»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 


Proč církve nenacházejí přístup k Poselství Grálu?

V posledním oddíle jsme mluvili o duchovním stanovisku církví. V jak velké, ano rozhodující míře ovlivňuje toto stanovisko veškeré pozorování a posuzování, uvidíme nyní.
 
Proč církve nenacházejí přístup k Poselství Grálu?

      Katolická církev

K dogmatům katolické církve, která od doby vatikánského koncilu, jak může každý poznat, stojí pod výsostným znamením nedotknutelnosti, patří také všechny závazné poučky o osobě a spasitelském díle Kristově. V Algermissenově  „Nauce o konfesích" se říká: „S učitelským úřadem své církve spojil Kristus dar neomylnosti."  /14/  Proto není možné dodatečně zrušit nebo jenom pozměnit učení, které bylo jednou povýšeno na dogma.  

Spása skrze oběť (Kristus) a kult (mše)

V rámci tohoto spisu není třeba se dopodrobna zabývat závaznými články víry katolické církve a spasitelském činu Kristově, nýbrž postačí se stručně zmínit o jejich podstatě :

Když Ježíš zemřel na Golgatě, vydal sám sebe „Bohu v čistou a dokonalou oběť za hříšné lidské pokolení", když „místo lidstva přinesl zadostiučinění za jeho hříchy, smířil lidstvo s Bohem, vysvobodil je z otroctví hříchu, ďábla a smrti a obnovil hříchem porušený vztah milosti mezi lidstvem a Bohem".  /15/

Tato oběť, kterou Kristus dobrovolně přinesl z lásky k padlému lidstvu, je při každé mši „v nekrvavém zpřítomnění" stále znovu připomínána věřící obci. Nejedná se zde o obnovení a opakování oběti na kříži, neboť ta se stala jen jednou, ale o „opakování oběti Poslední večeře, v níž Kristus předem nekrvavě vykonal, co příštího dne dokonal, když sám sebe vydal v krvavou oběť.  /16/

Eucharistická oběť ve Večeři Páně je srdcem katolické zbožnosti. Spása spočívá pro každého v to věřícího v oběti, kterou přinesl Kristus pro všechny lidi a všechny věky. Z tohoto „spásného dění" logicky vyplývá, že po Kristu a po apoštolské době na něho navazující nemůže již přijít žádné zjevení. Dalším důsledkem je to, že každý, kdo po smrti posledního apoštola podle svého tvrzení přináší nové zjevení, propadl sebeklamu a tím bludařství.¨

Zde tkví příčina, proč se v Algermissenově „Nauce o konfesích" všechny snahy, které v poslední době vznikly na základě nových zjevení, posuzují souhrnně pod označením „sekty spásy"  /17/.  Najdeme zde i „Hnutí Grálu" a krátké odmítavé hodnocení Poselství Grálu /18/.

Je zbytečné zmiňovat se zde o podrobnostech z onoho negativního hodnocení a podrobovat je zkoumání, protože v podstatě podobné argumenty přináší kniha protestantského teologa Kurta Huttena „Věštci, dloubalové, blouznivci". Zde se můžeme omezit na to, že řekneme vysvětlující slovo k pojmu „sekta spásy". Přitom se vrátíme k tomu, co jsme si vyložili v předešlém oddíle.

„Spasitel" v tom smyslu, že Vyslanec sestoupí k zemi, aby spasil lidstvo božským aktem milosti sám ze sebe, nemůže vůbec existovat, poněvadž každý jednotlivý člověk je odpovědný sám za sebe a jeho činy ho následují a nikdo mu je nemůže odejmout. /Mat. 5, 25 a 26; Gal. 6, 7-9; Zj. 14, 13/  Člověku může být pomoženo jenom tím, že se mu ukáže, jak se od toho osvobodí. Ani na Krista nesmíme pohlížet jako na Spasitele v tomto smyslu.

Spasitelské působení Kristovo záleží spíše v tom, že pro nás přinesl velkou oběť tím, že se stal člověkem, aby lidem, kteří svým vzdálením se od Boha trpí, přinesl spásonosné Slovo Pravdy. To jediné nám otevírá cestu z bludiště mylných pojmů a představ, z bludiště, které jsme si sami vytvořili, a tím otvírá cestu z jednání s tím spojeného, jímž jsme se proviňovali. Avšak jakmile nám ve svém Slově jednou ukázal tuto cestu, záleží na nás, abychom touto cestou šli. Jedině v následování Ježíše spočívá skutečně spása.

Spása není tedy skutečnost, která nastala jednou provždy nějakým aktem milosti, nýbrž bolestiplné zbavení se pozemských pout, jestliže nás pozemské spoutává a brání nám v duchovním vzestupu. Sílu k takovému odtržení přijímáme z Kristova Slova, které na rozdíl ode všech lidských slov je „život" a „Pravda".

Kristu o sobě říká: „Já jsem chléb z nebe sestupující, takový, že kdo z něho jí, nezemře." /Jan 6, 50/  Požívání tohoto chleba neděje se však ve způsobu svátosti, nýbrž duchovně, tím, že si živé Slovo vnitřně zcela přisvojíme, takže může bydlit v našem srdci. /Kol. 3, 16; Ef. 3, 14-17/   Tento skutečný a pravý klíč k nebeské říši se žel lidem opět ztratil vinou znalců Písma. Církve udělaly z Krista „Spasitele", který jim pomocí svátostí ušetří všechnu vážnou duchovní práci na sobě samých. Tím se však nastoupila cesta, která lidem nikdy nedovolí, aby dospěli ke své pravé duchovní vlasti.

Což to není Stvořitelova milost, když vysláním posla dá lidstvu ještě jednou příležitost, aby poznali Jeho pravé Slovo a tím správnou cestu ke spáse? Ani tento nový vyslanec není „Spasitel", který by snad přišel, aby lidi „spasil". Ukazuje nám jenom tutéž cestu, kterou již kdysi ukázal Kristus, na niž však lidé již nedbali, protože ji zcela zakryl plevel tradice. A každý, kdo vděčně poznal tuto cestu jako cestu k záchraně, musí pak po ní sám jít, aby jako lidský duch dosáhl svého cíle.

