»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Do jaké míry křesťanské církve a společnosti správně pochopily Kristovo poselství? Tato otázka má proto tak zásadní význam, že chybné chápání Kristova poselství již předem znemožňuje zkoumajícímu pozorovateli, aby správným způsobem ocenil Poselství Grálu.

Je na místě, abychom nejdříve kriticky posoudili duchovní stanovisko obou křesťanských vyznání, přičemž se omezíme na to, že se zaměříme na podstatné jádro věci. Otázka na obsah Kristova poselství povede nás pak dále k tomu, jak je toto poselství církvemi v základě nedoceněno. Na konec budou následovat některé příklady svědectví apoštolů, v jaké míře je toto svědectví v souhlase s Kristovým poselstvím. 
 

    Duchovní stanovisko církví

V obou církvích se setkáváme s pochybeným hodnocením Kristova poselství, které vede k neblahým důsledkům a mnohé posouvá do nesprávného světla, protože následkem nedostatku správného sebeoceňování se to posuzuje z povýšeného hlediska. V katolicismu je to neomylné papežství, které si dnes činí nárok na místě Krista s konečnou platností rozhodovat v otázkách víry a mravouky. V protestantismu je naproti tomu bibli přiznáváno takové místo, které ji propůjčuje nimbus neomylné instance.

Katolická církev rozumí dogmatem něco závazného: „Co Kristova církev věřícím předpisuje k věření prostřednictvím svého učitelského úřadu, opírajíc se o bibli a tradici, označujeme jako dogma."  /5/  Katolický křesťan je proto vázán autoritativními učitelskými rozhodnutími koncilů a papežů, nechce-li se vydávat do nebezpečí, že se svým odporem sám vyloučí z jednoty víry. Dogmatický vývoj v této církvi vyvrcholil posléze na vatikánském koncilu, který 18. července 1870 vyhlásil papežovu neomylnost. Definice papežovy plné moci v oblasti učení zní takto:

„Mluví-li římský biskup ex cathedra, tj. když ve svém úřadě jako pastýř a učitel všech křesťanů právoplatně rozhoduje z moci svého nejvyššího apoštolského úřadu, že se celá církev má řídit poučkou o víře nebo o mravech, pak má na základě Božího přispění, které je mu zaslíbeno ve svatém Petrovi, onu neomylnost, kterou má být podle vůle božského Spasitele obdařena jeho církev v konečném rozhodování o víře a mravech. Proto jsou taková konečná rozhodnutí římského biskupa sama ze sebe, nikoliv na základě souhlasu církve, nezměnitelná."  /6/

Papežova plná moc vyhlašovat neomylné učení je touto definicí velmi omezena. Především je omezena na věrouku a mravouku, nevztahuje se tedy na obor vědění v dějepisných, vědeckých nebo podobných otázkách. Dále se musí jednat o rozhodnutí učiněná v rámci jeho učitelského úřadu. Jako soukromník může papež i v náboženských věcech rozhodovat mylně, třeba pro nedostatečné teologické vzdělání. Jakmile však mluví jako nástupce Petrův „ex cathedra" tedy „ve svém úřadě jako pastýř a učitel všech křesťanů", potom není schopen omylu. Při každém rozhodnutí z moci učitelského úřadu nejedná za třetí o prozatímní rozhodnutí, ani o pokyny, které mají jen místně omezenou platnost v určitých oblastech církve, nýbrž o něco definitivního, co je závazné pro všechny věřící v celé katolické církvi. A konečně: žádný papež nesmí vyhlašovat nové učení, které by přesahovalo to, co je obsaženo v bibli a v apoštolské tradici, nebo co by se od toho odchylovalo.

Tím jsme se zmínili o nejdůležitějších hranicích pro papežskou neomylnost. Kdyby si snad někdo myslel, že při takovém omezení není již Pravda ohrožena, pak je to nesmírný omyl duchovní lenosti. Mezi projevy mnohých arcibiskupů a biskupů, kteří na vatikánském koncilu pozvedli varovně svůj hlas proti novému dogmatu, vyniká řeč jednoho teologa. Ještě dnes je zarážející číst, jaké jasné důvody proti onomu dogmatu vyslovil srbský biskup Josef Georg Strossmayer, aniž většina koncilních otců byla ochotna slyšet tento hlas.

Shrňme několika slovy myšlenkový postup jeho řeči:

Biskup dochází po důkladném studiu bible a dějin k jasnému výsledku, že ani apoštolové nepociťovali tím méně uctívali jednoho z nich jako papeže, a že ani dějiny církve v prvních čtyřech stoletích neposkytují oporu pro papežství.

