»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
                                                                                                                                                                                              .
Je jen málo lidí, kteří se snaží uvědomit si, co vlastně chtějí, když pronášejí modlitbu „Otčenáš". Ještě méně je těch, kdo skutečně vědí, jaký je smysl vět, které při tom odříkávají. Odříkávání je asi jediné správné označení pro úkon, který v tomto případě nazývá člověk modlením.

     Kdo se přitom přísně zkoumá, musí to přiznat, jinak podává důkaz o tom, že stejným způsobem tráví celý svůj život - povrchně - a že není a nikdy nebyl schopen hluboké myšlenky. Na této zemi je dost lidí, kteří sebe sice berou vážně, ale jiní je vážně brát nemohou ani při nejlepší vůli.

      Právě začátek této modlitby se odedávna pociťuje nesprávně, i když různými způsoby. Lidé, kteří se snaží k této modlitbě přistupovat opravdově, začínají nepochybně s jistým dobrým chtěním. Cítí, jak v nich po těchto prvních větách nebo při nich vzniká pocit bezpečí, duševního uklidnění! A tento pocit převládá ještě několik vteřin po modlitbě. 

     Tím se vysvětluje dvojí skutečnost: především, že ten, kdo se modlí, vydrží s vážností jen při prvních slovech, která v něm tento pocit vyvolají. A za druhé, právě probuzení tohoto pocitu dokazuje, jak vzdálen je pochopení toho, co modlitbou říká!

     Zřetelně tím dokazuje, že není trvale schopen hlubšího myšlení nebo že je povrchní. Vždyť jinak by v něm musel hned při dalších slovech vzniknout jiný pocit, odpovídající změněnému obsahu slov, jakmile tato slova v něm opravdu nabudou života.     

     Tak zůstává v člověku jen pocit probuzený prvními slovy. Kdyby však pochopil správný smysl a pravý význam slov, muselo by v něm vzniknout zcela jiné cítění než příjemné bezpečí.

     Domýšlivější lidé vidí zase ve slově „Otče" potvrzení toho, že pocházejí přímo z Boha a že se tak při správném vývoji nakonec sami stanou božskými a že již nyní mají toto božské v sobě. A tak se vyskytuje mezi lidmi ještě mnoho omylů týkajících se této věty. 

     Většina lidí ji však při modlitbě považuje prostě za oslovení, za zvolání! Přitom nepotřebují moc přemýšlet. A podle toho se také všechno bezmyšlenkovitě odříkává, přestože právě v tomto zvolání k Bohu by měla být veškerá vroucnost, jaké může být lidská duše vůbec schopna. 

     První věta však nepraví tyto věci. Vždyť Syn Boží vložil do zvolených slov zároveň vysvětlení nebo odkaz na to, jakým způsobem má lidská duše přikročit k modlitbě. Jak smí a musí předstupovat před svého Boha, má-li její modlitba dojít vyslyšení. Říká přesně, jak má být v tom okamžiku lidská duše utvářena, jaký má být její stav čistého citu, když chce své prosby složit u stupňů Božího trůnu. 

     Tak se člení celá modlitba na tři části. První část je úplným odevzdáním se duše svému Bohu. Rozprostírá se, obrazně řečeno, otevřená před ním a dříve než příjde s naléhavou prosbou, vydává svědectví o své vlastní čisté schopnosti vůle.

     Syn Boží tím chce objasnit, jaké cítění jedině smí vytvořit základ pro přibližování se k Bohu. Zní to proto jako veliký, posvátný slib, jsou-li na začátku slova: „OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH!" 

     Uvažte, že modlitba není totéž jako prosba! Jinak nebylo by žádné modlitby děkovné, ve které není obsažena žádná prosba. Modlit se neznamená prosit. Ze špatného zvyku člověka, který nepředstupuje před Boha, ... jestliže současně od něho něco neočekává, nebo dokonce nepožaduje, byl Otčenáš dosud vždy zneuznán. V očekávání je vlastně již požadavek. A člověk vskutku při modlitbě vždy něco očekává, to nemůže popřít! I když je to, přibližně vyjádřeno,  jen mlhavý pocit, že jednou dostane místo v nebi. 

     Člověk nezná jásavý dík v radostném užívání svého vědomého bytí, které mu bylo poskytnuto, aby v Bohem chtěném nebo od Boha právem očekávaném počínaní spolupůsobil ve velikém stvoření k blahu svého okolí! A také ani netuší, že právě to a jedině to v sobě chová jeho skutečné vlastní blaho a jeho pokrok, jeho vzestup. 

