»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 


„Probuďte v sobě touhu po čistém, opravdovém, ušlechtilém!"   

Poselství Grálu, Abd-ru-shin


SVATÝ GRÁL

„Je mnoho výkladů, které se snaží objasnit básnické skladby o Svatém Grálu. Tímto velikým tajemstvím zabývali se ti nejvážnější učenci a badatelé. Mnohé jejich práce jsou vysoce cenné po stránce mravní, ale všechny mají tu velikou chybu, že vysvětlují stavbu od země vzhůru. Při tom schází to hlavní, jasný paprsek přicházející shůry, který jediný by mohl do výkladů vnést oživení a osvícení.

Cokoli usiluje zdola nahoru, musí se zastavit na hranici hmotnosti, i když smí dosáhnout nejvyššího, co je ještě dosažitelné. Nejčastěji však i za příznivých podmínek je možné dospět sotva do polovice této cesty. Ale jak daleká jest ještě potom cesta k opravdovému poznání Svatého Grálu!

Lze pozorovat, že badatelé pociťují, jak je to pro ně nedosažitelné. Následkem toho se snaží chápat Grál jako čistě symbolické označení pojmu, aby mu tím dodali vážnosti, která tomuto jménu nutně náleží, jak zcela správně vyciťují. Symbolické vysvětlení je však ve skutečnosti krokem zpět, nikoli kupředu. Dolů místo nahoru. Odchylují se od pravé cesty, kterou básnická díla částečně již v sobě chovají.

Jenom tyto básně dovolují vytušit pravdu. Ale jenom ji tušit, neboť vznešená vnuknutí a visionářské obrazy básníků byly silně zpozemštěny rozumem, který spolupracoval při dalším předávání. Básníci propůjčili duchovně přijímaným obrazům při jejich další reprodukci obraz svého současného pozemského okolí. Chtěli tím učinit smysl své básně lidem srozumitelnější, což se jim ovšem nepodařilo, protože se sami nemohli přiblížit k vlastnímu jádru pravdy.

Tak byl pro všechno pozdější bádání a hledání již napřed položen nejistý základ. Každému výsledku bádání byla tím vymezena úzká hranice. Že se nakonec mohla brát v úvahu jenom pouhá symbolika a spasení skrze Grál bylo položeno do nejhlubšího nitra každého člověka, to potom neudivuje.

Dosavadní výklady nejsou bez veliké etické ceny, ale nemohou si činit nárok na to, být objasněním básní, tím méně že se přiblížily pravdě o Svatém Grálu.

Svatým Grálem není také myšlena nádoba, které Syn Boží použil při poslední večeři s učedníky na konci svého pozemského poslání a do níž byla potom zachycena pod křížem jeho krev. Tato nádoba jest posvátnou vzpomínkou na vznešené vykupitelské dílo Syna Božího, ale ona není Svatým Grálem. Svatým Grálem, který opěvovali milostí obdaření básníci těchto legend. Tyto básně byly lidstvem nesprávně pochopeny.

Měla to být zaslíbení z nejvyšších výšin. Lidé měli očekávat jejich splnění! Kdyby byly takto chápány, pak by se byla jistě již dávno našla jiná cesta, která by byla mohla dovést bádání ještě trochu dále, než jsou dosud. Takto ovšem musely všechny výklady nakonec dojít k mrtvému bodu, protože nebylo nikdy možno najít uspokojivé řešení, které by nemělo mezer. Východisko každého bádání stálo již od začátku na nepevné půdě následkem dosavadního nesprávného chápání.--

Nikdy nebude moci lidský duch, a to ani ve své nejvyšší dokonalosti a nesmrtelnosti, stanout osobně před Svatým Grálem! Proto také nikdy nemůže přijít odtamtud do hmotnosti k zemi podrobná zpráva, leda prostřednictvím posla odtamtud vyslaného. Lidskému duchu musí tedy Svatý Grál zůstat navždy a věčně tajemstvím.

Nechť člověk setrvá při tom, co je schopen duchovně pochopit, a ať se především snaží splnit a přivést v nejušlechtilejší květy to, co je v jeho silách. Ale on ve své žádostivosti sahá, žel, nejraději vždy daleko za hranice svých možností. Přitom vlastní schopnosti nevyvíjí. Projevuje tím nedbalost, a ta mu nedovolí dosáhnout ani toho, čeho by dosáhnout mohl. Toho, po čem toužil, stejně nemůže nikdy dosáhnout. Tím se připravuje o nejkrásnější a nejvyšší cíle svého skutečného bytí a dočká se jen úplného nezdaru při splňování účelu svého pozemského života.---

Parsifal jest veliké zaslíbení. Skutečná podstata této osobnosti byla znetvořena nedostatky a omyly, které básníci ve svém příliš pozemském myšlení připojili. Parsifal jest totožný se Synem Člověka, jehož příchod zvěstoval sám Syn Boží.