Ono slavné místo v Matoušově evangeliu, kde Kristus říká slova: „Ty jsi Petr - Skála, a na té skále vystavím svou církev" /16, 18/, vykládali všichni biskupové a církevní učitelé prvních staletí (Kyrillos, Hilarius, Chrysostomos, Ambrosius, Augustinus aj.) tak, že skálou nesoucí církev rozumějí nikoliv osobu Petrovu, nýbrž jeho neotřesitelnou víru v Krista jako „Syna Božího".  /Mat. 16, 16/

Jakými jímavými slovy končí biskup svou památnou řeč, kterou můžeme chápat jako poslední výzvu svědomí, výzvu určenou autoritě, která v zárodku dusí každé upřímné úsilí po Pravdě! V českém překladu z latiny znějí:

„V r a ť m e   se   k   u č e n í   a p o š t o l ů ,  poněvadž bez jejich učení máme jen omyly, tmu a mylná podání! …. Ach, mluvili by tito apoštolové - kdyby povstali z hrobů - něco jiného, než co vám já říkám? Co byste jim odpověděli, kdyby vám svými spisy dokazovali, že jste se odchýlili od evangelia Syna Božího, které oni zvěstovali a zpečetili svou krví? Opovážili byste se pak skutečně odpovědět jim: Dáváme přednost věroučným poučkám našich papežů před vaším učením…? Ne, ne a tisíckrát ne! Ledaže byste měli uši ucpány, takže byste nechtěli slyšet, a své oči oslepeny, protože nechcete vidět, anebo kdyby byl váš duch otupen, že byste nemohli nic uznat …

Proto zadržte - zadržte, ctihodní bratří! Zastavte se na neblahé šikmé dráze, po níž jste šli! Zachraňte církev před ztroskotáním, jímž je ohrožena! Ptejte se  j e d i n ě  a výlučně Písma svatého na to, v co máme věřit a co máme vyznávat! Domluvil jsem. Bůh mi pomáhej!"

Tato napomínající, ano zapřísahající slova bezděčně připomínají vyznání jiného muže, který se kdysi před císařem a říší musel zodpovídat ze své víry. Leč muži, v jejichž moci tehdy bylo, aby ještě jednou otočili kormidlem lodi plující chybným směrem, nebyli ani v roce 1521 ani 1870 skutečně ochotni a připraveni hájit Pravdu.

A nyní ty zhoubné následky: Všechna rozhodnutí katolické církve ve věcech víry, která byla učiněna během staletí na rozličných koncilech, dostala katedrálním rozhodnutím ve prospěch papežské neomylnosti dodatečně pečeť neodvolatelného usnesení, proti němuž nelze nic namítat. Pro všechny doby byla tato rozhodnutí katolické církve slavnostně potvrzena jako božská pravda. /8/  Svědomí katolických křesťanů bylo tak připoutáno na všechna ta dogmata a bylo oloupeno o duchovní svobodu. Musejí být poslušni autority své církve a vzdát se vlastního úsudku jakož i samostatného rozhodnutí.

Tím se však otvírá nepřeklenutelná propast mezi touto církví a Kristovým poselstvím. Kristus přece vyžadoval pravý opak toho, co episkopát ukládá katolickým věřícím, totiž nikoliv slepou víru a poslušnost, nýbrž živost ducha, jak jasně dosvědčují mnohá jeho slova v Novém zákoně:

Ve svém Kázání na hoře se Ježíš jasně a ostře distancuje od každé tradice: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům." - Jsa zplnomocněn staví proti tradici Boží příkaz: „Ale já pravím vám …"  /Mat. 5, 21 a 22; 5, 27 a 28; 5, 43 a 44/

Každá tradice, na niž je třeba pohlížet jako na duchovní dědictví mnohých generací, projevuje se jako moc, jejíž síla je taková, že dokáže zlomit každý lidský odpor, jestliže proti ní nevystoupí vyšší duchovní moc. Právě to se však stalo tehdy, když Kristus zrušil zákonické ustanovení. A velkého duchovního popudu bylo přece třeba k tomu, aby se učedníci, ten malý hlouček, mohli rozhodnout následovat proroka z Nazaretu a spolu s ním „plouti proti proudu". Něco takového nejde bez vlastního rozhodnutí a přesvědčení.

Je to dnes snad jiné? Břímě více než tisícileté tradice tiskne k zemi každého vzhůru usilujícího ducha, není-li posilován a udržován Boží silou. Pokud můžeme nazpět sledovat dějiny, je mezi Pravdou a tradicí vzájemný boj. Praví-li Kristus: „Běda vám, znalci zákona, že jste si vzali klíč poznání; sami jste nevešli, a těm, kteří vcházejí, jste zabránili."  /Luk. 11, 52/  je to tedy hořká, bolestná poučka, jíž ani dnes se nesmíme uzavírat.