     Na takovém Bohem chtěném základě ve skutečnosti stojí modlitba "Otčenáš"! Syn Boží nebyl by ani mohl dát ji jinak. Chtěl jen blaho lidí, jež tkví ve správném hledání a plnění  Boží vůle. 

     Jím daná modlitba není tedy modlitbou prosebnou, nýbrž velikým, všeobsáhlým slibem člověka, který se v modlitbě klade k nohám svého Boha! Ježíš dal tuto modlitbu svým učedníkům, kteří tehdy byli odhodláni žít v čistém uctívání Boha, sloužit Bohu svým životem ve stvoření a v této službě ctít jeho svatou vůli! 

     Člověk měl by si dobře a zrale rozmyslet, smí-li se odvážit, aby vůbec užíval této modlitby a vyslovoval ji. Měl by se vážně zkoumat, zdali se při tom nepokouší obelhat svého Boha! 

     Úvodní věty nabádají dosti zřejmě, že se každý má zkoumat, je-li také vskutku takovým, jak mluví! Odvažuje-li se bez falše předstoupit před Boží trůn! 

     Prožijete-li však v sobě první tři věty modlitby, povedou vás ke stupňům Božího trůnu. Dospěje-li duše k tomu, aby je prožila, jsou cestou k těmto stupňům! Žádná jiná cesta, tam nevede. Tato však jistě! Neprožijete-li těchto vět, nedojde tam však žádná z vašich proseb. 

     Odvážíte-li se říci „Otče náš, jenž jsi na nebesích," pak má to být oddané a přece radostné zvolání! 

     V tomto zvolání jest vaše upřímné ujištění: Dávám ti, ó Bože, všechna otcovská práva nad sebou a chci se jim s dětskou pokorou podrobit! Uznávám, Bože, tvou všemoudrost ve všem, co přinese mně tvé určení a prosím, abys naložil se mnou tak, jako otec se svými dětmi! Zde jsem, Pane, abych tě slyšel a byl tebe dětsky poslušen! 

     Druhá věta: „POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ!" 

     Je to ujištění modlící se duše, jak vážně jedná se jí o všechno, oč se odvažuje modlit se k Bohu. Potvrzuje, že v každém slově a myšlence jest s plným citem a nebere s povrchností jména Božího nadarmo. Ujišťuje, že jméno Boží jest jí příliš svatým! 

     Vy, kdo se modlíte, uvažte, co tím slibujete. Chcete-li být k sobě zcela poctivými, musíte doznat, že vy lidé dosud jste právě tím lhali Bohu do očí. Nikdy nebyli jste při modlitbě tak vážní, jak to Syn Boží stanovil v těchto slovech jako podmínku! 

     Třetí věta: „PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ!" 

     Není to opět žádná prosba, ale další slib! Je to prohlášení ochoty, že prostřednictvím lidské duše má být na zemi tak, jako je tomu v království Božím! 

     Proto slova: „Přijď království Tvé!" To znamená: My lidé to chceme dovést zde na zemi také tak daleko, aby Tvé dokonalé království sahalo až sem k nám! K tomu máme připravit půdu, aby vše žilo jen v Tvé svaté vůli a plnilo zákony Tvého stvoření. Aby tomu bylo tak, jako je tomu ve Tvém království, v duchovní říši, kde sídlí zralí a veškeré viny a tíhy oproštění duchové, kteří žijí jen v tom, že slouží Boží vůli, protože dobro vzniká jen v bezpodmínečném plnění této vůle skrze dokonalost, v ní spočívající. V této větě je tedy ujištění, že se chceme stát takovými, aby se i země prostřednictvím lidské duše stala královstvím, v němž se naplňuje vůle Boží!

     Toto ujištění je ještě zesíleno větou následující: „BUĎ VŮLE TVÁ JAKO V NEBI, TAK I NA ZEMI!" 

     Není to jen prohlášení ochoty vpravit se zcela do Boží vůle, ale je v tom i slib dbát o tuto vůli a usilovat se vší horlivostí o poznání této vůle. Toto úsilí o poznání musí předcházet vpravení se do této vůle. Neboť dokud ji člověk správně nezná, nemůže se ve svém cítění, myšlení, v řeči a konání podle ní řídit! 

     Jaká je to nesmírná a trestuhodná lehkomyslnost od každého člověka, když opětovně a stále takto ujišťuje svého Boha, zatím co se ve skutečnosti nijak nestará o to, jak se projevuje Boží vůle, která pevně zakotvena ve stvoření. Vždyť člověk lže každým slovem modlitby, opovažuje-li se ji vyslovit! Stojí tak před Bohem jako pokrytec! Na staré dluhy hromadí stále nové a na konec cítí se ještě politováníhodným, musí-li se v záhrobí jemnohmotně zhroutit pod tímto břemenem. Již třikrát byla mu dána příležitost, aby správně poznal Boží vůli! Jednou Mojžíšem, který byl k tomu inspirován. Po druhé samotným Ježíšem, Synem Božím, který nesl v sobě Pravdu. Po třetí a naposled v poselství Grálu, které je rovněž čerpáno přímo z Pravdy. 

