»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Mám vám ještě mnoho co říci, ale vy byste to nyní nesnesli. Až však přijde on, Duch Pravdy, uvede vás do celé Pravdy. Neboť nebude mluvit sám ze sebe, nýbrž bude mluvit, co slyší, a oznámí vám, co má přijít. On mne oslaví, poněvadž vezme z mého a oznámí vám to. Všecko, co má Otec, jest mé; proto jsem řekl, že vezme z mého a vám to oznámí. (Jan 16, 12-15)  

 

KRISTOVO  POSELSTVÍ A  JEHO  DOVRŠENÍ

(JAN 1612-15)

Stanovisko k odmítání Poselství Grálu církvemi 
Erich Wendland
 

Úvodem

Co je účelem tohoto spisu?

Spis nechce být učeným pojednáním, nýbrž slovem k zamyšlení. Vycházeje z analýzy duchovní situace naší doby, v níž křesťanství zdaleka neplní svůj skutečný úkol, snaží se autor proniknout k hlubším příčinám selhání.

Jestliže nějaký těžce nemocný usiluje o uzdravení, pak samotnou operací, která může odstranit jenom vnější symptomy onemocnění, třeba nádor, neučinilo se ještě nic. Nemocný musí hlavně změnit od základu svůj způsob života, aby se mohl uzdravit. Dejme tomu, že by nás postihla všeobecná nákaza, avšak ohnisko nemoci by zůstalo lékařským odborníkům skryté, zatímco by kterýsi „neodborník" určil přesnou diagnosu a současně by sdělil správnou terapii, která by ukázala cestu k nutné změně způsobu života. Jaký osud by prožil tento neodborník? Pravděpodobně by mu nikdo nevěnoval pozornost, a pokud by to nebylo možné, pak by byl jeho osudem rozlícený odpor proti němu.

Těmito slovy je přesně označena ona situace, kterou dnes v duchovním oboru nacházíme na zemi a obzvláště na Západě. Již dlouho trpí lidstvo hrozivou stagnací, která stále více brání nutnému vyrovnávání záření mezi duchovním světem a naší zemí. I zde záleží na tom, abychom jasně poznali kořeny zla. Takové poznání musí potom vést k radikální změně celého našeho způsobu myšlení a života.

Největší pomoci k tomu se nám dnes právě dostalo nově darovaným věděním o stvoření a o jeho zákonech. Poněvadž církve žel opomíjejí poukazovat na dárce tohoto vědění a jeho dílo, protože naopak činí všechno, aby před ním a jeho Poselstvím varovaly, chce autor tohoto spisu v protikladu k církevnímu odmítání jasně dosvědčit, u koho mohou lidé nalézt pomoc ze smyček, které si sami vytvořili. Pomocník nám ukazuje novou cestu, která však vede skutečně k cíli jenom tehdy, když po ní také jdeme.

Titul knihy narazí na odpor. Což potřebuje Kristovo poselství nějaké završení? Námitka jasně prozrazuje dogmatické stanovisko, které chce v této otázce připouštět jenom jeden určitý výklad bible. Proto budiž řečeno, že volba právě takového názvu má za účel podnítit všechny čtenáře k vážnému přemýšlení.

A tak vydávám tuto knihu v naději, že ještě mnozí v poslední hodině poznají velikou vážnost naší situace. Kéž by se potom rozhodli k tomu, aby pomáhajíce i oni se dali do práce a spolupůsobili na duchovní výstavbě.

/Čísla v závorkách udávají prameny uvedené v poznámkách./

 

Rozdělující zeď

Ve stoupající míře lidé tuší nebo poznávají něco z hrozícího nebezpečí, které se dnes vznáší jako Damoklův meč nad každým jednotlivcem, nad každým z nás, a poprvé také nad národy, státy a církvemi celého lidstva. Leč hlubší příčiny, které vedly k tomuto neblahému stavu, jsou většině lidí skryty.

Není málo lidí, kteří ještě požívají pozemské štěstí a nechtějí být rušeni ve svém úsilí po úspěchu; jako kdysi Damokles i oni přece hodují u bohaté tabule. Proč by se měli starat o onen ostře nabroušený meč, který dal tehdy tyran zavěsit na koňské žíni nad svou hlavou na znamení, jak křehké a pomíjející je všechno pozemské štěstí? Ti na meč nedbají. Kdo koná jen svou práci v zaměstnání a jinak se snaží užívat života, hledí potlačovat příležitostně v něm se ozývající strach. Opusťme proto tyto milióny bezmyšlenkovitých a zdánlivě bezstarostných lidí, které očekává náhlé a strašlivé probuzení, a obraťme se k těm, kteří uvažují a jsou plni starostí.

