»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

„Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a vdechl do něho svůj dech!" To jsou dvě události: stvoření a oživení!

Oba děje, stejně jako všechno ostatní, podléhaly přesně platným Božím zákonům. Nic nemůže vybočit z jejich rámce. Žádný čin Boží vůle nebude nikdy v rozporu s těmito neměnnými zákony, které Boží vůli samy nesou. I každé zjevení a zaslíbení se děje podle těchto zákonů a musí se v nich naplnit, ne jinak!

Stejně tomu bylo i se vznikem člověka na zemi, což bylo v celém mocném stvoření pokrokem, přechodem hrubohmotného do zcela nového, vyššího stupně vývoje.

Máme-li mluvit o vzniku člověka, je třeba mít vědění o jemnohmotném světě; neboť člověk z masa a krve je vsunut jako podporující spojovací článek mezi jemnohmotnou a hrubohmotnou část stvoření, zatímco jeho kořen zůstává v duchovním.

„Bůh stvořil člověka podle svého obrazu!"

Toto tvoření neboli stvoření člověka bylo dlouhým řetězem vývoje, jenž probíhal přesně podle zákonů, které vetkal do stvoření sám Bůh. Ustanoveny Nejvyšším, pracují tyto zákony nezlomně, neochvějně na splnění jeho vůle a jako její část samočinně směrem k dokonalosti.

To se dělo i při stvoření člověka, koruny celého díla, v němž se měly spojit všechny druhy, které byly ve stvoření. Proto se ve hrubohmotném světě, tedy ve hmotě viditelné pozemským okem, zvolna vytvářela vývojem nádoba, do níž se mohla vtělit jiskra z duchovního, která byla nesmrtelná.

Z trvalého usilovného formování vzniklo časem nejvýš vyvinuté zvíře, které již rozumně používalo různých pomůcek k zajištění obživy a k obraně. I dnes můžeme pozorovat některá zvířata, jak užívají k dosažení a udržení svých životních potřeb jednotlivých pomůcek a při obraně projevují často překvapující chytrost.

Výše zmíněná nejvýše vyvinutá zvířata, která zanikla v převratných obdobích země, se dnes označují jménem „pračlověk". Ale nazývat je předky člověka je velký omyl! Týmž právem mohli bychom označit krávy za „částečné matky" lidstva, protože většina dětí v prvních měsících života potřebuje ke vzrůstu svého těla kravské mléko, a tak jsou s přispěním krav schopny žít a růst.

Více společného se skutečným člověkem nemá ani ušlechtilé a myslící zvíře „pračlověk"; vždyť hrubohmotné tělo člověka není ničím více než nezbytnou pomůckou, kterou člověk potřebuje k tomu, aby mohl v hrubohmotně pozemském všestranně působit a projevovat se navenek.

S tvrzením, že člověk pochází z opice, se doslova „vylévá s vaničkou i dítě"! Je to tedy velice přehnané. Část dění se povyšuje na svrchovanou skutečnost. Ale to hlavní při tom chybí!

Odpovídalo by to pravdě, kdyby tělo člověka bylo skutečně „člověkem". Zatím však je hrubohmotné tělo jen jeho šatem, který odkládá, jakmile se vrací do jemnohmotnosti.

Jak se tedy událo první zrození člověka?

Když vývoj v hrubohmotném světě dosáhl vrcholu objevením se nejdokonalejšího zvířete, musela přijít změna, aby mohl vývoj pokračovat a aby nenastalo zastavení, přinášející nebezpečí úpadku. A tato změna byla předurčena a nadešla:

Jemnohmotně-duchovní člověk vyšel jako duchovní jiskra, klesal jemnohmotným světem povznášeje přitom všechno kolem sebe, až stanul na jeho hranici v tom okamžiku, kdy hrubohmotně-pozemská nádoba dosáhla vzestupným vývojem svého vrcholu a kdy byl rovněž připraven spojit se s hrubohmotným, aby je podporoval a povznášel.