Ježíš odpověděl jasně i na otázku, jak můžeme poznat Pravdu jeho Slova. Tato odpověď neukazuje ani na kněze, ani na svátost. K poznání Pravdy není zapotřebí žádné osoby jako prostředníka mezi Bohem a lidmi. Je jenom jedna cesta k nalezení Pravdy, cesta, na níž lze dosáhnout jistoty, totiž cesta jeho následování: „Mé učení není ze mne, ale z toho, který mě poslal. Bude-li kdo chtít činit jeho vůli, rozezná to učení, je-li z Boha, či mluvím-li sám ze sebe."  /Jan 7, 16 a 17/

Tím Ježíš míní, že k poznání Pravdy nestačí připojit se k některému náboženství nebo církvi. Právě tak nedostačující je následovat významnou osobnost tím, že se jí prostě svěříme, že jí důvěřujeme. K poznání Pravdy je mnohem více bezpodmínečně nutné vlastní prožití; toho se však dostane jenom tomu, kdo usiluje plnit Boží vůli ve stálém duchovním vyrovnávání se  se svým okolím. 

Obraťme se nyní k protestantismu. Osvobozující čin Martina Luthera v dějinně rozhodujících létech reformace mezi rokem 1517 a 1521 je nejvýznamnější duchovní událostí od konce apoštolského věku až k počátku 20. století. Daroval nám obnovení ve smyslu původního křesťanství, tj. rozhodné obrácení se k evangeliu. Luther učinil přesně totéž, co onen statečný katolický biskup tak naléhavě kladl na srdce na vatikánském koncilu o papežské neomylnosti se radícím a diskutujícím teologům:"Hledejme poznání opřené o Písmo svaté a použijme své uvážlivosti; nechť apoštolové a proroci jsou našimi jedinými neomylnými mistry, když jde o otázku všech otázek: Co musím činit, abych byl spasen?" /9/

Za lipské disputace s katolickým teologem Eckem přiznal se Luther k bibli jako k jedinému rozhodujícímu pramenu pro naši víru a tím popřel autoritu papeže a koncilů. Na říšském sněmu ve Wormsu obhajoval poznání získané v horlivém zápase. Tak vybojoval reformátor křesťanům duchovní svobodu, o niž až dosud marně usilovali uvnitř církve za velikých obětí; vzpomeňme jenom Petra Valda, Viclefa, Husa a Savonaroly. Tři zdi romanistů nyní padly:

  - Duchovní moc stojí nad světskou

  - Jenom papež má právo vykládat Písmo

  - Jemu jedinému patří také právo svolávat koncil, před jehož rozhodnutími se všichni musí sklonit.

Není nutno oceňovat zde všechny další Lutherovy zásluhy, protože se to již stalo v bohaté míře jinde. Mnohem vzácněji však čteme nebo slyšíme z protestantské strany něco o hranicích, které byly vymezeny i tomuto muži. Reformace nám nejen přinesla velký duchovní užitek, ale také nás něco stála. Adolf von Harnack to byl, kdo na to obzvlášť důrazně poukázal.

Důležité zdá se být zde toto: Luther musel formulovat své učení v ostrém protikladu ke katolicismu; to je nebezpečné a pro Pravdu jíž chtělo přece sloužit, na pováženou. /10/ Tím se totiž ocitl - zde Harnackova kritika potřebuje doplnění - v nechtěném rozporu s Kristovým poselstvím. Abychom se hned zmínili o jádru věci, budiž již nyní řečeno: Lutherovo učení o ospravedlnění hříšníka jedině vírou (sola fide) je grandiozně jednostranné, nekryje se však nikterak s pavlovským učením a chová v sobě i jistá nebezpečí. O tom bude promluveno ještě později v tomto oddíle.

Jiné bolavé místo je Lutherovo stanovisko k bibli. Harnack právem říká: „Na vrcholných bodech svého života byl prost jakéhokoliv zotročení literou. - Ale stůl neuklidil. V případech, kde  j e m u  bylo písmenko důležitější, vyžadoval přece podrobení se tomu, co ´stojí psáno´." /11/  Vzpomeňme jenom na marburský náboženský rozhovor o Večeři Páně. Zwingli byl tehdy ochoten podat Lutherovi bratrsky ruku přes různost výkladů; Luther naproti tomu bratrskou ruku odmítl, takže nemohlo nastat sjednocení obou protestantských vyznání.

Je zajisté srozumitelné a pochopitelné, že se reformátor v mocném boji, který tehdy musel podstoupit proti papeži a koncilu, snažil stále vědoměji a jednostranněji postavit se na základ slov napsaných v bibli. Jak známo brzy přistoupil k tomu pro něho ještě jiný duchovní boj, totiž proti „blouznivcům", kteří šli po vlastních cestách, částečně nebezpečných, např. novokřtěnci a mennonité. Kde se v tomto víru různých, často protichůdných mínění měla nalézt Pravda? Luther popíral neomylnost koncilů a papeže. Nechtěl-li utrpět ztroskotání v bouři uvolněných sil, musel i on umět se uchýlit na bezpečnou skálu. Tou byla pro něho bible, napsané Slovo, apoštolové a proroci jako „jediní neomylní Mistři".

