»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

3.c. Reinkarnace, zákony stvoření a odpuštění hříchů

                                                                                                                                                        .
Učení o tom, jak může člověk dosáhnout odpuštění hříchů a dojít spásy, aby jeho duch mohl vystoupit vzhůru do světlých výšin a nakonec do svého domova, do ráje, je v Poselství Grálu spjato s naukou o zákonech stvoření a o reinkarnaci čili znovuvtělování.

Kdysi bylo v pokladu křesťanské víry i přesvědčení, že na zemi nežijeme jen jednou, a to na základě některých biblických výroků, které lze chápat ve smyslu znovuvtělování (např. Iz 26,19; Ez 37,12-24; Mt 16,13-14;11,14; 17,11; Mk 6,15; 27,28; L 9,7-8 aj.). Stejně tak je možné vykládat i tato místa Starého a Nového zákona:

„Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě...." (Jr 1,4-5). „Ano, byl jsem jinoch pěkně vyvinutý a dostal jsem dobrou duši, nebo spíše, že jsem byl dobrý, přišel jsem do neposkvrněného těla" (Mdr 8,19-20). „Buď veleben Bůh, on žije věčně a jeho království trvá ustavičně, on sám trestá i smilovává se, posílá do říše mrtvých a povolává nazpět, nikdo neujde jeho ruce" (Tob 13,2).

„Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" (J 9,2). Ježíš víru učedníků v reinkarnaci nevyvrací, neříká totiž: „Nemohl přece zhřešit před narozením", nýbrž říká: „Nezhřešil".

„Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn Člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete" (Mt 24,44). Syn Člověka za tehdejšího života učedníků již nepřišel. Napomenutí k bdělosti lze proto vykládat jejich opětovným pozemským životem v době příchodu Syna Člověka.

„Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen" (Mt 24,13), říká Ježíš mluvě o událostech v daleké budoucnosti, kdy „toto evangelium o království bude kázáno po celém světě .... a teprve potom přijde konec" (Mt 24,14). Vytrvání až do konce předpokládá nový pozemský život v době věku Ducha svatého.

„Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře" (Mt 5,26). Je bezpodmínečně nutné odčinit viny, říká zde Ježíš. Zemře-li však člověk dříve, než se tak stane? Jak se potom splní Ježíšovo slovo? „Nevyjdeš odtud ....", říká Ježíš, to znamená: Když jsi viny neodčinil v tomto životě na zemi, musí se to stát opět na zemi, než budeš moci vystoupit vzhůru do oblasti světla a do ráje. Tím Ježíš ovšem neříká, že v mezidobí v jemnohmotnosti nebude snad takový člověk trpět, Ježíš tím nijak nevylučuje očistný proces v záhrobí.

Víra ve znovuvtělování byla dlouho živá v některých křesťanských kruzích prvních staletí, jak o tom svědčí dopis církevního Otce Jeronýma Demetriovi. Nejznámější z východních Otců hájících učení o reinkarnaci byl Origenes (+ 254), jenž zastával Platónovo učení s tím související, podle něhož duše existuje před početím. Víru v reinkarnaci zamítl koncil v Cařihradě r. 553 (H. Vollmann, Ein Tor öffnet sich, str. 140). Důvod odmítnutí bývá spatřován v tom, že se v listu Židům mluví o jednom umírání (9,27). Autor tohoto listu není bezpečně znám.

Avšak i dnešním křesťanům učení o znovuvtělování říká mnoho o spravedlnosti a dokonalosti Boží. Kdo věří, že Boží dílo je dokonalé, musí nutně nést v nitru otázku, v čem spočívá tato dokonalost pokud jde o osud člověka. Proč se někdy dobrému člověku daří špatně a naopak, a jak to, že se narodí tělesně nebo duševně postižené dítě? Revize onoho sněmovního rozhodnutí z r. 553 by otevřela katolickým, pravoslavným i jiným křesťanům prostor pro duchovní pokrok. Našli by cestu k poznání, že Bůh dává možnost odčinit i těžké viny v novém životě na zemi a spravedlivým pak příležitost znovu působit k duchovnímu zušlechtění lidstva.

Mnozí křesťané již dnes nacházejí cestu k poznání. Jako malá ilustrace může posloužit příklad z Rakouska. Tam byla v pravidelné rubrice odpovědí uveřejněna v katolickém časopise Stadt Gottes (roč.107, č.11-12 z r. 1984) otázka:

„Jsem věřící katolík. Od té doby, kdy jsem poznal učení o reinkarnaci, dostává se mi uspokojivé odpovědi na otázku „Odkud je utrpení na světě?": Všechno je osud z dřívějšího života, osud, který jsme si sami způsobili ...."

Tazatel projevil zde své přesvědčení o znovuvtělování a o zákoně zpětného působení, o karmě. To je potěšující zjištění. Kámen úrazu je však slovo „všechno". Tazatel buď neznal Poselství Grálu nebo otázku nepřesně formuloval. Každé utrpení není karmické (str. 256 a Abd-ru-shinova odpověď č. 78), a existuje i symbolické odčinění (36, 44, 221n aj., především přednáška Symbolika v lidském osudu). Mohl ušetřit odpovídajícímu teologu výklad, že všechno utrpení není karma a že existuje odpuštění, protože jinak není žádný osobní, milosrdný, odpouštějící Bůh.

Nepřesná formulace otázky vedla také k tomu, že odpovídající odmítl karmu a reinkarnaci s poukazem na to, že kdyby všechno byla karma, „nebylo by nezaviněného utrpení .... a také Ježíšova smrt na kříži byla by musela být plodem jeho vlastního těžkého provinění v dřívější existenci"! To nám budiž poučením, že toto vědění musíme předávat přesně!

Jako onen slepý od narození (J 9,2) přijal slepotu předem dobrovolně, aby na ní mohl Ježíš dokázat svou božskou moc, tak duše někdy „přijímá předem vědomě také všechno, co ji na zemi stihne", aby pomohla druhým (256). To je třeba brát v úvahu a neodsuzovat ukvapeně člověka stiženého utrpením, jak učinili Ježíšovi učedníci.