Jestliže někdo řadí Hnutí Grálu k moderním „sektám spásy", nezná obsah Poselství Grálu. Budí to zcela mylné představy, které se úplně rozcházejí s duchem Poselství Grálu. Proto je také omylem domnívat se, že Abd-ru-shinův náhrobek „platí za největší posvátnost". Tato pyramida není poutním místem v katolickém smyslu. Ten, jenž přinesl Poselství Grálu, odmítal vždy ostře každý kult osobnosti. Nějakému „uctívání" nepřikládal žádnou cenu. Říká výslovně, že duchovní užitek z jeho Poselství může mít jenom ten člověk, který „vnitřním souhlasem s tím, co bylo řečeno," dozraje při tom k vlastnímu přesvědčení. Pouhá víra, která se chce řídit podle autority, je bezcenná. /19/  Jak málo si on sám cení osobního uctívání Abd-ru-shina jako „Syna Člověka" nebo „Imanuele", to objasňují jeho slova:

„Jestliže je někomu doručen dar prostřednictvím služebníků, neděkuje se za něj služebníkovi, ale dárci samému. Nejinak i zde. Je-li mi dopřáno čerpat z pramenů, které jsou jiným nepřístupné, mám sám přece největší důvod děkovat tomu, kdo mi to dopřává!" /20/

 

      Evangelická církev luterská

obr.: Martin Luther / Proč církve nenacházejí přístup k Poselství Grálu?Nyní se obrátíme k protestantské kritice Poselství Grálu. Kniha dr. Huttena o sektách vyšla nyní v 8. vydání /1962/ a vykazuje oproti 5. vydání /1958/, které bereme za základ pro náš spis, podstatné rozdíly. Úsek pojednávající o Hnutí Grálu byl v textu silně zkrácen. Aby se ušetřilo místo pro další rozbory, bylo zcela škrtnuto kritické stanovisko k obsahu Poselství Grálu. Potěšitelné je a zasluhuje díku, že v posledním vydání bylo škrtnuto mnoho osobních obvinění a podezření, která se již nedají udržet. To platí zvláště pokud jde o spisovatele Poselství, jehož život je nyní nezatížen, když soudní zjištění přinesla objasnění. Protože lze předpokládat, že dr. Hutten i nadále stojí za svou kritikou obsahu Poselství Grálu, zaujmeme v následujícím pojednání objasňující stanovisko k této kritice, obsažené ještě v 5. vydání.

Na konci jeho knihy najdeme pohled nazpět, v němž dr. Hutten sice zdůrazňuje nutnost stanoviska pro teologa, potom však říká, že o našem spasení nerozhoduje nějaké vyznání, nýbrž otázka, zda následujeme Krista nebo ne. /21/  S oběmi výpověďmi můžeme souhlasit. Politováníhodné je jenom to, že spisovatel nevyvodil z tohoto správného poznání i příslušné důsledky.

Což nejsou vysoké etické požadavky Poselství Grálu, které uznává i jeho kritik /22/, souznačné s tím, co od nás vyžaduje následování Ježíše? Proč potom onen úsudek, že každý, kdo vyznává nové Boží zjevení ve Vyslanci naší doby, již tím se oddělil od Krista? /23/  Zde je mezi poznáním a jednáním rozpor, jenž potřebuje přezkoumání.

Teologické stanovisko, z něhož dr. Hutten vychází při vztahu ke všem sektám, je „poznání Pravdy luterskou reformací" /24/. Luther byl ovšem toho mínění, že jeho poznání souhlasí se svědectvím bible. Avšak je tomu tak jenom částečně. Zde stačí, vzpomeneme-li si na naše výklady o rozdílu mezi Pavlovou a Lutherovou naukou o ospravedlnění.

Lutherova nauka znamená zúžení vzhledem k evangeliu. Kdo zaujímá stejné stanovisko, vydává se do nebezpečí, že při svém posuzování jiných křesťanských směrů bude postupovat jednostranně, někdy i nesnášenlivě, neboť všechno vidí a osvětluje z úzkého pohledu luthersky chápaného ospravedlnění.

Kritika dr. Huttena dochází následkem toho k radikálnímu odmítnutí Poselství Grálu, protože spočívá na domněnce, že mezi Poselstvím a biblí existují nepřeklenutelné protiklady.Tato vůdčí zásada je ilustrována na pěti příkladech: na údajně rozdílném duchovním stanovisku k otázce Boží existence a lidského hříchu, dále k reinkarnaci a ke Kristově smrti na kříži a konečně k problému oddělení pojmu „Syn Boží" a „Syn Člověka". Výsledkem srovnávací kritické konfrontace je potom závěr, že na začátku postavená teze o protikladech, které „sahají až do nejzazších hlubin" /25/, je oprávněná.

Dříve než přistoupíme k jednotlivým bodům, je na místě, abychom stručně zaujali stanovisko k celému tomuto způsobu dokazování. Máme zde výmluvný příklad retrospektivního způsobu teologického posuzování, které ještě dnes v církvích všeobecně převládá. Pohled je často jednostranně obrácen nazpět, totiž na luterské vyznání a na bibli chápanou z hlediska tohoto vyznání.

I když se může teologu přiznat právo na vlastní hledisko, protože bez něho není vůbec možné zaujetí stanoviska k jiným duchovním směrům, přesto zůstává otevřená otázka, jaké místo vlastně smí příslušet tomuto hledisku: Je „poslední instancí" v říši čisté Pravdy Kristovy nebo je to s přesvědčením zastávané nebo zvolené stanovisko k chápání bible, které může mít nárok jenom na podřízené místo vůči Kristovu poselství? V prvním případě se v kritice dojde snadno ke zlehčujícím formulacím, k jednostrannému způsobu myšlení a k přísnému odsuzování; ve druhém se naproti tomu snažíme ohraničit své stanovisko od stanoviska druhé straně spravedlivě a tolerantně.