Tak je nutno si vysvětlit, proč mohlo učení o slovní inspiraci biblických spisů Duchem svatým najít vstup do protestantských církví a dlouho neblaze ovlivňovat a brzdit další duchovní vývoj. I když je učení o slovní inspiraci (o doslovném vnuknutí) v prostoru protestantismu již dlouho překonáno, přesto jedna věc žel zůstala, a to víra, že apoštolské svědectví  j e  s t e j n ě  c e n n é  jako poselství Syna Božího samého, jak je můžeme nalézt v evangeliích. Toto stejné hodnocení přináší však s sebou velkou škodu a snadno lze podlehnout nebezpečí spočívající v tom, že se Ježíšova slova vykládají ve smyslu apoštolských dopisů. Tak např. často se Pavlovy myšlenky jako výklad vnášejí do Ježíšova evangelia a dodnes se zaměňuje Kristovo poselství s vyznáváním tohoto poselství.

Kdy dospějeme k jasnému poznání, že Kristova slova mají jedinečný význam, daleko převyšující všechno, co dalšího je ještě v bibli? Připusťme, že některá z těchto slov ztratila ústním podáním něco ze své čisté, pravé záře, dříve než byla písemně zaznamenána. Avšak z celého obsahu evangelií lze ještě dnes jasně poznat původní Kristovo poselství.  A tohoto poselství je nutné použít jako měřítka a zkušebního kamene i na svědectví apoštolů. Co tedy z Pravdy a - ve skrovnější míře - jaké omyly obsahují novozákonní dopisy, to poznáváme z Kristova poselství. Nechtějme však obráceně vykládat Kristova slova ve smyslu mnohých apoštolských slov.

Jenom když dbáme tohoto rozdílu a uznáváme, že Slovo Syna Božího je bezpodmínečně nutné cenit výše než slova apoštolů, jsme chráněni před tím, abychom přiznali bibli a její pro nás nejdůležitější části, Novému zákonu, pořadí poslední o naší víře rozhodující instance. Ani proroci ani apoštolové nejsou neomylní, nýbrž jedině Kristus, jenž k nám přišel z Lásky Boží, aby nám přinesl čistou, nezkalenou Pravdu. Avšak u několika Ježíšových slov, která nebyla správně předána a která harmonicky nezapadají do Kristova poselství jako celku, provádí nutnou opravu a správný výklad Duch Pravdy, který k nám mluví v celém Kristově poselství.

Uznáváme zajisté: Lutherova reformace, i když jí máme za co děkovat, potřebuje nového promyšlení, přetvoření a dokončení. Co učili Luther, Zwingli nebo Kalvín, je jenom vyznávání Krista a jeho evangelia, nekryje se však s tímto evangeliem samým. Záleží na tom, abychom všechna lidská ustanovení považovali vždy za lidská a našli tak cestu k Pravdě.
 

    Kristovo poselství

Pozemský poutník se podobá cestovateli, který v noci zabloudil v horách a směřuje k propasti. Jestliže ho včas nezastihne nějaké varování, které by ho přimělo k obrácení, přijde na srázné, nebezpečné cestě, bude-li kráčet dále jednou okamžik, kdy musí následovat pád do hrůzyplné hlubiny. Potom je s konečnou platností pozdě, pomoc není již možná.

Tento obraz nechť slouží k tomu, aby nám ukázal duchovní situaci člověka po pádu do hříchu. Ježíšova podobenství o zbloudilé ovci a marnotratném synu zřetelně označují naše zoufalé postavení, současně však i lásku dobrého pastýře, který učiní všechno, aby nás uchránil před konečným pádem. Proto opustil nebeskou vznešenost a sestoupil na pochmurnou zemi, aby dostihl ztracené a beznadějné na jejich zmatených stezkách a bludných cestách, aby tak mohlo dojít k setkání. Potom následuje oslovení, volání k rozmyšlení, k obratu, a tímto voláním i pozvání k následování.

Každého zastihne volání zvláštním způsobem, jinak než jeho bližního. Není vtíravé, ale je tiché a určité. Musíme se ztišit a být bdělí, abychom je mohli uslyšet. Také se mnozí cítí ve svém nejhlubším nitru zraněni a napadeni, takže se proti tomuto hlasu Kristova poselství staví na odpor hněvivě nebo zklamaně, protože hlas se vždy dotkne nejbolavějšího místa v lidském srdci.