Kompletní a přesné vědění o odpuštění vin a reinkarnaci podle Poselství Grálu je v takovém souladu s Boží moudrostí, že z křesťanského biblického hlediska je nemožné je odmítnout.

Na podobnou otázku v témže časopise (roč. 109,4 z r.1985): „Byl nějaký koncil, který se zabýval naukou o reinkarnaci?" odpovídá opět P. dr. Thomas, avšak kupodivu tak, že vlastně žádný církevní koncil se podrobně nezabýval naukou o reinkarnaci. Říká, že tato nauka se dnes velmi šíří a stoupenci že se odvolávají na biblické texty ....

Pokud jde o posmrtný život samý, ten ovšem většina křesťanských teologů akceptuje. O něm svědčí v Bibli mnoho míst, která jistě není třeba zde uvádět. Stejně tak asi nestojí za zmínku ani výjimky, jimiž jsou jen málokteří hlavně protestantští teologové odmítající další samostatnou existenci duše po smrti. Odůvodňují to tím, že dualismus tělo - duše vešel do křesťanství z řecké filosofie.

Dnešní katolická teologie již upouští od mlhavého termínu „spánek smrti", jímž byl označován stav duše po pozemské smrti až do vzkříšení. Kardinál J.Ratzinger vysvětluje katolickou nauku o posmrtném životě tak, že člověk je podstatně nesmrtelný svou duchovou duší. Tato nesmrtelnost je dána již stvořitelským Božím činem a není tedy teprve výsledkem Kristova vykupitelského díla. Člověk po smrti těla neupadá podle Ratzingera do „spánku smrti", ale žije silou Boží, která ho stvořila. Toto pojetí posmrtného života zhruba odpovídá učení Grálu, s nímž je však v rozporu jiný výklad, totiž že Ježíš byl „prvotinou" všech, kteří po smrti vstali z mrtvých, že on první byl „vzkříšen".

K poznání pomáhá v nejnovější době věřícím v církvích i dosud nevěřícím rozvoj vědy o smrti, thanatologie, hlavně spis psychiatra Raymunda A. Moodyho „Život po životě". Zde lze nalézt potvrzení toho, co učí Abd-ru-shin o jemnějších tělech (střední a jemná hrubohmotnost a jemnohmotnost), a to v zážitcích resuscitovaných osob, tedy lidí, kteří po klinické smrti zažili veliké světlo, bleskový přehled pozemského života se zpytováním svědomí, a především pobyt v jiném než pozemském těle, ostatním lidem neviditelném, které bylo schopno projít volně stěnou nebo kterým procházeli lidé přibíhající k havarovanému autu.

Abd-ru-shinovo učení o duchu jako vlastním jádru člověka nalézáme potvrzeno v pracích nositele Nobelovy ceny, odborníka ve výzkumu lidského mozku Johna Ecolese. Mozek je podle něho řízen neviditelným principem, který nazval „já". Dokazuje na základě výzkumů, že mozek sám o sobě nemůže ani myslet a podobá se tak klavíru, kterého používá umělec. Ecoles dále vysvětluje, že se mozku může zmocnit za určitých okolností i jiné cizí „já", které jej ovládá (např. při transu v hypnóze nebo u spiritistického média a pod.).

Souhrnně lze říci, že věda se již částečně přiblížila k tomu, co učí křesťanství o nesmrtelnosti lidské duše, která sice při smrti hrubohmotné tělo opouští, ale trvá dále, takže pozemská smrt je jen přechodem do nového života. Navíc v poslední době potvrzuje thanatologie a výzkum činnosti lidského mozku mnohé, čím Abd-ru-shin obohatil, rozšířil a dovršil dosavadní křesťanské učení o životě po smrti, jako je rozdíl mezi duchem a duší a mnoho jiného.

Zvěst Ducha Pravdy, Poselství Grálu, jde však ve svých výkladech mnohem dále, než kam může dospět věda. Ani zde není Poselství v rozporu s Biblí, nýbrž dovršuje učení postavené na Bibli, především je jakýmsi aggiornamentem, „zdnešněním", Kristových slov.

Proces očisty lidského ducha, tedy odpuštění hříchů, je v učení Grálu v úzké souvislosti se zákony stvoření.

„V zázračném díle stvoření spočívá tolik tiše a bezpečně působících zákonů, že by se o každém z těch přemnohých dějů v bytí člověka mohlo napsat zvláštní pojednání. Všem pojednáním byl by však společný jeden veliký základ dokonalost Stvořitele jako původce všeho, dokonalost Stvořitele, jehož vůle jest živě tvořící Duch. Duch svatý!" (424)

Zákony stvoření, jež trvale uskutečňují Stvořitelovu vůli, působí „samočinně a neúplatně" (220) a je v nich „bezpečná záruka milosti a odpuštění (221). Na tomto základě rozvíjí Abd-ru-shin své poselství o spáse. V první řadě však budí v čtenářích a posluchačích úsilí žít tak, jak je to milé Bohu. A tak z lásky k Bohu, který je nejvyšší Dobro a Láska, rozhodujeme se pro dobro. Současně Poselství varuje před nebezpečím duchovní smrti. Podobně jako všichni víme, že se blíží naše pozemská smrt, rozklad naší hmotné schránky, stejně tak máme vzít na vědomí, že se blíží rozklad hrubohmotnosti a jemnohmotnosti této světové části a tím i nebezpečí „druhé smrti", smrti duchovní.