Kosmos se vším, co v něm žije a dýchá, není ve stavu statického klidu, nýbrž v trvalém pohybu. Každý, kdo zápasí o poznání Pravdy, musí k tomu přihlížet. Jinak se vydává v nebezpečí, že jednostranným pohledem, jenž si dovede cenit jenom dědictví minulosti, propadne brzy duchovní strnulosti. 

 

      Stvořitel a jeho stvoření

Každý pokus zařadit vnitřní duchovní hodnoty Poselství Grálu do světonázorového systému, musí ztroskotat na druhu a duchu tohoto Poselství.

Tak je také omylem, chce-li někdo objevovat v Poselství Grálu „obraz Boha podle deistických vykladačů". /26/  K objasnění pojmu se nejprve zeptejme, co je to deismus. Filosofický slovník podává o tom tuto informaci: „Deismus" je forma víry, která vznikla a rozšířila se od dob osvícenství zvláště v Anglii a u jejíhož začátku stojí Herbert z Cherbury. Podle deismu existuje sice Bůh jako prapříčina světa, avšak od doby stvoření nezasahuje tento Bůh do běhu světa, ani ve formě zázraků ani vysláním svého Syna na zemi." /27/

Pohled do Poselství Grálu zřetelně ukazuje, že je zde radikálně prolomen úzký rámec deismu. Nechť nám to učiní zřejmým dva příklady.

Vylití síly skrze Ducha svatého není událost jednorázová, kterou směli tehdy prožít jenom Ježíšovi učedníci, když byli shromážděni v touze po svém vzkříšeném Pánu. Vylití síly je více, je to „dění, které se pravidelně opakuje  již od začátku stvoření", dění, které slouží k obnovování síly pro celé stvoření. /28/  Toto obnovování může každý, kdo je k tomu duchovně otevřen, blaženě prožívat. Kdo přijímá, dostává tím spojení se Stvořitelem samým, jenž stále znovu daruje ze své síly všem tvorům.

Odkazuje-li skeptik ono trvalé opakování letničního dění do říše fantazie, neměl by nevidět, že již myšlenka na každoročně se opakující obnovování síly nemá prostě místa v obrazu světa podle deismu. Neboť deismus neví nic o otevřené bráně, skrze níž může proudit síla z nadsvětné říše do tohoto stvoření.

Zatím co první příklad nám staví před oči lásku a věrnost Stvořitele k jeho dílu, připomíná nám druhý příklad jeho péči o padlé tvory. I vyslání Kristovo se událo z místa, které leží vysoko nad celým stvořením. A nebylo tomu tak jenom u Krista. Každému spravedlivě cítícímu člověku bude radostí, smí-li se dovědět, že se Stvořitel ve své velké lásce vysláními shůry nebo povoláními proroků sklonil nejen k malému národu Izraelitů, nýbrž že udělil takové pomoci i jiným národům. Obraz světa podle deismu nezná taková vyslání a povolání, protože zřetelně projevují živou účast Stvořitelovu na duchovním blahu jeho tvorů.

Toto objasnění nás vede dále k problému „mezisfér". Je tomu skutečně tak, že by takové sféry onoho světa musely znamenat naše oddělení od Boha, oddělení, které uvádí v pochybnost přímou Boží pomoc?

K tomu budiž poznamenáno: Z mnohých míst bible je jasně patrné, že skutečně musí býti mezisféry nebo meziúrovně. Např. ve svém druhém listě Korintským mluví Pavel o svém vzácném duchovním prožití.

„Znám člověka v Kristu, který před čtrnácti lety - nevím, zdali se to událo v těle či mimo tělo, Bůh ví - byl uchvácen až do třetího nebe. Vím, že tento člověk  … byl uchvácen do ráje a vyslechl nevyslovitelná slova, jež člověk nesmí pronést." /12, 2-4/

Co máme o tom soudit? Apoštol si zjevně neklade v myšlenkách otázky ohledně tohoto záhadného děje nemůže přitom vysvětlit bližší okolnosti. Je však co nejhlouběji přesvědčen o tom, že se mu dostalo daru milosti. On, pronásledovaný, proti němuž vášnivě bojovali fanatikové jeho národa, smí na krátkou dobu vystoupit do duchovního světa, aby tam přijal útěchu a novou sílu ke svému těžkému dílu na zemi. Pavel směl skutečně prožít ona „nebesa", která jsou souznačná s „duchovními úrovněmi".

Existují ještě jiná biblická slova, jimiž můžeme doplnit řečené. Tak svědčí Pavel v listě Efezským, že Kristus „vystoupil nade všechna nebesa" /4, 10/.  To přece znamená: Musel projít všemi nebesy, chtěl-li se vrátit ke svému Otci. Což nepoukazuje Kristus na mnohovrstevnost duchovního světa, říká-li: „V domě mého Otce je mnoho příbytků"? (Jan 14, 2/   I Starý zákon zná více nebes. Vzpomeňme jenom na ona úchvatná slova, která kdysi pronesl Šalamoun při zasvěcení chrámu: „Hle, nebesa, ani nebesa nebes Tě neobsahují, mnohem méně dům tento, kterýž jsem vystavěl." /1. Kr. 8, 27/

V „nebesích" nebo „mezisférách", o nichž tedy podává bible zřetelnou zprávu, působí na Boží příkaz duchovní bytosti. Zde bychom se mohli zeptat: Znamená to nějaký rozdíl v účinku, jedná-li Bůh s člověkem „bezprostředně vis-a-vis" nebo působí-li na něho skrze „prostředníky"?  /29/  Alespoň v bibli nacházíme často takové prostředníky.

Budiž zde vzpomenuto jenom andělů. Je to anděl, kdo zvěstuje stárnoucímu Zachariáši narození Janovo /Luk. 1, 13/, právě tak Marii oznamuje anděl budoucí Ježíšovo narození /Luk. 1, 31/. Anděl varuje Josefa ve snu před Herodem /Mat. 2, 13/; opět je vyslán anděl, aby mu v pravou hodinu přikázal vrátit se /Mat. 2, 20/. Dokonce i Ježíše samého posiluje anděl před jeho těžkou cestou na Golgatu /Luk. 22, 43/.