Tak je bohatý mladík vyzván, aby prodal svůj majetek a rozdal chudým, nikoliv snad proto, že by bohatství samo o sobě oddělovalo člověka od Boha, ale protože srdce právě tohoto mladého muže je poutáno majetkem. - Když jednoho dne, v těžkých starostech, jak se bude všechno vyvíjet dále, vyhledá Ježíše vlastní matka s jeho bratry, aby varovali toho, komu již příliš nerozumějí, tu provede Pán ostrý řez, jímž se oddělí od svých příbuzných. Kdo se neumí zbavit toho, dávat přednost rodinným poutům, nemůže být jeho učedníkem. - Farizeové a zákoníci na Kristu ztroskotají, neboť trvají na tradičných ustanoveních předků. - Jidáš nedokáže zanechat svých mylných mesiánských očekávání a stane se proto zrádcem. - Kněz a levita jdou kolem bezmocného, zraněného, od lupičů oloupeného krajana a souvěrce, hnáni k této nevšímavosti strachem a starostí o svůj život, zatímco Samaritán, jímž pravověrní Židé pohrdali, prokáže se jako člověk ochotný pomáhat. -

Bohatý muž nedbá Lazara, ubožáka ležícího u vrat jeho paláce. Sytí jen vlastní já pozemskými životními radostmi. -

Samaritánka se však poleká vlivem Ježíšových slov a probudí se ze zlého senu svého sexuálního zapletení. -

I učedníci musejí často vyslechnout z úst svého Mistra drsné slovo, tak např. když si v Samaří přejí násilím zničit Ježíšovy protivníky. Každý fanatismus staví ihned neviditelnou přehradu, která nás oddělí od říše Lásky a Pravdy.

Tak bychom mohli pokračovat; stačí však, učiníme-li jasným jedno: Co znamená spása v Ježíšově smyslu? Neznamená nic jiného než vnitřní oddělení se ode všeho, co nás váže, poutá a tím zdržuje od cesty vedoucí do naší věčné vlasti.

Slovo „oddělení se" je zde míněno v duchovním smyslu. Kdo snad hledá samotu, kdo tedy prchá před světem a potom se již věnuje pozorování, ten se minul se smyslem života. Nejde zde o únik před světem, nýbrž o to, že dary nám svěřené věnujeme službě Božímu stvoření a tak se v tomto světě osvědčujeme.

K tomu je však nutné osvobození se ode všeho, co nám brání v duchovním vzestupu. Každé ulpívání na něčem pozemském, sklon, jenž se ukáže silnější než láska k Bohu a k bližním, strhává nás zpět od úkolu nám daného. Pod slovem „pozemský" nesmíme přitom rozumět jenom smyslné radosti a požitky, ale někdy také vysoké a ušlechtilé hodnoty, jako např. rodinu, přátelství, umění, vědu, vlast. Tyto hodnoty jsou Božími dary, neboť umělecké nadání, úsilí po objevování, lásku k příteli nebo k vlasti dal přece Stvořitel lidem takřka jako „věno" v duchovním smyslu na cestu životem. Stávají se však překážejícím břemenem v tom okamžiku, jakmile zaujmou v našem životě nejvyšší místo. Kdo kvůli přátelství je ochoten dopustit se křivé přísahy, prohřešuje se na duchu pravého přátelství a tím na Božím daru, neboť vnitřní osvobození nastává poznáním vyšších absolutních vztahů, které určují celý náš život a dávají mu směr. Záleží tedy na tom, abychom posuzovali všechny duchovní a pozemské hodnoty jako lano, z jehož správného používání musíme skládat účty.

Jak můžeme však duchovně překonat nějaký sklon? Právě k tomu ukazuje nám Kristovo poselství schůdnou cestu! Nejde to bez změny smýšlení, bez znovuzrození z Ducha Božího. Člověk, který vnitřně pochopil Slovo Pravdy, může se osvobodit ode všeho, co chce jeho duši stáhnout dolů do víru zničení. Dostane však také pravé nazírání na pořadí hodnot a je chráněn před tím, aby se mu umění a věda, přátelství a vlast staly pokušením nebo léčkou, neboť je stále pamětliv toho, co je tak vystižně řečeno v Jakubově listě: „Každé dobré dání a každý dokonalý dar sestupuje shora, od Otce Světla …" /1, 17/

Kdo však jedná proti Kristovým napomenutím, kdo neposlouchá jeho volání, ten na Něm ztroskotá, jak to sám Kristus říká slovy: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamene, úhelným. - Kdo na ten kámen padne, roztříští se, a na koho on padne, rozdrtí jej." /Mat. 21, 42 a 44/

Slova „roztříštit" a „rozdrtit" vyjadřují úděl ztracených. Kdo v domě Páně nemůže být již použit jako „živý kámen"  /1.Petr. 2, 5/, nemá již právo na život ve stvoření, jeho duchovní já bude zničeno. Tím vytrpí, jak se tomu říká ve Zjevení, „druhou smrt" /20, 14; 21, 8/.  Jména těchto ztracených budou vymazána z „knihy života"  /20, 15/.