Jsa Božím vyslancem, bude muset procházet velmi těžkými pozemskými útrapami s páskou na duchovních očích, zevně jako člověk mezi lidmi. Po určité době bude zbaven této pásky a pozná znovu, odkud vyšel, a tím i sám sebe. Uvidí jasně před sebou i své poslání, které, spojeno s přísným soudem, přinese spásu těm, kdo vážně hledají.

K tomu však nemůže být snad určen nějaký člověk, a také není možno v tom spatřovat prožívání mnohých lidí nebo dokonce všech lidí. Bude to jenom jeden zcela určitý vyvolený vyslanec Boží.

V nezvratné zákonitosti veškeré Boží vůle musí se všechno po dokončení vývojového děje ve svém nejvyšším zdokonalení opět vrátit k východisku své původní podstaty. Nikdy však nemůže vystoupit nad ní. Tak i lidský duch. Ten jako duchovní seménko pochází z úrovně duchovně bytostného, kam se může navrátit po svém putování hmotností, když dosáhl nejvyšší dokonalosti a živé čistoty. Může se tam vrátit v bytostné formě jako vědomý duch.

Nikdo z duchovně bytostných, i kdyby byl sebevyšší, sebečistší a sebezářivější, nemůže překročit hranici k Božské sféře. Tato hranice a to, že ji nelze překročit, vyplývá i zde, stejně jako ve sférách neboli úrovních hmotného stvoření, prostě a přirozeně z různosti druhů.

Nejvyšším a nejvznešenějším jest Bůh sám ve své Božské bezbytostnosti. O něco níže následuje Božsky bytostné. Obojí jest věčné. K tomu se pak teprve druží dílo stvoření postupně hlouběji a hlouběji sahající. Skládá se z úrovní či sfér, které odstupňovány směrem dolů jsou stále hutnější a hutnější. Poslední z úrovní je hrubohmotnost lidem viditelná.

Jemnohmotnost ve hmotném stvoření je to, co lidé nazývají oním světem nebo záhrobím. Je to tedy jiný svět než ten, který lze spatřovat pozemským zrakem hrubohmotného těla. Obojí náleží ovšem k dílu stvoření, ve svých formách není věčné, ale podléhá změnám za účelem obnovování a osvěžování.

Na nejvyšším místě, kde má svůj původ a východisko věčná úroveň duchovně bytostného, stojí hrad Grálu, duchovně viditelný, hmatatelný, protože jest ještě stejného duchovně bytostného druhu. Tento hrad Grálu chová v sobě prostor, který se opět nachází až na nejzazší hranici směrem ke sféře Božské, a je tedy ještě éteričtější než všechno ostatní duchovně bytostné. V tomto prostoru chová se jako zástava věčné dobroty Boha Otce a jako symbol jeho nejčistší Božské lásky a zároveň jako východisko Boží síly: Svatý Grál!

Svatý Grál jest nádoba, v níž to neustále vře a vlní se jako rudá krev, aniž kdy přetéká. Jest ozářen nejjasnějším Světlem, a jen nejčistším ze všech duchovně bytostných je dopřáno pohlížet do tohoto Světla. To jsou strážci Svatého Grálu! Jestliže se v básních říká, že k tomu, aby se stali strážci Grálu, jsou určeni nejčistší z lidí, pak je to tím, že to milostí obdařený básník příliš zpozemštil, poněvadž to neuměl vyjádřit jinak.

Žádný lidský duch nemůže vejít do tohoto posvátného prostoru. Ani tehdy, je-li sebedokonalejší ve svém duchovně bytostném druhu po návratu z hmotnosti, kterou proputoval. Není dosti éterický, aby mohl překročit onen práh, tedy hranici tohoto prostoru. K tomu je ještě příliš hutný, i když dosáhl nejvyšší dokonalosti.

Další zjemňování jeho osoby rovnalo by se úplnému rozkladu nebo shoření, protože jeho druh není od počátku uzpůsoben k tomu, aby se stal ještě zářivějším a světlejším, tedy ještě éteričtějším, ještě jemnějším. Nesnese to.

Strážcové Grálu jsou věční, praduchovní, kteří nikdy nebyli lidmi. Jsou těmi nejvyššími v duchovně bytostném. Jest jim však třeba bezbytostné síly Boží. Na té jsou závislí, jako je všechno závislé na Božsky bezbytostném, na původu veškeré síly, na Bohu Otci.

Čas od času, v den Svaté Holubice, zjevuje se nad nádobou Holubice jako opětovný projev neproměnné Božské lásky Otcovy. Je to chvíle spojení, přinášejícího obnovení síly. Strážcové Grálu ji přijímají v pokorné zbožnosti a mohou pak tuto obdivuhodnou sílu šířit dále.