Aby lidský duch nemusel být zavržen, ale směl vystoupit do světlých výšin, k tomu se mu dostává mnohých pomocí ze Světla, a to v celém onom velkém mezidobí mezi vstupem duchovních zárodků do hmotnosti a rozkladem hmotnosti. Na tomto vývoji nevědomého duchovního zárodku k plně vědomému dítěti Božímu mají velký podíl zákony Stvoření. Ony dávají člověku poznat jeho pochybení, jeho hříšnost, což bývá začátkem cesty k polepšení, probudí-li se v člověku touha po dobru. Jiným přinášejí potvrzení, že jejich cesta je správná, což při zachování pokory povzbudí k ještě většímu projevování dobra a lásky.

Zákony Boží vůle ve stvoření jsou také vlastním vykonavatelem Božího soudu nad jednotlivcem po jeho pozemské smrti. Ony jsou přece projevem jeho vůle. Ale nejen to. Zákony jsou takto činné neustále, i za celého pozemského života člověka, a také v jiných úrovních je lidský duch stále podroben jejich působení jako tvor podléhající Boží vůli.

Člověk je tedy zákony Božími „souzen" neustále, nejen po smrti a při posledním soudu. Rozhodující je, jak se staví vůči Božímu úmyslu se vším stvořeným. Je blažený, zaujme-li stejný směr, avšak zastává-li se nebo dokonce přejde-li do „protisměru", utrpí zranění nebo snad i ztratí život jako automobilista při riskantním předjíždění.

Jedním z těchto Božích zákonů ve stvoření je zákon (duchovní) tíže. Každá vina je spojena jenom s hmotou, proto neznečistí vlastní jádro člověka, ducha, nýbrž zatíží jej jako břemeno. Duch obtížený vinou nemůže zpět do své duchovní vlasti pro hmotnou povahu viny. Hmota ani vina nemohou v ráji existovat, a to pro světlost a lehkost této nebeské říše, této úrovně stvoření. Milostí Boží je možné zbavit se břemene a vinu smýt.

„Je také samozřejmé, že duchovní zárodek, který  se ve hmotě obtížil nečistotou, nemůže s tímto břemenem zpět do duchovna, ale že musí tak dlouho pobývat ve hmotnosti, dokud se této tíhy nezbaví, dokud se od ní neosvobodí. Přitom musí z povahy věci setrvávat stále v té oblasti, v níž ho zdržuje váha jeho břemene, podle většího nebo menšího množství nečistoty" (324).

Nezbaví-li se nečistoty do doby rozkladu, nebude se duch moci povznést z hmoty vzhůru následkem tíhy břemene. Nebude tedy vzkříšen k věčnému životu.

Jak se dále projevuje podle Poselství Grálu zákon tíže?

„Zákon tíže má rozhodující význam, že by si jej měl dobře zapamatovat každý člověk, neboť je hlavní pákou veškerého dění i vývojového procesu lidského ducha" (142).

„Úsilím po nízkém nebo jenom po pozemských požitcích stává se jemnohmotné tělo hutným a tím těžkým a temným, protože splnění takových přání je vázáno na hrubohmotnost. Člověk se tím sám připoutává ke hrubohmotnému, k pozemskému... Jiné je to však u lidí, jejichž mysl převážně směřuje ke vznešenějšímu a ušlechtilejšímu. Jejich chtění samo o sobě činí jemnohmotné tělo lehčím a tím i světlejším, aby se tak mohlo dostat do blízkosti všeho toho, co je cílem vážného přání takového člověka! Tedy k čistotě světlých výšin" (145).

Další zákon ve stvoření podle určení Grálu je zákon přitažlivosti stejnorodého:

„Vedle zákona tíže spolupůsobí tu ještě neméně důležitý zákon stejnorodosti. Dotkl jsem se ho již tím, že druh může poznávat zase jen stejný druh. Přísloví 'Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá,' zdá se být odposloucháno od tohoto prazákona. Ten prochvívá spolu se zákonem tíže celým stvořením" (143).

„Jakmile odumřením pozemského těla odpadne pozemské zakotvení, klesá uvolnivší se tak jemnohmotné tělo, nebo se vznese jako korek vzhůru do jemnohmotnosti, které se říká onen svět nebo záhrobí. Bude zadrženo podle zákona tíže přesně na místě, které má stejnou tíži jako tělo samo, neboť potom nemůže již dále, ani nahoru ani dolů. Zde najde přirozeně i všechno stejnorodé čili všechny stejně smýšlející, poněvadž stejný druh způsobuje stejnou tíži, a stejná tíže samozřejmě stejný druh. Jaký tedy byl sám, mezi takovými bude muset trpět nebo se smět radovat, dokud se vnitřní obnovou nezmění a s ním i jeho jemnohmotné tělo, které vlivem změněné váhy nutně ho povede dále nahoru nebo dolů" (146).

„Je třeba zdůraznit, že se přitahuje jenom stejnorodé. Odtud přísloví: 'Rovný rovného si hledá.'... To však pokračuje dále: Co k sobě usiluje duchovně, projeví se konečně také fyzicky, protože všechno duchovní proniká do hrubohmotného. Při tom si musíme povšimnout zákona zpětného působení, protože myšlenka zůstává vždy spojena se svým původcem, a tímto spojením vyvolává zpětné vyzařování" (40).

Zde je již zmínka o dalším zákoně, o zákoně zpětného působení. Je definován takto:

„Třetí základní zákon spočívající ve stvoření vedle těchto již jmenovaných je zákon zpětného působení. On způsobuje, že člověk musí sklízet, co kdysi zasel, a to bez výjimky. Nemůže sklízet pšenici, zasévá-li žito, nesklidí jetel, roztrušuje-li bodláčí. Právě tak v jemnohmotném světě. Nebude sklízet dobro, pociťoval-li nenávist, ani radost, když v sobě živil závist!" (143)

„Lidé mluví o zaslouženém a nezaslouženém osudu, o odměně a trestu, o odplatě a karmě. To všechno jsou jenom dílčí označení zákona, zakotveného ve stvoření: zákona zpětného působení. Je to zákon, jenž spočívá v celém stvoření od prvopočátku, zákon, jenž byl nezrušitelně vetkán do velkého, nikdy nekončícího dění jako nutná součást stvoření samého a vývoje. Jako obrovitý systém nejjemnějších nervových vláken udržuje a oživuje celý ten mocný vesmír a přispívá k ustavičnému pohybu, k věčnému dávání a přijímání!" (217)