Nepříjemný pocit, který v našich dnech ovládá nesčetné lidi, sotva někdo popsal tak výstižně jako anglický filosof a spisovatel Bertrand Russell: „Hledíme strnule do očí hrozícímu nebezpečí jako králík hadu, aniž bychom věděli, jak bychom mohli odvrátit toto nebezpečí." /1/ Při těchto slovech cítíme bezmocnost člověka proti osudu, na který, jak cítí, nedorostl.

Avšak není tomu nikterak tak, že by velcí a mocní tohoto světa složili snad ruce do klína a v tupé odevzdanosti očekávali blížící se osud. Naopak! Kamkoli pohlédneme, narazíme na přímo horečnou námahu uniknout onomu nebezpečí nebo je nějak zažehnat. Kdybychom se však podívali blíže, pak bychom museli poznat, že všechna opatření na odvrácení nebezpečí nemohou mít vyhlídku na úspěch, protože staví na předpokladech mylného základního duchovního stanoviska. Staví totiž na úsilí po bezpečnosti a moci. Státy se snaží vzájemně se zastrašovat. Církve však, aby se uchránily před vpádem nových poznatků, lpí pevně na oněch duchovních zdích, které budovaly po staletí pomocí církevních učení. Tím se jak státy tak církve ženou vstříc katastrofě, jíž zabránit usilují.

V následujícím se omezíme na církve, neboť duchovní selhání křesťanství naší doby velkou měrou přispěje k tomu, aby nesčetným lidem zatarasilo vyhlídku na záchranu.

Duchovní zdi působí jako rozdělující přepážka právě tak bolestně na všechny tím postižené jako zeď z kamene a cementu. To dnes pociťují tak mnozí o budoucnost své církve starostliví křesťané se širokým rozhledem. Vzpomeňme např. na katolického historika Friedricha Heera, jehož příspěvek ke knize „Kritika církve" zaslouží pozornosti. Dal tomuto příspěvku název „Křesťanství bez přitažlivosti".

Není nutné podávat zde podrobné myšlenky oné přednášky. Musíme číst ji samu, abychom vycítili vřelou lásku, která nutí autora k tomu, aby své církvi a nadto všem křesťanům nezastíral hořké pravdy. Budiž zde uvedeno jen jedno místo z přednášky, které se zdá vhodné, aby uvedlo naše myšlenky k tomu podstatnému:

„Křesťan se neangažuje. A když se angažuje, pak se angažuje ‚falešně', ‚převráceně': za další výstavbu své ‚ohrazené církve'. Naše evropské církve nepochopily, že dnes již skončilo období obracení na víru a ‚konverzi' a že nastalo nové období potkávání, období, v němž se každá církev a každý křesťan musí nekonečně mnoho učit a může učit, když se odváží toho, aby otevřel svůj vlastní klín v jadrném setkání, v jadrném styku se zcela jinými lidmi a sférami." /2/

Proč je právě tento citát tak poučný? Protože se zde pozornému čtenáři stává zřejmým, proč křesťanství ztratilo mnoho ze své dřívější přitažlivosti a ještě dále bude ztrácet. Je to totiž velmi na pováženou a je to nebezpečné, stavět duchovní zdi. Bylo-li v 16. století ještě srozumitelné, když se tehdy v horlivém zápolení církve se svým učením od sebe navzájem ohraničily, je třeba hluboce želet, že dnes v době probuzení národů, ale i tváří v tvář atomovému ohrožení celého lidstva dbají církve úzkostlivě o to, aby i nadále konzervovaly ony zastaralé zdi.

Nyní by se mohlo poukázat na ty snahy, které jak z katolické tak z evangelické strany pracují na pozvolném překonávání duchovního rozštěpení. Budiž vzpomenuto jen dvou takových hnutí: „Una Sancta" a hnutí ekumenického. Zajisté je třeba uvítat všechny tyto snahy, pokud se dějí ve vzájemné úctě a v poctivém zápase o lepší poznání pravdy.

Leč střízlivému pohledu nemůže zůstat skryta ta skutečnost, že stržení duchovních zdí znamená přece mnohem více než jenom lepší chápání odpůrce, sblížení stanovisek, upuštění od polemiky a tak podobně. Pravé sjednocení křesťanských církví nelze nalézt na cestě přivtělení jedné církve k druhé, nýbrž jenom v duchovním překonávání toho, co rozděluje, a to na obou stranách.