To je, alespoň v hlavních rysech, obsah Kristova poselství. Každé od Boha přicházející poselství je prosté a jednoduché. Každý, kdo je duchovně bdělý a chce slyšet, může je snadno pochopit.

 

    Nedocenění Kristova poselství

Co však udělali lidé z tohoto prostého poselství? Přeformovali je do komplikovaného teologického systému. Nyní je žel velký počet těchto systémů, mezi nimiž byly po staletí prudké vzájemné rozepře a ještě i dnes se od sebe ostře oddělují. V rámci našich pozorování není nutné se zmiňovat o bližších podrobnostech. Chceme jen krátce poukázat na společnou závažnou charakteristiku.

Teologové podceňují evangelium, jestliže učí, že spása člověka je závislá na jeho stanovisku k dějinné osobnosti a k určitým „skutečnostem spásy", které pro nás tato osoba vymohla. To je neblahý omyl. Náš osud nikdy nezávisí na skutečnostech, jež člověku, který tomu věří, přisuzují spásu, nýbrž jedině na tom, zda věčné Slovo, které se při velkém obratu dob stalo tělem v Ježíši Kristu /Jan 1, 14/, poznáme jako Bohem darovanou Pravdu a utváříme podle něho svůj život.

Poselství Kristem přinesené je pro zbloudilé lidi nutné, tak životně nutné jako vzduch k dýchání, voda k pití a denní chléb k výživě. Je pro nás „chlebem života" /Jan 6, 48/. Proto nám Kristus potvrdil Pravdu svého života, potvrdil, jak je nutné jeho poselství k záchraně z omylu, z bídy, viny a ze vzdálení se Bohu, stvrdil to ve dvojím směru:

      1. svou smrtí na kříži.

Existují jasná Ježíšova slova, která jednoznačně odporují církevnímu učení o výkupné oběti. Např. v podobenství o zlých vinařích dává Kristus po zpětném pohledu na dějiny utrpení proroků promluvit Bohu Otci takto: „Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna,  snad se před ním zastydí." /Luk. 20, 13 = Mat. 21, 37 = Mar. 12, 6/  Tento Ježíšův výrok, o němž je shodná zpráva v prvních třech evangeliích, je jistě pravý. Kdo jej promyslí, musí dojít k odmítnutí teorie o výkupné smrti. Ježíš nevzal na sebe smrt na kříži proto, aby zahladil naše hříchy, nýbrž aby svědčil až do poslední kapky krve o svém Slově jako o nezvratné Pravdě.

      2. Kristus po svém zmrtvýchvstání v týdnech mezi velikonocemi a vstoupením na nebesa zřetelně vysvětloval učedníků ještě jednou pravý smysl svého poselství /Mat. 28, 20; Mar. 16, 15-18; Luk. 24, 32 a 45/ a tím v jejich srdcích přemohl pochyby o jeho poslání.

Souhrnně můžeme říci: Mezi prostým, jasným poselstvím Kristovým, které volá každého člověka k duchovní bdělosti a k rozhodnutí, a dnešními církevními učeními a vyznáními zeje nadále hluboký rozpor. Konfese by měly konečně poznat tento rozpor. Rozhodný obrat k pravému, původnímu Kristovu poselství může jim ještě otevřít duchovní budoucnost.

 

    Svědectví apoštolů

Na závěr budiž ještě promluveno o apoštolech. I když bereme v úvahu, že každý z nich je samostatná osobnost s vlastním vzděláním, s vlastním myšlenkovým světem a proto i s vlastní řečí, přesto mnohohlasá píseň jejich díkuplného svědectví o Kristově poselství se podobá nádhernému chorálu, jehož harmonie a krása působí hlubokým dojmem na každého, kdo je pro to vnímavý. Těch několik málo míst však, které se v tomto chorálu uplatňují jako tichá disharmonie, neruší nikterak celkový dojem.

V každém chorálu je určitá melodie dominující. Tak je i v apoštolském zvěstování jednotný základní tón, který vším zaznívá. Chceme-li to vyjádřit v jiném obraze, můžeme říci: Porovnáváme-li různé novozákonní knihy, objevujeme jakoby zářící zlatou nit, která se táhne všemi stránkami, a my se pokusíme učinit ji viditelnou. Při tom se omezíme na čtyři postavy: Jana, Pavla, Jakuba a spisovatele Zjevení.
 

- Jan -

Každý, kdo zná Nový zákon, ví o zvláštním rázu čtvrtého evangelia oproti prvým třem pokud jde o řeč, o pojmy a o jinou kompozici událostí v Ježíšově životě. Nám se zde nejedná o tyto rozdíly, právě tak ne o problém, zda Janovy pojmy mají původ více ve světě judaismu nebo helénismu. Důležité pro postup našeho výkladu je spíše otázka: Jakým způsobem mluví apoštol ke svým současníkům o Ježíši jako o Spasiteli?

