15).  Hořící jezero je zde obrazné vyjádření pro rozklad hmoty.

Ve svých dvou odpovědích odmítá Abd-ru-shin snahu znát termíny budoucích událostí. V jedné říká, že niterné probuzení je pro lidi důležitější než vědomost o nastávajících událostech, v jiné odmítá „namáhavé a nespolehlivé vypočítávání" (Odpověď č.16).

Znát termíny budoucích událostí není pro lidstvo nyní nutné, protože nejvýznamnější Kristovo zaslíbení o příchodu Ducha Pravdy se právě v naší době již splnilo. Syn Člověka přišel, aniž byl očekáván, za svého pozemského života poznán jen malou skupinou hledajících. Přišel v době, kterou znát nebylo věcí lidí. Splnila se tak Kristova slova: „Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde" (Mt 24,42).

Proto nyní nejde o to být připraven k určitému datu a čekat na další události. Ani nadále nebude věcí lidí znát budoucí události a doby jejich splnění. Avšak s velkou naléhavostí bude teď před lidmi, tedy i před křesťany, stát otázka, zda jsou připraveni setkat se s Pánem, se Zaslíbeným, a to dnes, v čase navštívení, neboť Bůh opět podal lidem pomocnou ruku, s láskou se k nám sklonil. O to především půjde nyní i v budoucnosti: setkat se s Pánem a poznat ho v jeho Slově.



3.c.   Reinkarnace, zákony stvoření a odpuštění hříchů

05.03.2013 19:58:12
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one