Zvláště zákon zpětného působení neměl by být ničím problematickým v učení Grálu žádnému křesťanu, žádnému čtenáři Bible nebo posluchači křesťanských kázání. Vytušili jej totiž správně již autoři biblických knih a vyjádřili jej různými způsoby. Mluvil o něm podle svědectví evangelistů také sám Ježíš. Za zamyšlení stojí především tato biblická slova:

„Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá. To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne" (Ž 7, 16-17)

„Svévolníci tasí meč, luk napínají, chtějí srazit poníženého a ubožáka, zabít ty, kdo chodí přímou cestou. Jejich meč však do srdce vnikne, jejich luky budou zpřeráženy" (Ž 37, 14-15).

„Bohu patří moc, i milosrdenství je, Panovníku, tvoje. Ty každému splatíš podle jeho skutků" (Ž 62,13)

„Obrátí proti nim jejich ničemnosti, umlčí je jejich vlastní zlobou, umlčí je Hospodin, Bůh náš!" (Ž 94,23).

„Kdo rozsévá bezpráví, sklidí ničemnost, hůl jeho prchlivosti vezme za své" (Př. 22,8)

„Kdo kope jámu, padne do ní, a kdo valí kámen, na toho se zvrátí" (Př. 26,27)

„Podle svého smýšlení budou bezbožní potrestáni, ti, kdo nedbali o spravedlivého a odpadli od Pána." „Se strachem přijdou při zúčtování svých hříchů, jejich zločiny jim budou do tváře svědčit."  „Spravedliví však žijí navěky, jejich odměna je u Pána a Nejvyšší o ně pečuje" (Mdr. 3,10; 4,20; 5,15)

„Zaseli vítr, sklidí bouři" (Oz 8,7).

Totéž vyjadřují i mnohá jiná místa Starého zákona, např. Ex 20,5-6; 34,7; Dt 5,9; Nu 14,18; Jb 4,8; Ž 92,10; 97,2; 119,75; Iz 3,9-10; Ez 18,20. O zákoně zpětného působení mluví i mnohá slova Nového zákona:

„Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře" (Mt 5,26)

„Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám" (Mt 7,2)

„Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen" (Mt 12,37)

„Všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou" (Mt 26,52)

„Ježíš mu řekl: 'Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího" (J 5,14)

„Co člověk zaseje, to také sklidí" (Ga 6,7)

Jiné podobné výroky najdeme u Mt 7,19; Ř 6,23; 14,12; 2k 9,6. Zákon zpětného působení je ve vztahu ke svobodné vůli. Bůh dal člověku svobodnou vůli a tím jej současně podřídil zákonu zpětného působení. Svobodná vůle nese s sebou odpovědnost za tím účelem, aby nebyla trvale rušena harmonie a krása stvoření.

Tento zákon vytušili i někteří myslitelé, např. R. W. Trine (kniha „V souzvuku s Nekonečnem"),  Prentice Mulford (výrok: „Myslíš-li na jasné věci, přitahuješ k sobě to, co je jasné") a jiní.

Zákon zpětného působení, provždy uložený do stvoření Boží vůlí, tedy Boží Spravedlností, Duchem svatým, přináší člověku buď dobro a pokoj nebo naopak tělesné nebo duševní utrpení. Rozhodující je druh jeho myšlenek, slov a činů, které mohou být buď dobré, když podporují harmonii ve stvoření, nebo naopak ji ruší. Jestliže člověk z vnitřní nutnosti spolupracuje ve směru Boží vůle na kráse stvoření, přinese mu to všechno, čím Bůh stále zahrnuje své tvory; je tak již na zemi účasten věčné blaženosti. Odpovědnost a zpětné působení se kterýsi křesťanský autor pokusil vyjádřit takto: „Odmítnout Boha znamená odevzdat se proudu, který se staví proti stvoření, proudu naprostého rozkladu. Hřích se vyvíjí směrem rozkladným, zatím co láska má sílu konstruktivní. Láska se stává odměnou sama sobě, hřích sám sobě se stává trestem."

Co starozákonní a novozákonní spisovatelé a Ježíš řekli o zákonech ve stvoření obrazem, podobenstvím či parabolou, to Abd-ru-shin mnohokrát vysvětluje z různých hledisek vždy jako dílo Boží vůle.

„Tyto tři základní zákony jsou základní kameny Boží vůle! Jsou to také ony, které samočinně přinášejí člověku odměnu nebo trest, a to v neúprosné spravedlnosti. Tak neúplatně, podivuhodně až do nejjemnějších odstínů, že v celém tom ohromném světovém dění není ani pomyšlení na nejmenší nespravedlnost. Tyto jednoduché zákony působí tak, že každý lidský duch se dostává přesně tam, kam patří podle svého vnitřního stanoviska" (143n).

„Kdo se snaží vážně se zamýšlet nad těmito jemnohmotnými ději, ten pozná, jaká neúplatná spravedlnost spočívá v tomto samočinném působení, spatří již v tom nezměrnou Boží velikost. Bůh nemusí zasahovat, když tak dokonale vložil svou vůli v podobě zákonů do stvoření! (144)

Abd-ru-shin učí, že zákony stvoření máme chápat jako schopnosti, které Stvořitel vložil do tvorů. Tak schopnost přitahovat stejnorodé, vlastní lidskému duchu, způsobuje, že k člověku neustále proudí dobré nebo zlé podle druhu jeho chtění, protože musí neustále něco chtít a tím i přitahovat. To se jeví jako zákon zpětného působení. Ve schopnosti ducha, která se projevuje požadováním, spočívá svobodná vůle. Dalším důsledkem této schopnosti přitahovat je i „spravedlivé rozdělení odměny nebo trestu" (859).