Uprostřed jeho svědectví stojí bezpochyby jedno slovo, a to slovo „Pravda". Pravda není však pro Jana intelektuálním pojmem ve filosofickém smyslu. Pravdou rozumí Slovo ztělesněné v Kristu. „Setrváte-li v mém slově, budete mými skutečnými učedníky; poznáte Pravdu a Pravda vás učiní svobodnými." /8, 31 a 32/ Pojem „Pravda" nejzřetelněji vystihuje druh spasitelského díla Kristova. Jak se tato spása uskutečňuje, stává se nám zde jasným a naprosto srozumitelným, totiž nikoliv na cestě označené výrazem „ratio", tedy rozumovým poznáváním stejně tak ne slepou vírou ve „spásné činy", které před bádajícího ducha staví neřešitelné hádanky, nýbrž jedině duchovním poznáním, jež si vnitřně osvojí Boží Slovo. „Já jsem se k tomu narodil a k tomu jsem přišel na svět, abych vydal svědectví Pravdě. Každý, kdo je z Pravdy, slyší můj hlas." /18, 37/ Právě tato slova jedinečným způsobem vyjadřují smysl a účel Kristova příchodu na zemi.

Řekli jsme si dříve: Spásu najdeme jenom na cestě poznání a splnění vyššího věčného vztahu, jen když se zbavíme všeho, co nás od toho zdržuje a co nám proto překáží při duchovním vzestupu. Tak tomu rozumí i Jan, když Kristus zvěstuje: „Kdo zachovává mé slovo, neuzří smrti na věky." /8, 51/
 

- Pavel -

Jediný teolog mezi Ježíšovými učedníky, který vyšel ze školy farizeů, mluví zcela jinou řečí. Popisuje cestu spásy pod pojmem „ospravedlnění". Zde je vhodné vzpomenout ještě jednou Luthera. Již jsme poznamenali, že reformátor znovu navázal na Pavlovo zvěstování, avšak jednostranně. Lutherská teologie se nikterak nekryje s učením apoštola, nýbrž znamená zúžení, které se muselo trvale nepříznivě projevovat na protestantských církvích.

Luther učil o ospravedlnění z milosti pouhou vírou /Ř. 3/. Celé jeho teologii lze porozumět jenom z tohoto základního výroku. Činy lásky jsou pro něho samozřejmým důsledkem tohoto ospravedlnění, avšak nesmí se na ně hledět jako na podklad a předpoklad tohoto ospravedlnění.

Víra a činy patří pro Luthera nerozlučně dohromady. Tak jako oheň musí pálit a svítit, stejně tak je tomu i s vírou; je-li živá a pravá, pak to víru nutí k činům lásky. Zde shledáváme reformátora v duchovním společenství s apoštolem: „V Kristu Ježíši platí…víra, která je činná láskou." /Gal. 5, 6/ Jenom nesmíme podle Lutherova mínění z našich činů odvozovat nějaká práva u Boha. Aby předešel tomuto nebezpečí, mluvil Luther často proti činům a pro víru. Z toho později vyrostlo mnoho nedorozumění.

Ptáme-li se totiž dále, jak působilo lutherské kázání na masu církevního lidu, musíme dát za pravdu Harnackovi: „Obyčejný člověk docela rád slyšel, že ´dobré skutky´ nejsou nutné, že jsou dokonce pro duši škodlivé. Luther není odpovědny za toto pohodlné nesprávné chápání, které se k tomu připojilo; avšak od začátku musely v německých reformačních církví zaznívat žaloby na mravní neukázněnost a nedostatek vážnosti v posvěcování. Slova: „Milujete-li mne, zachovávejte má přikázání" ustoupila neprávem zpět. Teprve pietismus uznal opět jejich ústřední význam. /12/

Neměli bychom se cítit dobře u tohoto dějinného duchovního vývoje uvnitř protestantismu. Což nemusíme i zde myslet na slova: „Poznáte je po jejich ovoci…"? /Mat. 7, 16/ Považujeme proto za svou povinnost jít ve své kritice dále než Harnack. Luther jednostranně vyňal ústřední myšlenku z apoštolova učení, zatím co jiné hledisko ponechává příliš nepovšimnuto.

Kdo čte Pavlovy listy bez předsudků, aniž by se dal ovlivňovat Lutherem, měl by poznat, že apoštol zvěstuje nikoliv pouze ospravedlnění vírou, ale i ospravedlnění skrze činy. /13/ Učení o ospravedlnění vírou nalézáme zvláště v jeho dopisech Římanům /3, 28/ a Galatským /2, 16/.