     Teprve tehdy, když duše skutečně splní tyto předpoklady, může dále říci: „CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁM DNES!" 

     To znamená asi toto: Když jsem splnil a stal jsem se takovým, jak jsem sliboval, nechť spočine Tvé požehnání na mé pozemské činnosti tak, abych při obstarávání svých hrubohmotných potřeb měl vždy čas žít podle Tvé vůle! 

     „A ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY, JAKOŽ I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM!" 

     Tato věta obsahuje vědění o neúplatném, spravedlivém zvratném působení duchovních zákonů, které nesou vůli Boží. Je to zároveň projev ujištění naprosté důvěry v tyto zákony. Prosba za odpuštění, tedy za prominutí viny, je totiž založena na splnění podmínky, že lidská duše sama dříve odpustí veškeré křivdy i bezpráví, které na ní bližní spáchali.

     Kdo však toto dokáže, kdo svým bližním již všechno odpustil, ten je také v nitru natolik očistěn, že sám úmyslně nikdy nikomu neukřivdí! A tím je též před Bohem prost vší viny, protože tam za bezpráví platí pouze to, co je pácháno úmyslně ve zlé vůli. Jenom tím se totiž takové počínání stává bezprávím. V tom je veliký rozdíl oproti všem dnes platným lidským zákonům a pozemským názorům. 

     Proto je tedy základem i této věty slib daný Bohu každou duší, která usiluje ke Světlu. Je to projev jejího opravdového chtění. Duše doufá, že prohloubením a ujasněním si sebe sama v modlitbě dostane ke splnění slibu sílu. Ta jí při jejím správném postoji také bude podle zákona zvratného působení dána.

     „A NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ!" 

     Je to nesprává představa, chce-li člověk vyčíst z těchto slov, že by ho Bůh pokoušel. Bůh nikoho nepokouší! V tomto případě jedná se jen o nepřesné podání, v němž bylo nevhodně zvoleno slovo pokušení. Jeho správný smysl možno zahrnout pod pojmy jako zbloudění, odchýlení se, tedy sejití z cesty či hledání nesprávné cesty ke Světlu. 

     Znamená to totéž jako: "Nenech nás kráčet po bludných cestách ani chybně hledat, nedopusť, abychom ztráceli čas nebo jej tím promarnili či vyplýtvali! A bude-li to nutné, zabraň tomu i násilím, třebaže nám taková nutnost způsobí utrpení a bolest."

     Tento smysl musí člověk také již vycítit z druhé části věty, která navazuje na první a svým zněním k ní přímo patří: „ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO!" 

     Slovo „ale" poukazuje zcela zřetelně na vzájemnou souvislost. Význam je týž jako: "Dej nám poznat zlo za každou cenu, i za cenu utrpení. Prostřednictvím svého zpětného působení učiň nás schopnými poznání při každém našem poklesku". V poznání spočívá  i vykoupení pro ty, kdo jsou dobré vůle. 

     Tím končí druhá částl, rozmluva s Bohem. Třetí část tvoří zakončení: „NEBOŤ TVÉ JEST KRÁLOVSTVÍ I MOC I SLÁVA NA VĚKY! AMEN!“

     Je to jako jásavé vyznání duše, která se při splnění všeho toho, co Bohu klade v modlitbě k nohám jako slib, cítí v ochraně  jeho všemohoucnosti! 

     Tato modlitba daná Synem Božím má tedy dvě části. Úvodní přibližování se Bohu a rozmluvu s ním. K tomu připojil na závěr Luther jásavé vyznání toho, že duše ví o pomoci, kterou dostane ke všemu, co obsahuje rozmluva. Je to vědění, že obdrží sílu pro splnění všeho, co svému Bohu slíbila. A toto splnění  pak musí vynést duši do Božího království, do země věčné radosti a Světla. Tím se stává Otčenáš, je-li opravdu prožit, oporou a pomocí ke vzestupu do duchovní říše!    

     Člověk nesmí zapomínat, že má při modlitbě vlastně jen načerpat sílu, aby mohl sám uskutečnit to, oč prosí! Tak se má modlit! A taková je také modlitba, kterou dal Syn Boží učedníkům!
 

„Ve světle Pravdy - Poselství Grálu" 
II/ 20. Otčenáš, Abd-ru-shin

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one