„Přísně vzato není vlastně ve stvoření skutečných zákonů, nýbrž jsou jenom schopnosti, které působí samočinně podle příslušného druhu. A proto, jenom proto se jeví jako nezměnitelné zákony!" (860)

Kdo chce druhému ublížit, aby tím něco získal, přitahuje nikoliv dobro tohoto zisku, nýbrž zlo, vlastní utrpení podobné tomu, jaké způsobil.

Jak jsem se již zmínil, nemáme Boží zákony ve stvoření považovat za pouhé chladné mechanismy. Vždyť jsou dílem Toho, jenž sám jediný je Život (676). V Poselství Grálu je vědění o neúplatných Božích zákonech provázeno věděním o síle dobrého chtění, o symbolickém odčinění viny a o dobrovolném přijetí utrpení, kde se jedná o úkol v novém životě na zemi. Nemusí tedy být všechno „karma", když člověka stihne utrpení. Může to při dobrém chtění být i dobrovolná oběť, abychom na zemi splnili úkol ve službě Světlu (256), nebo jde-li o utrpení způsobené nám zlovůlí druhých, může to být prostě začátek nové karmy druhých, kdy se oni zatěžují vinou, ale my přitom nemusíme trpět za vinu z minulosti:

„Kromě toho musí si tazatel též ujasnit, že nikoliv každé soužení musí být následkem existující karmy, neboť i karma musela přece jednou mít nějaký začátek. Každý čtenář mého Poselství ví, že i dnes vedle probíhající karmy se ještě každou hodinou nitky karmy nejen rozvazují, nýbrž stále také nové navazují" (Abd-ru-shin, Odpovědi: Odpověď č. 78 ).

Dále zde Abd-ru-shin říká, že z tohoto nezaviněného utrpení se máme něčemu naučit pro budoucnost. Příkladem lidí, kteří trpěli nezaslouženě v zájmu ušlechtilého cíle, mohou být křesťanští mučedníci, o nichž říká Abd-ru-shin v slavnostní přednášce „Brána se otevírá":

„Vzpomeňte na první křesťany. kteří pro Slovo Boží opustili nejen přátele a příbuzné, nýbrž nedbali ani svého postavení mezi spolubližními ani pozemského blaha. Radostně se přiznávali ke Slovům Syna Božího, ačkoliv již nebyl pozemsky mezi nimi. Nezalekli se snášet těžká pronásledování od pohanů, přijímat největší tělesné útrapy a položit i pozemský život, když šlo o to, postavit se pro své přesvědčení za Slovo!"

Jako další upřesnění učení o zákonech ve stvoření, hlavně o zákoně zpětného působení, přistupuje k tomu Abd-ru-shinovo hlásání, že Boží láska  nám odpouští viny, dovoluje lidem je odčinit, jestliže jsme se obrátili a chceme již jen dobro:

„Kdo má však z minulosti velmi mnoho vyrovnávat, zdali pak nemusí nutně zmalomyslnět, zda se v něm nevzbudí hrůza před odpykáním vin? Může s tím začít směle a radostně, může být bez obav, jakmile poctivě chce! Vždyť vyrovnání viny může nastat protiproudem síly dobré vůle, která se duchovně stejně jako jiné myšlenkové formy stává živou a je silnou zbraní, jsou schopna odstranit každé břímě temnoty, každou tíhu, a vlastní 'já' přivést ke Světlu!" (36)

Když Abd-ru-shin v přednášce „Osud" promluvil o nutnosti, že musíme sklízet plody svých myšlenek, slov a skutků podle zákona zpětného působení, připojil tato povzbudivá slova:

„V samočinně působících zákonech je zároveň bezpečná záruka milosti a odpuštění!

I když vůbec nehledíme na to, že současně s pevným rozhodnutím k dobrému chtění určuje si člověk krajní mez pro okamžik, kdy nutně skončí řetěz špatných zpětných účinků, uplatní se tu ještě jiné dění, které má nesmírnou hodnotu: Díky vytrvalému chtění dobra ve všem myšlení a jednání proudí rovněž následkem zákona zpětného působení ze zdroje stejnorodých sil neustále posila, a tím se dobro v člověku samém stále více upevňuje. Dobro z něho proudí a konečně i utváří podle toho jemnohmotné okolí...

Vracejí-li se pak k tomuto člověku zlá zpětná působení z dřívějška, aby vyrovnala vinu, odrazí se od čistoty jeho okolí nebo obalu a jsou tak od něho odvráceny" (221).

V závěru přednášky se pak říká, že vracející se hutnější karmické proudy nemohou zakotvit, je-li nitro člověka již jemnější a lehčí, protože nejsou s ním stejnorodé. Na to, že podmínkou osvobození a spásy je dobré chtění, poukazuje mimo jiných míst i závěr přednášky „Mlčení":

„S probuzením je ti v moudrém řádu velikého stvoření ukázána také cesta, a to onou silou dobrého chtění, kterou jsem již zvlášť zdůraznil, která mírní nebo zcela odsunuje nebezpečí rozuzlující se karmy" (44).

Především je třeba dobře znát obsah Abd-ru-shinových přednášek „Symbolika v lidském osudu" a  „Tajemství zrození". V nich autor říká:

„A tak se může zformovat v symbolické rozuzlení karmy i ta nejmenší laskavá ochota, kterou jsme druhému prokázali, nebo s bližním procítěné utrpení, nebo jediné přátelské slovo, pokud je základem toho vnitřní vážné chtění dobra" (360).