Na tomto dění je závislé trvání celého stvoření!

Je to okamžik, kdy láska Stvořitelova se v chrámě Svatého Grálu zářivě rozlévá k novému bytí, k novému tvůrčímu úsilí. To proudí pak dolů do celého vesmíru jako údery pulsu v jeho tepnách. Přitom se všechny sféry zachvějí v posvátném úžasu, naplněny tušením radosti, tušením velikého štěstí. Jenom duch pozemských lidí není toho doposud účasten, jenom on necítí, co tato událost znamená právě pro něho, jaký to nesmírný dar člověk přijímá s otupělou myslí. Něco tak velikého nemůže již pochopit, protože si sám své chápání rozumářsky omezil.

Je to chvíle, kdy se celému stvoření dostává přílivu života!

Je to stále se opakující nutné potvrzování smlouvy, kterou Stvořitel udržuje se svým dílem. Kdyby byl jednou přerušen tento příliv, kdyby nepřicházel, tu všechno, co jest, by zvolna uvadalo, stárlo a rozpadalo se. Nadešel by pak konec všech dní, a zůstal by jenom Bůh sám, jako tomu bylo na počátku! Neboť On samojediný jest Život.

Tento děj je znázorněn v legendě. Dokonce se tam naznačuje, jak všechno musí zestárnout a zahynout, nevrací-li se den Svaté Holubice, ono „odhalení" Grálu. Když Amfortas již neodhaluje Grál, vypravuje se v legendě, jak rytíři Grálu stárnou, dokud nevystoupí Parsifal jako král Grálu.

Člověk by měl již přestat pohlížet na Svatý Grál jako na něco nepochopitelného. On je skutečností! Lidskému duchu je však v důsledku jeho podstaty odepřeno, aby ho mohl někdy spatřit. Avšak ti lidští duchové, kteří se pro to otevřou, mohou přijímat a zužitkovávat požehnání, které se ze Svatého Grálu rozlévá, a které jeho strážci mohou předávat dále a také skutečně předávají.

V tomto smyslu nelze prohlašovat některé výklady za zcela mylné, pokud není snaha zahrnout do nich i Svatý Grál sám. Výklady jsou tedy zčásti správné a zčásti nesprávné.

Zjevení se Holubice v určitém dnu Svaté Holubice naznačuje pokaždé seslání Ducha Svatého, neboť ona sama je s ním v úzké souvislosti.

To je ovšem dění, které lidský duch je schopen chápat pouze obrazně, protože jeho myšlenky, jeho vědění a cítění může přirozeně sahat při dosaženém nejvyšším stupni vývoje jenom tam, odkud sám pochází, tedy k tomu druhu, který je totožný s místem jeho původu a jeho čistotou. Je to věčná úroveň duchovně bytostného.

Tuto hranici nebude moci ani v myšlení nikdy překročit. Něco dalšího by ani nepochopil. To je tak samozřejmé, logické a prosté, že každý může sledovat snadno tento myšlenkový postup.

Co jest tedy výše než úroveň původu, musí proto lidem navždy zůstat mystériem!

Každý člověk, který se domnívá, že má Boha ve svém nitru, že sám je božský, nebo že se může stát božským, žije v bludném zaslepení. Má v sobě duchovní, ale nikdy božské. V tom je zásadní nepřeklenutelný rozdíl. Člověk je tvor, nikoli část Stvořitele, jak si to někteří lidé snaží namluvit. Jest a povždy bude dílem, nikdy se nebude moci stát mistrem.

Jsou to tedy nesprávné výklady, když se tvrdí, že lidský duch vychází ze samotného Boha Otce a že se k němu opět vrací. Původ člověka je vduchovně bytostném a nikoliv v Božsky bezbytostném. Člověk se proto po dosažení dokonalosti může vrátit zase jen do duchovně bytostného. Správně je řečeno, že původ lidského ducha je v království Božím. Jakmile je tedy dokonalý, může se opět vrátit do království Božího. Ale ne k Bohu samému.

Další přednášky ještě podrobně pojednají o jednotlivých oddílech stvoření, které se liší svou podstatou.

Na nejvyšším vrcholu každé z těchto úrovní se nachází hrad Grálu jako potřebný bod, tvořící přechod, a jako místo umožňující přenos síly.

Tento hrad, který jest vždy téže podstaty jako dotyčná úroveň stvoření, je obraz skutečného nejvyššího hradu Grálu, stojícího na vrcholu celého stvoření. Ten je východiskem tohoto celého stvoření, které vzniklo z vyzařování Parsifalova.

Amfortas byl knězem a králem v nejnižším z těchto obrazů hradu Grálu, stojícím na vrcholu úrovně všech lidských duchů, kteří se vyvinuli z duchovních zárodků, a je tedy pozemskému lidstvu nejblíže."

    Abd-ru-shin

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one