Někdy to jsou zemřelí, koho vysílá Bůh jako své posly, jako třeba Mojžíše a Eliáše, kteří mluvili s Ježíšem o jeho blížícím se konci  /Luk. 9, 30 a 31/.

A v říši přírody vládne Stvořitel nesčetným služebníkům, kteří provádějí jeho příkazy. O tom ví něco žalmista, když v hučení větru a ve žhnutí ohně spatřuje u díla neviditelné postavy. V jeho chvalozpěvu na Stvořitele a na stvoření se praví: „ ... ty, jenž činíš z vichru své posly, z plamenů ohně své služebníky." /Ž. 104, 4/   Ve Zjevení Janově jsou to čtyři andělé, jimž je svěřeno bouření větrů; i oni přijímají rozkazy nikoliv přímo od Boha, nýbrž opět přes „prostředníka", anděla, jemuž je dána vyšší a hojnější moc a právo. /7, 1-3/  Poselství Grálu nazývá tyto Boží služebníky v přírodním dění „bytostnými silami", neboť jsou jim svěřeny živly jako obor jejich působení k formujícímu utváření a vedení.  Budiž vzpomenuto ještě „utišení bouře" /Mar. 4, 35-41/. I zde jsou to bytostné síly, jimž Ježíš rozkazuje - jako kdysi Mojžíš při přechodu Izraelitů Rudým mořem. /2. M. 14, 19-31/.

Kamkoliv pohlédneme, všude narazíme v bibli na anděly nebo na duchovní bytosti, kteří jako prostředníci vykonávají Boží příkazy a Bohu radostně slouží. Jakub směl ve snu vidět, jak říši Věčného a tuto hmotnou zemi navzájem spojuje mocný žebřík a jak přátelské, pomáhající bytosti tvoří most mezi Nejvyšším a pozemšťany. Jsou to andělé, kteří vynášejí vzhůru vroucí modlitby věřících a dolů přinášejí požehnání Všemohoucího  /1. M. 28, 10-17/. Žádného čtenáře bible nenapadne však přitom myšlenka, že tím utrpěla Boží věrnost a péče, jeho pomáhající zasahování nebo soudící jednání.

 

      Láska a spravedlnost

Tak i Boží láska zůstává stále stejná, ať již k nám mluví Bůh ve stvoření nebo v osobě Kristově. Tuto lásku prožíváme přirozeně jiným způsobem, potká-li nás v ušlechtilé, šlechetné osobnosti, než když nás snad zasáhne drsný úder osudu, jenž zanechá hluboké rány a přesto nás chce bolestí vnitřně změnit. Avšak v podstatě je Boží Láska sama stále táž.

Může-li někdo spatřovat lásku ztělesněnou v Kristu jenom v ostrém protikladu k lásce působící v zákonech stvoření, zřetelně tím dokazuje, že naprosto nesprávně chápe nejen Boží zákony, ale i Kristovu lásku. Neboť Kristus nemohl naprosto jinak než žít, jednat a milovat podle zákonů svého Otce.

Křesťané žel přibásnili již často této lásce něco změkčilého a sentimentálního, co jí nikdy nepatřilo, a tímto znetvořením odcizili křesťanství silné osobnosti a bojovné povahy. Ježíš byl nejen přítel dětí a nemocných, celníků a hříšníků, nýbrž i bojovník největšího formátu. „Nepřišel jsem uvést pokoj, nýbrž meč." /Mat. 10, 34/

Tak vrhal své „běda" proti učencům a vědcům své doby a nazýval je pokrytci, blázny, slepci, obílenými hroby, hady a plemenem zmijím takovým způsobem, který jistě nezůstává pozadu za tím, co čteme v Poselství Grálu proti dnešním učencům. /30/

Sami učedníci se často lekají drsného způsobu Mistrova, např. když Petr po svém láskyplně přece míněném napomínání ( „Pane, chraň se toho! ) musí vyslechnout Ježíšova slova: „Jdi pryč, satane! Svádíš mě, poněvadž myslíš ne na věci Boží, ale lidské."  /Mat. 16, 23/

Tyto příklady by měly postačit, aby učinily zřejmým, že Kristova láska při veškeré dobrotě byla současně drsná, přísná a spravedlivá.

Stvořitelovy zákony dávají nám prožít tentýž zázračný souzvuk mezi láskou a spravedlností. V přísné spravedlnosti se projevují tyto zákony na všech těch, kdo se proti nim prohřešují, aniž by později dospěli k poznání, k lítosti a k obrácení. Jakmile se však v člověku probudí poznání a dostaví se vůle k poslušnosti, živé zákony se obrátí pro něho v pomáhajícího přítele. Bádání v oblasti přírody poskytuje pro to hojnost poučných příkladů. Jak často již lidé ve své nevědomosti plenili přírodu, když bezmyšlenkovitě pro okamžitý prospěch vykáceli lesy a tak vkrátku změnili kvetoucí kraj v bezútěšnou poušť. Nejdříve musel přijít úlek vlastním prožitím škody, až poznali, že se nikdo nesmí beztrestně prohřešovat proti stvoření.

Kdo však poznává zákony působící ve stvoření a přihlíží k nim, když je tedy ve vděčné radosti využívá pro sebe a pro své bližní, smí sklízet nesmírné požehnání.

Podobně je tomu v duchovní oblasti. Kdo nenávidí, sklidí zničení, a kdo nesobecky miluje, vděk a radost. Hříšník však, jenž se odvrátí od šikmé plochy, prožije, jak rok od roku snáze zvládá svůj osud, jenom když přes všechna pokušení a těžkosti nikdy nespustí z očí vysoký, světlý cíl a kráčí k němu s neochvějnou statečností.