Že nemoci mohou ale také nemusí být karmické, svědčí tato slova:

„V rodinách, kde se vyskytují dědičné nemoci, vtělují se duše, které potřebují tyto nemoci. aby se tak zpětným působením osvobodily, očistily, nebo aby mohly pokročit kupředu." (256)

„Nezůstane nic nepovšimnuto ani při těch dobrovolných vtěleních, kdy duše bere na sebe z vlastní vůle nemoci za určitým cílem." (257)


To se ovšem týká nejen nemocí, ale utrpení vůbec:

„Jiné je to však, ujme-li se duše dobrovolně nějakého úkolu nebo poslání, aby buď pomohla určitým lidem na zemi, nebo aby spolupracovala při pomoci určené celému lidstvu. V tom případě přijímá předem vědomě také všechno, co jí na zemi stihne. Proto ani tehdy nelze mluvit o nespravedlnosti. A zpětné působení přinese za to duši odměnu, jestliže jedná v obětavé lásce, která se neptá po mzdě" (256).

Obšťastňující a náš duchovní obzor rozšiřující vědění z Poselství Grálu přináší však ještě více. Přináší spásu - tak jako po téměř dva tisíce let přinášelo spásu Slovo Syna Božího Ježíše - a to každému, kdo je ochoten Boží Slovo vtělit do svého všedního života. Jinak řečeno: Boží Slovo přináší spásu tomu, v jehož nitru probudilo k životu plamen ducha. Ducha, který prost pozemských žádostí touží vzhůru, k Bohu.

Křesťan, jenž svůj křest a biřmování bere vážně jako zasvěcení nejvyššímu Dobru, a nyní každý Světlu zpečetěný, který své zpečetění a svůj slib náležet a sloužit Bohu neustále oživuje, dosáhl odpuštění hříchů, protože chce dobro.

Jestliže se člověk obrátí k dobru již v tomto životě, smí často také ještě zde na zemi odčinit své viny, ať již plně nebo jenom symbolicky, a bude moci po pozemské smrti stoupat vzhůru. Jak je tomu však s těmi lidmi, kteří zemřeli obtíženi nízkými sklony nebo těžkými vinami?

Nauka Poselství Grálu o očišťování lidského ducha v jemné hrubohmotnosti a v temných jemnohmotných úrovních zdůrazňuje Boží milosrdenství, nabízející spásu i hluboko kleslým duším, které se na zemi provinily a své hříchy neodčinily.

Procesem očišťování procházejí samozřejmě také duše, které se zatížily jen menšími vinami a v nichž touha po Bohu ještě zcela neodumřela. Prožíváním v úrovních soumraku (627nn) tato touha sílí a umožní pak duchu vzestup do světlých úrovní.

S očišťováním duší v různých úrovních onoho světa, v němž stejně jako na zemi může se duši dostat pomoci a podpory od jiné, která je již výše, od duše, jež je silnější v dobru a vědomější v lásce, souvisí i to, že Abd-ru-shin neodmítá prosebné modlitby za zemřelé. Je to patrné z úkonu Grálu při loučení se zesnulým. Úkon obsahuje vedle díku i přímluvné modlitby s prosbami:

 „Pane, prosíme Tě, posilni duši, která chce nastoupit cestu do Tvé říše míru."

 „Prosíme Tě, aby tato duše byla chráněna a doprovázena do Tvé světlé říše."


Kde je víra v posmrtný život a vědění o tom, že světlý paprsek pomoci může proniknout i k duším, které musí v záhrobí odčinit viny, tam jako plod lásky k bližním se objevuje přímluvná modlitba za zemřelé, zvláště ovšem za ty, kteří to nejvíce potřebují, kdo se obtížili většími nebo menšími vinami. Již deuterokanonická Druhá kniha makabejská mluví o tom v souvislosti s historickou událostí z 2.stol. př. Kr. Když se zjistilo, že padlí izraelští bojovníci se provinili přivlastněním si pohanských obětních předmětů, modlili se ostatní za mrtvé, „aby byli zproštěni hříchů". Je zde zdůrazněna víra v posmrtný život („vzkříšení"): Kdyby Juda Makkabi a ostatní nevěřili, že „padlí vstanou, bylo by bývalo zbytečné, ba pošetilé, prosit za mrtvé," říká se doslovně (2 Mak 12,44).

„Láska Boží stále bdí." Proto i v úrovních, kde trpí hluboko kleslé duše, je možný krok vzhůru. Stav, v němž se taková duše nalézá působením zákonů Božích ve stvoření, je vlastně milost Boží, protože takový stav pomáhá k probuzení touhy po dobru a po Bohu a tím ke vzestupu.

Jak působí zákony stvoření  v očistném procesu? Bůh jimi nabízí duši možnost, aby ve stejnorodém okolí, kam ji přivedly její sklony, prožila své chyby, pocítila nad nimi ošklivost, a tak v sobě probudila dřímající v ní dobré chtění. Tento vývoj může být dlouhý a obtížný:

„Vzchopení se k opravdovému dobrému chtění, které by ho mohlo osvobodit a povznést, bude pro něho těžším, ba po dlouhou dobu nemožným, neboť bude podléhat jen vlivu stejnorodého okolí, které nechová v sobě žádnou světlou myšlenku, jež by ho mohla probudit a posílit. Musí dvojnásobně trpět tím, co si vytvořil. Proto je pak vzestup mnohem těžší než v těle na zemi, kde putuje dobro vedle zla." (46)

O očistě hluboko kleslých duší Abd-ru-shin praví:

„Jejich nespoutané vyžívání zasahuje tam jenom ty, kdo jsou stejného druhu, jako i jich se bolestně dotýká vyžívání těch druhých. Trpí tak oboustranně, což vede k uzrávání, ale nikoliv k další vině. Neboť utrpením může se v nich jednou probudit odpor k sobě samým, a s tímto odporem i přání uniknout z této úrovně. Přání vede časem k mučivému zoufalství, které může konečně vyústit v nejvroucnější modlitby, a tím i ve vážné chtění změnit se k lepšímu." (112)

Tak jako se na zemi dostává člověk duchovně kupředu jen účinnou láskou k druhým a procítěnými modlitbami, stejně tak je tomu i v jiných úrovních stvoření, a to dokonce i tam, kde o svou záchranu z trýznivého vzdálení se od Boha zápasí duše hluboko kleslé:

„Je to truchlivý stav, a pomalu jej může změnit jenom postupné vnitřní uzrávání takového člověka, uzrávání, způsobované stupňujícím se zoufalstvím. Jak v něm vzrůstá touha po Světle, stoupající  z takových stísněných a zmučených duší jako neustálé volání o pomoc, tu se konečně okolo něho stále víc a více rozjasňuje, až může spatřit i jiné duše, které stejně jako on potřebují pomoci. Jestliže se snaží podporovat tyto duše, dlící v ještě hlubších temnotách, aby také u nich bylo světleji, tu sílí touto činností v důsledku své námahy, kterou musí vyvinout svou snahou pomáhat. V určitém okamžiku je již tak silný, že k němu může přistoupit jiný, který je pokročilejší, a může zase jemu pomoci, aby se dostal ke světlejším oblastem." (396)

U duší, které si přivlastnily nečistý sklon, je krok vzhůru možný teprve tehdy, až se jejich přání vystupňuje v modlitbu:

„Že takové nespoutané bouřlivé vyžívání je pro okolí nutně velkým utrpením, je snadno pochopitelné. Poněvadž však prožívání je v takových oblastech založeno jenom na vzájemnosti, musí každý jedinec hořce mezi ostatními trpět vším tím, co se sám vždy znovu a znovu trvale snaží způsobovat druhým. Tak je tam život peklem, dokud taková lidská duše zvolna neumdlí a nepocítí k tomu odpor. Potom po dlouhé době konečně procitne v ní znenáhla přání dostat se ven z takového okolí.

Přání a ošklivost jsou začátkem polepšení. Vzrůstají až k volání o pomoc a konečně k modlitbě. Teprve potom může mu být podána ruka ke vzestupu, a to dá na sebe čekat často desetiletí a staletí, mnohdy dokonce ještě déle. Je tedy sklon v lidské duši tím, co člověka nejpevněji spoutává." (395)


Poselství Grálu obsahuje upozornění na úroveň jemné hrubohmotnosti, kterou prochází duše bezprostředně po pozemské smrti:

„Taková je činnost malých bytostných, které v jejich skutečném působení ještě neznáte. Takto vytvářejí, nebo lépe řečeno formují, úroveň jemné hrubohmotnosti, která vás očekává, až budete muset odejít do jemnohmotného světa! Je to práh, kde se podle vašeho vyjadřování musí vaše duše po pozemské smrti nejdříve „očistit", než může vstoupit do jemnohmotnosti. Duše se tam zdrží buď déle nebo krátce, vždy podle svého vnitřního druhu, a podle toho, zda svými různými sklony a slabostmi více či méně lpěla na hrubohmotnosti."  (777)

Úroveň očišťování, „očistec", je tedy určena k tomu, aby se duše zbavila nízkých sklonů držících ji v blízkosti pozemské, tedy nejhrubší hrubohmotnosti. O těchto sklonech a o očišťování  se od nich mluví Abd-ru-shin především v přednáškách „Připoutaný k zemi" a „Oblasti temnoty a zavržení". Závažnost sklonů je podle nich velmi rozdílná, vždy však drží člověka dole, brání mu ve vzestupu ke Světlu.

Také zde jde o dovršení křesťanského přesvědčení o tom, co čeká lidskou duši po pozemské smrti. Teologové sice usilují o jasno v tom, co je vlastně očistec, ale zatím stojí před tím s rozpaky a rezervovaností stejně jako před problémem věčného zavržení:

„Druhý vatikánský sněm se zmiňuje jenom stručně o očistci ve věroučné konstituci „Světlo národů" a nechce se přesně vyjádřit, v čem záleží očistec, protože tato nauka není ještě dosti vyjasněna.

Podle současného mínění teologů očistec záleží v jakémsi přechodném stavu, v kterém se prodlužuje stav smrti a připravuje se vstup do věčnosti. Hlavním obsahem tohoto stavu je očišťování od nedokonalostí a stop hříchů, které nebyly zničeny ve smrti... Očisťování po smrti je pravděpodobně důsledkem tzv. zvláštního soudu: v okamžiku smrti každý člověk může poznat - pod vlivem světla milosti - opravdový dosah svého život; a proto jeho konečné a neodvolatelné obrácení k Bohu je doprovázeno touhou odčinit všechny poklesky a nedokonalosti přítomné v jeho životě. Každý člověk, když se obrátí k Bohu, prožívá bolest nad minulostí a začíná se očisťovat..." (Z katolického tisku).

To lze doplnit ještě jiným výkladem: „Očistec je časově omezeným trestem, ještě víc však důkazem Boží lásky, která mnohým lidem otvírá bránu k věčnému životu. Cesta očisty bude existovat až k poslednímu soudu. Potom bude jen nebe a peklo" (tamtéž). Nejvíce nás asi zaujme zmínka o „touze odčinit všechny poklesky a nedokonalosti" a o tom, že nauka o očistci „není ještě dosti vyjasněna". Jsme proto tím více vděčni Abd-ru-shinovi, že o tom podal podrobné vysvětlení ve svých přednáškách.

Prožívání duše v úrovni jemné hrubohmotnosti není ovšem tak bolestné, skličující ba zdánlivě beznadějné, jako je tomu v temných úrovních, o nichž byla již zmínka a které se běžně nazývají „peklo". Abd-ru-shin o pekle říká:

„Dokonce i peklo samé je jenom výtvor lidských duchů. Existuje sice skutečně a skrývá vážné nebezpečí, probíhají v něm strašlivá utrpení, a přece je úplně závislé na chtění všech těch lidí, jejichž cítění dodává peklu sílu k dalšímu jeho trvání  Tuto sílu dodávají peklu z neutrální síly Boží, která spočívá ve stvoření proto, aby ji lidští duchové mohli používat. Peklo není tedy zařízení Boží, nýbrž dílo lidí!" (528n).