Zatímco tedy dozrávala nádoba v hrubohmotnosti, vyvinula se duše v jemnohmotnosti natolik, že měla dosti síly uchovat si při vstupu do hrubohmotné nádoby svou samostatnost.

Spojení obou těchto částí znamenalo nyní vroucnější spojení světa hrubohmotného s jemnohmotným až vzhůru do duchovního.

Teprve tento děj byl zrozením člověka!

Plození samo je u lidí ještě i dnes pouze živočišný akt. Vyšší nebo nižší city s aktem samým nesouvisí, ale přinášejí duchovní následky, jejichž účinky mají velký význam v přitahování bezpodmínečně stejného druhu.

Čistě živočišného druhu je také vývoj těla až do poloviny těhotenství. Čistě živočišný není vlastně správný výraz, ale chci to prozatím označovat jako čistě hrubohmotné a teprve v pozdějších přednáškách se tím zabývat podrobněji.

V polovině těhotenství, při určité zralosti vyvíjejícího se těla, vtěluje se pro zrození určený duch, který se do té doby mnoho zdržoval v blízkosti nastávající matky. Vstup ducha způsobuje první záchvěvy vytvářejícího se hrubohmotného tělíčka, tedy první pohyby dítěte.

Zde vzniká i zvláštní blaživý pocit těhotné ženy, v níž nastupují od tohoto okamžiku zcela jiné city: je to vědomí blízkosti druhého ducha v ní, je to vyciťování tohoto ducha. A podle druhu nového, druhého ducha v ní budou i její vlastní city.

Takový je děj při každém zrození člověka. Ale vraťme se k prvnímu zrození člověka.

Nadešel tedy významný okamžik ve vývoji stvoření: Na jedné straně stálo v hrubohmotném světě nejvýše vyvinuté zvíře, které mělo přicházejícímu člověku poskytnout hrubohmotné tělo jako nádobu, na druhé straně stála v jemnohmotném světě vyvinutá lidská duše, očekávající spojení s hrubohmotnou nádobou, aby tím všemu hrubohmotnému dala nový rozmach k produchovnění.

Když nyní nastalo u nejušlechtilejší dvojice těchto nejvýše vyvinutých zvířat plození, nevtělila se v hodině inkarnace jako doposud duše zvířecí, nýbrž místo ní se vtělila k tomu připravená lidská duše, která v sobě nesla nesmrtelnou duchovní jiskru. Jemnohmotné lidské duše s převážně pozitivně vyvinutými schopnostmi se inkarnovaly podle stejnorodosti do mužských zvířecích těl, duše s převážně negativními jemnějšími schopnostmi do ženských těl bližších jejich druhu.

Tento děj nedává žádnou oporu k tvrzení, že člověk, který má svůj skutečný původ v duchovním, pochází ze zvířete „pračlověka", jež mohlo člověku poskytnout jenom přechodnou hrubohmotnou nádobu. Ani dnes by největšího materialistu nenapadlo považovat se za přímého příbuzného zvířete, a přece je tu nyní jako kdysi blízká příbuznost po tělesné stránce, tedy hrubohmotná stejnorodost, ačkoli skutečně „živý" člověk, tedy vlastní duchovní „já" člověka, není se zvířetem nijak stejnorodé nebo od něho odvozené.

Po svém zrození byl první pozemský člověk ve skutečnosti osamocený, bez rodičů, protože zvířata, ač byla vysoce vyvinuta, nemohl považovat za rodiče a nemohl s nimi mít žádné společenství.

Také to nepotřeboval; vždyť byl zcela člověkem citu a jako takový žil současně ve světě jemnohmotném, který mu poskytoval hodnoty, jež všechno ostatní nahradily.

Odštěpení ženy z prvního člověka byl děj jemnohmotně-duchovní. Neudálo se hrubohmotně-pozemsky, neboť líčení v bibli a ve starých náboženských spisech se převážně vztahují jenom k duchovním a jemnohmotným událostem. Člověk jako takový byl sám a při svém vývoji používal k zajištění obživy převážně drsnějších, hrubších citů, čímž byly jemnější city stále více zatlačovány a izolovány, až se jako jemnější část duchovního člověka zcela odštěpily.