Zákony působí tedy „živě", jsouce neseny a plněny mnohými pomocníky. Ve své živosti slouží vůli Stvořitelově, který se v nich zjevuje a jejich působením k nám zřetelně promlouvá. Ony přece pramení ze zdroje Života a zrcadlí něco z věčné moudrosti toho, kdo je stvořil. Tím je předem vyloučeno pouze mechanické působení. Jenom špatné pochopení Poselství Grálu může vést k tomu, že se v těchto zákonech spatřují „vládci světového řádu" /31/.

 

      Hřích proti Duchu Božímu

Poslední slova nás již přivádějí k dalšímu kritickému zacílení teologie, totiž k domněnce, že je zákonům přiznána příliš samostatná úloha a slovo „hřích" že bylo proto oloupeno o svůj plný biblický obsah. Dr. Hutten poukazuje při kritice na své výklady o učení A. Freytaga o „zákoně vesmíru". K tomu by se dalo říci toto:

Bible, zejména Starý zákon, mluví stále znovu v názorných obrazech o osobní vládě Boží, o tichých nebo tvrdých zásazích Božích v životě lidí a národů. Ve srovnání s tím mluví Poselství Grálu o vládě, která může být označena jako věcná, protože Vládnoucí se neubírá doprostřed sporů a zmatku na zemi, tedy také na ně přímo osobně nereaguje.

Zjišťujeme tedy, že lze zaznamenat zřetelný rozdíl mezi osobní vládou zde a věcnou vládou tam, a máme porozumění pro to, když pro věřícího podle bible není snadné, aby učinili krok od jednoho způsobu uvažování k druhému. Tento krok je však plně oprávněný.

Zde je třeba ještě jednou zdůraznit, jak neblahé následky musí mít, jestliže teologie setrvává u jednoho jenom zpětného pohledu na věci. Poněvadž je kosmos v trvalém pohybu, nezůstává stát ani vývojový proces člověka. V důsledku toho jsou i zjevení přesně přizpůsobena současné duchovní zralosti národa. Malé dítě potřebuje jiné pokrmy než dospělý člověk. Zatím co byla zjevení proroků ve své obrazné formě zcela vhodná pro stupeň poznání izraelského národa, pociťuje je člověk 20. století většinou jako nic neříkající, často dokonce jako podivná.

I když ono obrazně osobní v mluvě proroků předem odpuzuje technicky myslící a skepticky naladěné lidi naší doby, nemělo by je vlastně rušit pravé jádro, které základem všech těchto „obrazů" o osobní vládě Boží. Kde nalezneme toto jádro? Poslechněme si to od dvou starozákonních badatelů:

„Proroci tak dosvědčují nábožensko-mravní pojetí dějin, pojetí úchvatně důsledné a celistvé." - „Jediná vůle, která se v dějinách uplatňuje a způsobuje pohyb, je vůle Boží, a tato vůle je spravedlnost. Dějiny, to je soud. Podle měřítka Boží spravedlnosti jsou měřeny národy, malé i velké, právě tak jako vyvolený národ. Zdar a zničení národů závisí jenom na tom, zda jsou poslušny řádu, jenž platí v neviditelné říši Boží, nebo zda se mu protiví."  /32/

A co je tento řád? Prorok Ezechiel říká to obzvlášť jasně a působivě; vyslovuje myšlenku, s kterou předešel svou dobu: „Kteří jdou podle mrzkostí a hanebností svého srdce, těch konání na hlavu jejich obrátím, praví Hospodin."  /11, 21/  To však neznamená nic jiného, než že Bůh dává lidem nést následky jejich jednání - podle zákona zpětného působení!

Podobným způsobem se vyjadřuje o poslání a úkolu proroků jiný profesor: „S plnou důsledností a jasností postavili do středu mravní stránku v jsoucnosti Božství, aby pomocí této mravní stránky osvětlili veškeré dění ve světě, a tím ojedinělou, nedokonale promyšlenou myšlenku o Bohu povznesli vědomě a jasně na ideu o univerzálním, celý svět a světový řád ovládajícím mravním monoteismu."  /33/

Oba badatelé tedy říkají, že proroci jsou pevně přesvědčeni o existenci a působení celý svět obepínajícího řádu, v němž se projevuje Boží vůle, a že se nikdo beztrestně neprohřeší proti tomuto řádu.

I když jsou způsoby uvažování o druhu Boží vlády v bibli a v Poselství Grálu různé, není tím nikterak řečeno, že zde musí být hluboký protiklad. Je omylem myslit si, že Bůh po svém činu „ustanovení zákonů" je současně zbaven trůnu  /34/.  Představa o Stvořitelově zřeknutí se trůnu ve prospěch jeho zákonů naprosto neodpovídá podstatě tohoto činu.

Zákony stvoření jsou přece bezprostřední vyzařování Boží vůle, nelze je od ní oddělit. Přírodověda naší doby je na pravé cestě, označuje-li hmotu jako formu soustředěné energie. Energie je jenom jiný druh bytí než hmota; oboje může navzájem přecházet jedno do druhého. To však znamená: Není ve světě nic, co by nevzniklo ze záření. Původ všeho záření - tak právem uvažuje věřící - je Bůh, a ten nepřenechává všechno zákonům a nezříká se koruny. Se svými zákony a ve svých zákonech, svým vyzařováním, zákonodárce naopak svět řídí a vládne mu. Snad nejpřiléhavější je označení „ve svých zákonech", poněvadž je tak obzvláště jasně vyjádřeno, že Duch Boží sám (vůle Boží) k nám mluví v zákonech.

Jestliže se však lidé ve své slepotě a lhostejnosti nestarají o tyto zákony, pohrdají tak současně i „zákonodárcem". Pokud se tedy lidé vědomě nebo nevědomě prohřešují proti zákonům, protiví se současně svaté vůli Stvořitelově.