Nechť se zde dostane ke slovu ještě jednou Friedrich Heer: „Strach před pokrokem stvoření, strach před dobou, strach před změnami je snad nejdůležitější negativní příznak našeho evropského církevnictví od 16. století." /3/  Z tohoto strachu usilují dnes církve po jistotě. Proto, jako již stále během staletí, uzavírají se před všemi duchovními hnutími, v nichž spatřují nebezpečí pro vlastní existenci. Avšak i zde se jednoho dne splní slova: „Kdo chce zachránit svůj život, ztratí jej." /Mat. 16, 25/

A v tom spočívá velká odpovědnost za takové jednání: Kdo staví duchovní zdi, zazdívá sobě a tím i druhým cestu k Pravdě. Jistě se nezmýlíme, budeme-li předpokládat, že v naši době se s církví rozcházejí nejen nevěřící a pochybující, nýbrž často i takoví lidé, kterým vadí, že je Kristovo poselství zvěstováno v dogmatickém rouchu. Pociťují rozpor mezi dogmatem a Pravdou, narážejí tedy u církve na zeď, která jim překáží, aby mohli duchovně kráčet dále.

Z minulosti bychom se mohli mnohému naučit, jak si správně počínat v přítomnosti, jenom kdybychom byli duchovně bdělí. Vždy, když vyslanec, prorok nebo vůbec někdo shůry zplnomocněný vystoupil ve svém národě, aby probudil spící svědomí, vstoupil mu do cesty kněz jako překážka. Tak se řada proroků a vyslanců stala současně zástupem trpících a pronásledovaných.

Což tomu nebylo vždy tak, že chrámy, synagogy nebo církve si vybudovaly ke své ochraně zvukotěsné zdi, aby tak žádny zvuk - ať jakkoli naléhavý a vážný - nemohl k nim zvenčí doléhat? Komu se však přece někdy podařilo učinit průlom do takové zdi, byl označen za rušitele míru. Proto musel Sokrates vypít číši jedu. Ámos byl knězem Amaziášem vykázán z Betel, z „Domu Božího". Jeremiášův život byl ohrožen, když měl v Jeruzalémě svou chrámovou řeč. Ježíš sám byl ukřižován. A když Luther ve svém spise „Křesťanské šlechtě německého národa …" zaútočil a rozbořil tři zdi, které vybudovali romanisté, když chtěl křesťany své doby osvobodit z „babylónského zajetí církve" a ještě v témž roce spálil papežskou bulu, byl klatbou vypuzen z církevního společenství.

Jaký osud by dnes prožil Kristus, kdyby vkročil ještě jednou na tuto zemi, nevylíčil snad nikdo úchvatněji než Dostojevskij v kapitole „Velký inkvizitor" ve svém románu „Bratři Karamazové". Ježíš by vytrpěl uprostřed křesťanstva, jež se mu ve své podstatě odcizilo, podobný osud jako pře dvěma tisíci lety.

Všichni vážní křesťané zajisté velmi dobře cítí nutnost reformy své církve; postrádají v ní nadále působení a vládu Ducha svatého a s touhyplným srdcem jí přejí čistší a lepší podobu. Jaké zaslíbení by proto měla každá církev, kdyby jen její vedoucí představitelé chtěli dbát přátelské nabídky: „Proč by neměla očista vyjít z vedení samého, svěže a radostně, ve volném pohledu k velkému Božství! Vděčně by velké zástupy lidí, jakoby osvobozeny od dosud sice pociťovaného, ale nikdy nepoznaného tlaku, následovaly hlasu, který je vede do světla radostného přesvědčení!" /4/

Ale ne! Jakmile se Poselství Grálu, z něhož pocházejí tato slova, stalo známým v křesťanských obcích nebo mezi teology, narazilo ihned na prudké odmítnutí. Dnes již dvě křesťanské vyznání, církev luterská a katolická, zaujaly proti Poselství Grálu stanovisko prostřednictvím rozhodujících osobností. Poněvadž byla tato odmítavá stanoviska vydána tiskem a jsou mnohým přístupná, je třeba říci k tomu upřímné a otevřené slovo. Učiňme to tak, že se zeptáme: Proč církve nenacházejí přístup k Poselství Grálu? Odpověď zní: Protože se jim ztratil pravý smysl a obsah Kristova poselství. 
 

Tím získáme pro postup našeho výkladu tyto oddíly: 
 

Cesta k poznání Pravdy

Nedocenění Kristova poselství   

Odmítání Poselství Grálu

Proč církve nenacházejí přístup k tomuto Poselství?

 

Erich Wendland


  

Nahoru

 

Překlad originálu „Christusbotschaft und ihre Vollendung“:  Jiří Holfeld  

Soubor ke stažení:
________
 



 
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one