Aby se tato druhá část mohla v hrubohmotném činně uplatnit tam, kde byla k jeho povznesení v prvé řadě bezpodmínečně zapotřebí, vtělila se do jiné nádoby, která odpovídala jemnosti ženského pohlaví, zatímco drsnější city zůstaly hrubohmotně silnějšímu muži. Přesně podle zákonů jemnohmotného světa, v němž se všechno ihned formuje a jemné a slabé se projevuje v ženských formách, přísné a silné ve formách mužských.

Žena měla a mohla být díky svým cennějším duchovním vlastnostem ve skutečnosti dokonalejší než muž, kdyby se byla jenom snažila o stále harmoničtější zjasňování citů, jež jí byly dány, čímž by se byla stala silou, která by musela v celém hrubohmotném stvoření působit převratně a nejvýš povzbudivě.

Avšak žel právě ona v prvé řadě selhala, neboť se mocným citovým silám, jež jí byly dány, poddala jako hrací míč, a ještě k tomu je zkalila a pošpinila pocity a fantazií.

Jaký hluboký smysl spočívá v biblickém příběhu o ochutnávání ze stromu poznání! Jak žena, podnícena k tomu hadem, podala muži jablko. Tento děj ve hmotnosti již nemohl být obrazně vyjádřen lépe.

Že žena podala jablko, to znamená, že si uvědomila své půvaby oproti muži a že je chtěla využít. Že muž bral a jedl, znamená, že to přijal a že se v něm probudila snaha obracet pozornost ženy jen na sebe tím, že se činil žádoucím hromaděním pokladů a přivlastňováním si různých hodnot.

Tak začalo pěstování rozumu, jehož průvodními jevy jsou ziskuchtivost, lež, útisk. Nakonec se lidé svému rozumu zcela podrobili, a tak se dobrovolně stali otroky svého nástroje.

Nevyhnutelným následkem povýšení rozumu na vládce bylo to, že se v důsledku povahy rozumu připoutali také pevně na prostor a čas, a tím ztratili schopnost chápat nebo prožívat něco z toho, co je nad prostorem a časem, jako všechno duchovní a jemnohmotné.

To bylo úplné oddělení od skutečného ráje a od jemnohmotného světa, které si způsobili sami; neboť pak bylo neodvratné, že při svém obzoru chápavosti, který byl působením rozumu pevně vázán na pozemské, a tím úzce omezený, již nemohli všemu jemnohmotnému, jež nezná ani pozemský pojem prostoru, ani pozemský pojem času, „rozumět".

Tak se pro rozumové lidi staly prožitky a zření citových lidí, stejně jako nepochopená tradiční podání, „pohádkami". Materialisté, tedy lidé, kteří jsou schopni uznávat jen hrubou, na pozemský prostor a čas vázanou hmotu, jichž neustále přibývalo, se nakonec začali posmívat idealistům, jimž cesta k jemnohmotnému světu nebyla ještě zcela uzavřena díky jejich mnohem většímu a obsáhlejšímu vnitřnímu životu, a měli je za snílky, ne-li blázny nebo dokonce za podvodníky.

To všechno byl dlouhodobý vývoj trvající miliony let.

Avšak dnes stojíme konečně těsně před hodinou, kdy nastane další velké období ve stvoření, které přinese bezpodmínečný rozmach a přivodí to, co měl přinést již první časový úsek po vzniku člověka: zrození produchovnělého, úplného člověka! Člověka, který bude celé hrubohmotné stvoření podporovat a zušlechťovat, jak je to vlastním úkolem lidí na zemi.

Pak již nebude místa pro materialistu lpějícího na nízkém, připoutaného jen k pozemským pojmům prostoru a času. Bude cizincem ve všech zemích, bude bez domova. Uschne a zanikne jako pleva odloučená od pšenice. Mějte se na pozoru, abyste při tomto třídění nebyli shledáni příliš lehkými!

Abd-ru-shin

 

17.12.2013 15:30:07
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2018  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one