Co je nyní hřích? Odpovídá přesně našemu myšlenkovému postupu, řekneme-li: „Hřích je odpadnutí člověka od Boha, vzpoura tvora proti Stvořiteli a jeho příkazům." /35/  A není možné použít tohoto poznatku čerpaného z bible jako důkazu proti Poselství Grálu. Kdo v něm umí správně číst, tomu se dostane úděsného poznání, s jakou jasností a ostrostí zde vychází najevo domýšlivá zaslepenost člověka, např.:

„Složitý stroj může vysvětlit jenom člověk, který jej sestrojil, nebo ten, koho on  k tomu vyškolil! Tak je tomu zde na zemi a nejinak ve stvoření! Lidé, kteří sami jsou jenom částí stvoření, chtějí však právě tam sami ze sebe vědět všechno lépe než Mistr, nechtějí žádný návod k použití soustrojí, nýbrž chtějí sami podávat poučení o základních zákonech …" /36/

Lidé chtějí sami podávat poučení o základních zákonech! Tak je tomu všude, v hospodářství, v životě společnosti, ve státech a žel také v církvích a náboženských společnostech. Přitom vůbec nepomyslí na to, že právě tím se dopouštějí onoho hříchu, z něhož plyne všechno zlo: „I řekl had: Budete jako Bohové." /1. M. 3, 5/

Kdykoliv chtějí totiž lidé vystupovat jako zákonodárci a vnucovat druhým vlastní ustanovení, která jsou vesměs v příkrém rozporu s řádem a zákonitostí vládnoucí ve stvoření, tu způsobují zmatky a ochromení, váznutí ve všech oblastech. To již Ježíš jasnými a přísnými slovy ostře pokáral: „Tak jste zrušili přikázání Boží pro svá ustanovení."  /Mat. 15, 6/

Kdo se takto proviňuje proti zákonům stvoření, hřeší tím současně proti Stvořiteli samému, jenž ve své moudrosti jediný má právo a moc dávat všem tvorům k jejich blahu Své zákony, podle nichž se musí na zemi bezpodmínečně řídit všechno, co chce obstát.

Nepoznávání této prosté pravdy vrhá však lidi a národy stále znovu v nové katastrofy. Proto se praví v Poselství Grálu:

„Potom nastává v celém stvoření váznutí. A to je to, v čem pozemské lidstvo tak hřešilo, hřešilo proti celému stvoření a tím proti Boží vůli, proti Duchu svatému!"  /37/

Lidé také nepoznávají, že rozhodujícím způsobem je při tom zúčastněn rozum. Roli, kterou hraje rozum v životě lidstva již po tisíce let až dodnes, nelze žel nazvat „skrovnou" /38/, nýbrž velmi osudnou. Neboť rozum se nejen velkou měrou podílí na stupňování životních potřeb a přepěstění pudů, nýbrž je to také on, který umí často obratně okrášlit všechny přestupky a provinění.

Nejnebezpečnější však je, že se dere i do těch oblastí, kde to lidé nejméně tuší, totiž do prostorů církví a chrámů. Celé dějiny dogmatu, především krvavé boje o víru v náboženských válkách a pohrdání jinak smýšlejícími nebo dokonce pronásledování od doby inkvizice svědčí o tom strašlivě a otřesně.

Nikdo nebude moci popřít, že předsedové a členové duchovního soudu, odvolávajícího se na Boha, vykonávali kdysi své krvavé řemeslo. Jako na čin milý Bohu pohlíželo se také na papežskou klatbu, jakož i na hořící hranice, jimiž padli za oběť Jan Hus, Giordano Bruno a mnozí jiní. Jak jinak o tom soudil Ježíš sám: „Budou vás vylučovat ze škol. Ano blíží se doba, že kdo vás zabije, bude si myslet, že tím prokazuje službu Bohu. To vám budou činit, poněvadž nepoznali Otce ani mne." /Jan 16, 2 a 3/

Planoucí signály moderní doby se liší jenom formou, nikoliv však smyslem od církevních násilných činů minulosti. Budiž vzpomenuto jenom toho, že systematické ničení Židů Hitlerem a jeho státem z nacionálních důvodů bylo ospravedlňováno zachováním německého národa. Nebo pomysleme na duchovní klatbu, která ještě dnes znovu mnohým nahání strach, a je-li to možné, způsobuje i škodu, jakož i na stálou hrozbu ztráty existence, hrozbu, které se často bezohledně používá za účelem vlastní bezpečnosti a moci.

Museli bychom být slepí, abychom nepoznali, že je to právě rozum, pod jehož vedením jsou lidé schopni, tak jako byli tehdy, nejen se dopouštět strašlivých zločinů, nýbrž dokonce tyto zločiny pro sebe a pro okolí oslavovat.

Onen svět a reinkarnace

Poselství Grálu mluví o osudových vláknech a uzlech viny, které jsme si utkali a které musíme opět rozvázat, jestliže nám opravdu záleží na tom, abychom dosáhli duchovní svobody. Intelektuál, který je zvyklý myslet v abstraktních pojmech, pociťuje zde nesnáz. Tento zdánlivě z hmotné oblasti převzatý způsob představování je pro něho znakem „mechanického myšlení". „Vlákenný komplex" je podle jeho úsudku plodem takovéhoto „myšlení v paprscích a zákonech stvoření" a je tak „základem pro představy o záhrobí a pro nauku o převtělování", které z toho vyplývají. /39/

Co lze říci k takovému posouzení? Je nutným důsledkem podivného nepochopení. Jak v pokusu o tlumočení obsahu tak i v hodnocení Poselství Grálu s tím spojeném postrádáme obsáhlou oblast, o níž je jen krátká zmínka, která však patří k podstatným rysům Poselství Grálu, protože ona oblast má rozhodující význam pro celé hmotné stvoření. Je to všechno to, co souvisí s bytostnými silami. Při jasném poznání živoucího působení těchto sil nebyl by padl ten v omyl uvádějící výrok o „mechanickém myšlení". Kdo umí Poselství Grálu správně číst, najde v něm pouze myšlení vycházející z duchovního hlediska.