Z toho vyplývá, že peklo není jen stav lidské duše oddělené od Boha a tím trpící, nýbrž i úroveň ve stvoření vytvořená a udržovaná chtěním lidí. Slova zde uvedená z Poselství Grálu mohou být v budoucnosti základem dalších úvah o eschatologii v učení Grálu, tedy o tzv. posledních věcech člověka, o jeho osudu po pozemské smrti.

K tomu, co říká Abd-ru-shin o pekle, dospívají pomalu také křesťanští teologové, a tím opět nevědomky dávají za pravdu slovům Poselství Grálu. „Člověka nezavrhuje Bůh, člověk se zavrhuje sám," říká kardinál dr. Joachim Meisner. „Bůh nestvořil peklo, aby do něho mohl poslat neposlušné lidi... Věčná smrt je jediné dílo, jehož uskutečnění závisí pouze a jedině na člověku. Věčná spása je dílo Boží... Věčná smrt je plodem naší zneužité svobody..." (Z katolického tisku).

Křesťanské církve mluví však o věčných trestech v pekle. V Abd-ru-shinově učení je věčné zavržení viděno v souvislosti s konečným rozkladem hmotnosti na konci věků, a to, co se označuje jako peklo, jsou oblasti temnoty, kde do oné doby i tam hluboko kleslým duším daruje Boží láska mnoho příležitostí, jak dosáhnout vzestupu ke Světlu. To je podstatně odlišné pojetí.

V církvích je věčné zavržení kladeno do prožívání duší v pekle po pozemské smrti. Tak Církev čs. husitská mluví o „odsouzení a zavržení ... k věčné temnotě, bolesti a zoufalství v odloučenosti od Boha i od obecenství spasených" (Základy víry CČS, 1958). V katolické církvi se podobně mluví o „věčných trestech" těch, kdo se obtížili hříchy a zemřeli v nekajícnosti. „Místo věčného zavržení se jmenuje peklo. Do pekla přijdou ti, kdo zemřou ve smrtelném hříchu. Jejich utrpení je bez konce, věčné, oni nemají naději na vykoupení" (z katolického katechismu). Podle učení církve odsuzuje Bůh v osobním soudu po smrti k věčnému trestu duši hříšníka, který ani v okamžiku smrti nelitoval svých hříchů. Avšak již před staletími církevní spisovatel odmítl myšlenku věčných trestů v pekle, když napsal: „Pane Bože ... ty uvodíš do pekel a zase vyvodíš" (Tomáš Kempenský, Čtvero knih o následování Krista, III, 50, 5).

Církve odvozují učení o věčnosti trestů v pekle z několika míst Nového zákona: „A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života" (Mt 25,46), „Mzdou hříchu je smrt..." (Ř 6, 23) aj. Když Abd-ru-shin odmítá nauku o věčném zavržení po jednom hříšném životě, mohou v tom teologové vidět rozpor. Na základě vědění Grálu lze vysvětlit i tento zdánlivý rozpor. Uvedená Ježíšova slova (Mt 25, 46) je nutné číst v souvislosti s předchozími, vidět je v kontextu s celou Ježíšovou zvěstí, a také rozlišovat očišťování a utrpení v oblastech temnoty (v pekle) od muk konečného zavržení.

O kom mluví Ježíš, když na uvedeném místě Matoušova evangelia říká, že půjdou do věčných muk?

O těch, kteří projevili nedostatek lásky k bližnímu: „Potom řekne těm na levici: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně...! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi napít..." Čtěme tato slova v souvislosti s jinými biblickými místy, např. s apoštolovým výrokem, že „Bůh je láska" (1J 4,8). To by měla vzít v úvahu křesťanská teologie při formulování nauky o věčném zavržení. Kdo by se potom odvážil vyvozovat z onoho novozákonního citátu tvrzení, že po jediném životě, v němž byl člověk lhostejný k nouzi bližního, uvrhne ho Bůh do věčného utrpení?

Ježíš, vtělená Boží Láska, neřekl tím nic takového! Ježíš mluví o skutcích milosrdenství a o nedostatku milosrdenství s pohledem do celé budoucnosti a ukazuje na nutnost lásky k bližnímu, nemá-li lidský duch propadnout věčnému zavržení na konci věků, nikoliv hned po pozemské smrti, po jediném životě. Teprve když lidský duch i při milosti opakovaných pozemských  životů, kdy je mu dáno mnoho příležitostí prokázat dobrou vůli, zatvrzele se vzpírá probudit se k soucitné lásce a setrvává v nízkých sklonech přinášejících bližním  utrpení, teprve potom, v době skončení dějin a celé části hmotného světa, při rozkladu hmotnosti, nastává ztrátou osobního vědomí konečné, věčné zavržení, onen biblický „věčný oheň".

Jestliže milost odpuštění hříchů připravil Bůh ve svých zákonech stvoření, které nesou jeho vůli, neznamená to, že by spásu nebyl přinesl Ježíš. „Zachováváte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce..." (J15,10). Poselství Grálu učí, že následování Krista vede vzhůru ke vzkříšení ze hmoty, k věčnému životu (499) V tom spočívá  spása a vysvobození z hříchu, které přináší Ježíš, Syn Boží.Pro ty, kteří, se uzavírají před dobrým chtěním, má Bůh ve své spravedlnosti a lásce ještě jinou cestu, na níž se mohou setkat s jeho milostí. Je to cesta utrpení v temných úrovních. Lidský duch se může probudit tam stejně jako na zemi tím, že sklízí utrpení, které sám rozséval. Vztahuje se na něho starozákonní moudrost: „Koho miluje Hospodin, toho trestá" (Př 3,12). Jeho cesta utrpení, které mu může přinést vysvobození, je však spíše Boží milost než trest, je to největší pomoc, jaká mu může být poskytnuta. 

 3.d.   Boží Láska nabízí odpuštění všem  
 
08.10.2013 16:47:24
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one