Ospravedlnění skrze činy lásky je jasně dosvědčeno na jiných místech jeho listů, např. 2.Kor. 5, 10: „Neboť my všichni se musíme objevit před soudnou stolicí Kristovou, aby každý sklidil odplatu za to, co činil v těle, k čemu pracoval, ať to bylo dobré či špatné." To zcela odpovídá Kristovu poselství /Mat. 25/. Nebo v listě Římanům: „Pročpak ty odsuzuješ svého bratra? Proč pohrdáš svým bratrem? Všichni se postavíme před soudnou stolicí Boží. - Tak každý z nás bude za sebe odpověden Bohu." /14, 10 a 12/ V listě Filipským stojí obojí vedle sebe tvrdě, nevyrovnaně, ano dokonce protikladně: vážný zápas člověka o svou blaženost a Boží všemohoucnost a milost: „Pracujte o své spáse s bázní a strachem. - Vždyť Bůh sám působí ve vás obojí, i vůli i čin, podle vlastní vůle své." /2,12 a 13/

Nyní nejde o to, vtěsnat tyto rozporné výroky apoštolovy do teologického systému, na němž bychom tak dlouho pilovali, až by se všechno hodilo do vlastní dogmatiky. Z úcty před Pravdou měli bychom raději ponechat tyto vzájemně neslučitelné výroky tak, jak jsou, a vzít si měřítko pro správné posuzování u Kristova poselství. Jestliže to však uděláme, potom dáme přednost oněm slovům apoštolovým, která zdůrazňují, že náš život, naše chování bude jednou rozhodovat o tom, zda obstojíme před Bohem nebo ne /např. 1.Kor. 3, 13-15; 4, 5; Ř. 2, 7; Gal. 6, 7/.

Chápeme-li to správně, je ospravedlnění duchovní vývoj, který sice začíná ospravedlněním vírou, což by bylo souznačné se znovuzrozením skrze Ducha /Jan 3, 5-7/, ale který může probíhat a dosáhnout konce teprve ospravedlněním skrze činy lásky. Mezi těmito dvěma akty ospravedlnění leží život křesťana, totiž jeho vážná snaha o osobní uzrávání tím, že poznává Pravdu a následuje Krista v činorodé lásce. Jednou tak dospěje k tomu, že se stane Božím dítětem.
 

- Jakub -

Zde se můžeme vyjádřit stručně. Je příznačné, že Luther právě list tohoto apoštola nazval „slaměnou epištolou". Přirozeně! Neboť Jakub se otevřeně staví proti Pavlovi v oprávněné starosti, že by mnohá místa V Pavlových dopisech mohla být velmi špatně chápána, kdyby se jim jednostranně dávala přednost a kdyby se potom z toho vyvozovaly mylné závěry, jak se to žel později skutečně stalo. Jakub se tak snaží, aby to poněkud vyrovnal.

Radujme se z jeho otevřené upřímnosti, s kterou apoštol prohlašuje: „Tu vidíte, že člověk bývá ospravedlněn ze skutků, a ne jenom z víry." /2, 24/ Celý dopis tohoto učedníka, jenž od nás vyžaduje křesťanství činu, je perla v Novém zákoně, kterou nechceme postrádat.
 

- Zjevení Janovo -

U této poslední biblické knihy je pro náš myšlenkový postup rozhodující toliko jedno místo, které je však zvlášť významné. V 7. kapitole ve 14. verši se praví: „Jsou to ti, kteří přicházejí z veliké tísně, vyprali svá roucha a vybílili je krví Beránkovou." Poněvadž křesťané uvádějí často právě toto biblické slovo jako doklad pro Kristovu výkupnou oběť, budiž poukázáno se vší zřetelností na to, že k takovému mylnému porozumění může vést jenom zcela zběžné posuzování. Dokazuje to, že takoví čtenáři bible nemohli vůbec proniknout do ducha Slova.

Abychom jasně poznali nedostatek logiky, stačí, když si položíme otázku: Kdo má zde vlastně obstarat práci s praním - Kristus nebo věřící? Pozorný a rozvážný čtenář ze souvislostí snadno pozná, která odpověď je správná. -

Doufáme, že jsme objasnili, jak všem apoštolům jde o to, aby ryze a čistě zprostředkovali potomstvu poselství o spáse skrze Krista; každý to však činí svým způsobem a svou řečí.
 

Jan: Jenom poznání a následování Pravdy může nás osvobodit ode všech pout, kterými jsme svázáni.

Pavel: Naše víra a naše chování rozhodují o tom, zda v hodině soudu obstojíme před Bohem

Jakub: Je nutné vzít vážně následování Krista v životě naplněném účinnou láskou.

Zjevení: Kdo s největší péčí neočistí „roucha" svého ducha, tomu zůstane odepřen vstup do Světlého chrámu Božího.
 

Mnohohlasý chór a přece jednotná melodie! Těch několik málo míst v Novém zákoně, která nelze bez násilí vřadit do této melodie, ztrácejí svou cenu výpovědí Kristovým poselstvím.

zpět na "Kristovo poselství a jeho dovršení"

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one