Budiž to vysvětleno na příkladě o bytostných silách. V bádání v oblasti biologie existuje dnes způsob myšlení, který se přece velmi blíží tomu, co je míněno oněmi bytostnými silami, totiž „vitalismus". Vitalismem rozumíme „chápání organického života, v jehož středu je předpoklad zvláštní životní síly, na jejímž působení jsou závislé projevy života." /40/. Zakladatelem nového směru uvnitř všech proudů vitalismu je biolog Hans Driesch. „Tento nový vitalismus odmítá kauzálně mechanickou vysvětlitelnost životních projevů a je přesvědčen o tom, že tyto projevy života působí promyšleně, že směřují k určitému cíli a mají vlastní zákonitost.." /41/

Žákem Drieschovým byl profesor fyzikální chemie na vysoké škole technické v Gdaňsku, dr. Karl Jellinek, jenž své dílo o „Tajemství světa" věnoval svému učiteli. Tato kniha obsahuje velmi poučný příspěvek k otázce sil v přírodě promyšleně a cílevědomě působících a má nadpis „Moudré síly, které budují rostlinné, zvířecí a lidská těla". Po zevrubném pozorování různých vývojových stadií mnohých organismů dochází badatel k závěru, že „jsou u díla umělci i v říši živého těla". /42/

Jiná pro nás obzvláště důležitá část oněch formujících a utvářejících sil zabývá se myšlenkami lidí. Je hodno povšimnutí, s jakou jasností projevuje zde prof. Jellinek názory, jaké jinak nejsme zvyklí slýchat z úst přírodovědců. Zřejmě cestou intuice a úvah dochází důkladným zahloubáním se do problému zde uvedených k výsledku, že i myšlenky musejí býti nějakého druhu existence.

Poslyšme jej samého: „Skutečné je to, co působí. Že mé myšlenky působí na můj duševní život, na můj duchovní život, je jasné. Jsou tedy skutečně nejdříve v mé duši, v mém duchu. Mnohonásobně působí však mé myšlenky také na jiné lidi, k nimž je vysílám. Všeobecně myšlenková atmosféra člověka působí na jiné lidi. Kdo by neznal, jak se nám proti naši vůli náhle vnucují určité myšlenky? Jiní duchové mi je posílají, ony na mne působí proti mé vůli. Myšlenky existují také ve světě vně duše, vně ducha, mimo tvora, který je zplodil. Myšlení duchovní bytosti je tvořivé plodící jednání, jímž ten, jenž myšlenky vytváří, vydává ze sebe duchovně skutečné věci." - „Protože tedy každý člověk svým plodícím myšlením … vydává ze sebe výtvory, musí být za své výtvory také odpovědný. Odpovědnost člověka začíná tedy již při jeho myšlenkách …" /43/

Nyní se již stává zřejmým, proč musí takový způsob posuzování a závěr z toho plynoucí vycházet z duchovní pozice. Neboť odpovědnost je duchovní pojem, k němuž nelze nikdy dospět cestou pouhého „mechanického myšlení".

Ostatně co se týče zrození myšlenek, neřekl již Ježíš přesně totéž? „To, co vychází z člověka, znečisťuje jej. Z nitra, ze srdce lidí vycházejí zlé myšlenky, necudnosti, krádeže, vraždy, cizoložství, lakoty, zloby, lest, nestřídmost, závistivý pohled, rouhání, pýcha, lehkomyslnost. Toto všecko zlo vychází z nitra a poskvrňuje člověka." /Mar. 7, 20-23/

Každému by mělo být snadno srozumitelné, že „ze srdce" pramenící myšlenky, které zde Ježíš míní, jsou zcela jiného druhu než ony myšlenky, které se vynořují při úvahách o nějakém problému a které proto nepocházejí ze srdce, nýbrž jenom „z hlavy" člověka. Je veliký rozdíl mezi myšlením, které je nabité duchovním cítěním, s nímž se setkáváme např. při myšlenkách plných závisti a nenávisti nebo při myšlenkách proniknutých vděčností a láskou, a oním myšlením intelektu, které se zabývá jenom pozemskými otázkami, problémy vědy nebo světového názoru. Myšlenkami, které vycházejí ze srdce, proudí tedy duchovní energie, zatím co se myšlení rozumu samo nemůže spojit s oním duchovním pramenem síly, který spočívá v celém stvoření jako skrytý poklad. Zneužíváme-li onoho pramene síly svým cítěním ke špatným myšlenkám, musíme nést ještě větší odpovědnost než na poli myšlení pouze intelektuálního.

Komu se tyto děje v říši myšlenek staly důvěrně známými, ten najde také nové porozumění pro ono místo z Písma: „Protože však Ježíš znal jejich myšlenky, řekl: Proč máte ve svých srdcích špatné myšlenky?" /Mat. 9, 4/ Takový biblický výrok při četbě všeobecně zběžně přecházíme. Leč poznání, že za spolupůsobení bytostných sil přijímá každá myšlenka určitou formu a barvu, vždy podle druhu a stupně toho, jak se na této myšlence podílí naše cítění, dovolí nám, abychom ono slovo chápali v jeho hlubokém smyslu. Jak velký podnět může vyrůst z takového vědění pro našeho ducha, podnět, abychom přece více než dosud dbali na čistotu myšlenek!

Tím je jistě již dostatečně objasněno, jak málo to vše má co do činit s pouze „mechanickým myšlením". Právě opak je správný! Jenom myšlení z duchovní pozice nás může přivést k uvědomění si toho, že člověk musí skládat účty nejenom ze svých slov a činů, ale i ze svých myšlenek a citů. Můžeme zde proto náš výklad přerušit a zabývat se nyní otázkou onoho světa a převtělování.

Co se týče možnosti dalšího vývoje duše po smrti, není o tom bible naštěstí tak mlčenlivá, jak se zpočátku zdá. /44/ Neposkytuje nám zde ovšem souvislé učení, dává však přece určité osvětlující pohledy, jichž se chceme přidržet.

Pohled v onen svět dovoluje nám Ježíš např. ve známém vyprávění o bohatém muži a chudém Lazarovi. V jednom výkladu o tom čteme: Za prvé se zde dovídáme, co po naší smrti nepřestává existovat; jsou to tři věci: „osobnost, její smýšlení a její vzpomínky". Dále slyšíme co tam přestane: „rozkoše hříšníka a utrpení věřícího". Za třetí je nám řečeno, co po smrti pro nás započne: „odplata a třídění". /45/ Pročtěme si z hlediska těchto tří tezí ještě jednou pečlivě Ježíšovo podobenství a potvrdí se nám ona myšlenka. /Luk. 16, 19 nn./

Jiná brožura nás upozorňuje na toto: „Podle písma jsou různá ´místa´ v říši mrtvých": /46/
 

  1. místo již blažených /Luk. 23, 43; 2. Kor. 12, 2-4/
  2. místo nešťastných /Mat. 8, 12; Mat 18, 34; Luk. 12, 58 a 59/
  3. místo těch, kteří na zemi ještě neznali žádné evangelium /1. Petr. 3, 19 a 20; 4, 6/
     

V jedné úvaze potvrzuje konečně autor „přechodný život v záhrobí". K tomu poznamenává: "Co člověk zasévá - zde na zemi, to bude sklízet - na onom světě." /47/ Úmyslně byly zde uvedeny citáty jenom z takových spisů, jejichž autoři nestáli stranou církve, nýbrž církvi sloužili jako lidoví misionáři nebo faráři.

Jestliže všechno krátce shrneme, můžeme říci: Pokud se bible zmiňuje o osudu člověka po smrti, učí nás, že každý přijme to, co si zasloužil po svém putování životem. Po smrti přijde na to místo, které přesně odpovídá jeho vnitřnímu stavu. /Sk. 1, 25/

Jak dlouho trvá onen „přechodný život", to se ovšem v bibli nedovídáme. Vždy je možnost osvobození ze záhrobního „žaláře" /Mat. 5, 26/. Dále mluví Ježíš o odpuštění po smrti. /Mat. 12, 32/ Avšak na druhé straně existuje také „pozdě"! Jakmile nastane hodina posledního soudu, budou mnozí stát před zavřenými dveřmi a nebudou již vpuštěni /Mat. 25, 10/.

Těmito výklady jsme vyslovili vesměs myšlenky, jež jsou zcela kongeniální s duchovním obsahem Poselství Grálu. Pozorný a nezaujatý čtenář přijde snadno na to, že toto Poselství v mnohém směru rozvádí, rozvíjí a dokončuje, co je jako zárodek obsaženo již v bibli.

Jak však máme nyní soudit o myšlence reinkarnace v biblickém pohledu? V první řadě musí být každému nápadné, že bible o tom mlčí. Takové mlčení má svůj dobrý důvod. I dnes musíme s politováním zjišťovat, že většině lidí chybí k tomu duchovní zralost. Dokonce i lidé, kteří přijali myšlenku reinkarnace, jsou často daleko vzdáleni toho, zhodnotit ji pro sebe ve správném smyslu. Proto také bylo dáno napomenutí:

Nestarejte se o to, čím jste kdysi dříve již byli zde na zemi!" - „Jenom zvědavost nebo také ješitnost nutí mnohého z vás, aby se na to naléhavě ptal. Avšak nečerpáte to, co byste z tohoto vědění již dnes mohli čerpat a čerpat měli: spokojenost a dík za svou přítomnost…" /48/

Jak nutné a pochopitelné je zde, že bible dosud neodkrývá závoj, který má lidem zahalovat něco, co by pře dvěma nebo třemi tisíciletími byli ještě daleko méně schopni duchovně zpracovat. I zde narážíme opět na onu skutečnost, že zjevení přicházejí stupňovitě. Tyto stupně vedoucí vzhůru, jsou ve vzájemném souladu, a jsou přesně přizpůsobeny procesu zrání lidstva v průběhu vývoje stvoření.

Musíme se však varovat toho, abychom z mlčení bible činili mylné závěry. Důležitá je zde otázka: Je snad poselství Kristovo, jak je nalézáme v evangeliích, v protikladu k myšlence reinkarnace? Není tomu tak. Budiž poukázáno jenom na několik míst, která již zřetelně předpokládají zákon zpětného působení.

Smíření s bratrem je důležitější než návštěva kostela a služba u oltáře; neboť neusmířený si chystá po smrti osud, jenž mu bude bránit v cestě ke Světlu a bude držet jeho duši jako v záhrobním žaláři. /Mat. 5,23-26/. O smyslu těchto slov mělo se již důkladně přemýšlet! Zaplacení posledního haléře nezůstane nám ušetřeno, chceme-li uniknout z onoho „žaláře". Slovo o „zaplacení posledního haléře" vede nás však na cestu odpykávání, ať je to již na nějaké místo duševního očisťování na onom světě nebo také k obnovené inkarnaci na zemi.

Právě tak jasné a jednoznačné je jiné slovo z Kázání na hoře: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni; neboť budete souzeni týmž soudem, kterým soudíte, a bude vám měřeno touž měrou, kterou měříte." /Mat. 7, 1 a 2/

Každé vážné bádání o smyslu a dosahu tohoto slova vede přece k otázce: Kdy a kde bude to muset prožívat člověk, který ve svém pozemském životě nad jinými lámal hůl, aniž byl za to před svou smrtí osudem postižen?

V úvahu přichází zde také Pavlův výrok: „Neoddávejte se klamu - Bohu se nelze vysmívat -: co člověk zasévá, to bude sklízet …" /Gal. 6, 7/ Setba a sklizeň si však nemusí nutně odpovídat v jednom krátkém životě. Tak nám Kristův apoštol svým vážným napomenutím ukazuje daleko za pozemský život. Kterým směrem? Zda snad pouze za konec života? Což ne také za jeho počátek? Kdy a kde nastává sklizeň toho, co jsme zaseli? To jsou otázky, na něž nám Pavel neodpovídá, otázky, které však dnes vyžadují odpovědi, neboť v naší době přeje si mít v tom jasno mnohem více lidí než v dřívějších staletích.

Erich Wendland
 

zpět na "Kristovo poselství a jeho dovršení"
 

(POKRAČOVÁNÍ)

Překlad originálu „Christusbotschaft und ihre Vollendung“:  Jiří Holfeld  

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one